Vzpomínka na tragédii samoty U Hájků
Před nedávnem si místní pamětníci, kterých ale stále ubývá, připomněli již 40 let od chvíle, kdy tragicky vyhasl život dvou jejich spoluobčanů – otce a syna Hájkových ze Slabec. Téměř už do věčného zapomnění odpluly zkazky a příběhy ze starých mlýnů, co dříve snad na každém větším potoce „vyklepávaly“ svou nekonečnou píseň. A podobný osud časem potkal i samotu čp. 29, podle poslední obývající rodiny zvanou U Hájků. Stavení se připomíná již před rokem 1789 mlynářem Františkem Antošem a po roce 1813 Jakubem Mužíkem. Ve druhé polovině 19. století tu žil mlynář Josef Relich se ženou Barborou, rozenou Hájkovou z Otročína čp. 14 a jejich syn František s manželkou Boženou, dcerou Františka Matějovského z Hracholusk čp. 2 a syny Adolfem, Josefem a dcerou Helenou. Pan Josef Hájek ovdověl, dcera Slávka se vdala a odstěhovala a syn Milan tak zůstal s tatínkem sám. Neměli snadný život. Hospodářova náročná služba v družstevní živočišné výrobě a zvláště zimní cesty za denními povinnostmi alespoň „vyvažoval“ božský klid, prostý třeba jen možných sousedských sporů či ruchu živé vsi. Pro neznalého idyla. Milan (*1950) se vyučil truhlářem a pracoval pak v Okresním průmyslovém podniku v Rakovníku. Na jedné z rekreací se seznámil se starší ženou odněkud z pohraničí a k sobě a tátovi na samotu ji přistěhoval. Ale to jsem těžkým kolem dějin otočil snad až příliš rychle kupředu. Sedím na vysoké kazatelně a s dechem opožděných „ledových mužů“, které nastávající dvacátá šestá květnová noc roku 1977 teprve teď probouzí, se více choulím do teplého kabátu a s myšlenkami o zítřejších pracovních povinnostech stále nemohu přijít na to, proč v tom kouzlu dřímajícího lesa jsou všechny ty pozemské starosti nějak i příjemnější a snáze řešitelné. S pár set metrů vzdáleného mlýna se každou chvíli ozývá Hájkův vlčák a mezi jeho „hlášením“ je takové ticho, že slyším hodiny z věže slabeckého kostela, odbíjející desátou. Úplňkový měsíc, pomalu vstávající ze svého denního lože nad temnými hřbety Bílého kamene se ale zatím jen tak protahuje, loudá a nemá příliš naspěch. A netuší, že toto údolí již brzy naplní proudem stříbrných slzí – věčným světlem památky posledního místa rodu Hájků ve Slabcích. Pan Karel Mužík, dlouholetý velitel sboru a okrsku dobrovolných hasičů ve Slabcích, držitel mimo jiné i Čestné medaile Hasičského záchranného sboru ČR, na tuto, snad už poslední (mimo neštěstí dvou myslivců z 30. června 1962, uvedené i ve zpravodaji městyse č. 3 z roku 2012) zcela mimořádnou událost našeho kraje, později vzpomínal: „Navečer 15. března 1978 jsem z vrátnice družstva dostal zprávu, kterou tam nahlásil Vráťa Šnobl, že u Hájků hoří. Uvažovali jsme, že se tam mohly nějakou neopatrností vznítit zásoby pohonných hmot, které měli Hájkovi k pohonu výkonného agregátu doma uskladněny. Ale jak krutě jsme se mýlili. Kousek před stavením nám vběhla do cesty malá holčička a prosila, ať ji schováme a dál nejezdíme, že se tam střílí. O chvíli později přiběhla její matka a zoufalá vysvětlovala, že manžel, od kterého i s dcerkou odešla, si pro obě přijel. Ve vzniklé hádce a následné potyčce Milana a jeho otce zastřelil a usedlost zapálil. Nevěděli jsme, jestli se tu zákeřný střelec dosud skrývá, museli jsme jít hasit. Dvojnásobný vrah a žhář už byl naštěstí pryč. K útěku ani nepoužil své auto zaparkované nedaleko areálu zemědělského družstva, snad si ani takový konec nepředstavoval, a na kole, které až v Pavlíkově u někoho sebral, odjel na nádraží v Lužné, kde byl příslušníky Veřejné bezpečnosti dopaden. Co jsem později slyšel, byl odsouzen na dvacet let. Povídalo se, že pro jeho snad polehčující okolnost, mimo udávaného rozvratu rodiny, vypovídal i nález nepřihlášené malorážky, kterou mu prý Milan vyhrožoval. Ale nešťastní Hájkové už mluvit nemohli...
(článek ze zpravodaje městyse Slabce)
