Pod knížecím hradem stával o samotě mlýn na stoce, lemované olšemi. Mlynář utonul při povodni, mlynářka provozovala živnost dále se svým synem. Když dospěl, pojala ji veliká starost. Že byl hezký, urostlý junák, nejedna dívka se na něho pousmála a sama princezna častokráte pohlédla za ním z hradního okna.
Aby syn při volbě nevěsty nepochybil, promluvila k němu mateřsky. „Vím, milý synu, že není daleká doba, kdy mi přivedeš domů nevěstu. Vyber si ženu hodnou a pracovitou, přiměřenou k svému stavu. Nehleď na krásu ani na bohatství, neboť krása oprchá a majetek rozeberou žoldnéři. Jen dobré srdce je zlatý poklad, o nějž tě nikdo neoloupí.“
„Jen se, drahá matko, o mne nestrachuj,“ utěšoval ji syn. „Až ten čas nastane, rád přijdu k tobě na poradu. Nedopustím, abys ve stáří uronila jedinou slzu.“
Uplynulo několik dní od toho rozhovoru, když syn všecek přepadlý ve tvářích a nevyspalý přišel si postěžovati své milé matce:
„Měl jsem, matko, zlý, přesmutný sen. Zdálo se mi, že jsem usnul v lese a že se ke mně připlazili jedovatí hadi. Obklopili mě, obtočili mi ruce a nohy, přilehli mi k hlavě tak, že jsem se nemohl pohnouti. Zavřel jsem oči, ztajil dech. A když jsem opět prohlédl, tu začali se hadi nadýmati a chystali se na mne vrhnouti. Vzkřikl jsem v hrůze, vidění zmizelo – avšak nyní po zlé, neklidné noci je mi tak, jako by mě zbili drábové.“
Matka zbledla leknutím, velmi se nad synem zarmoutila.
„Och, to byl zlý, neblahý sen!“ povzdychla si. „Kéž by se nesplnila moje předtucha, že nám budoucnost nepřinese nic dobrého.“
Za týden nato šel mladý mlynář do sousední vsi. Byla neděle, proto se oblékl svátečně v dlouhý, cípatý kabát. Právě, když kráčel pod hradem, dívala se na něho princezna, vychýlená z okna. Neohlédl se, neodvážil se pohleděti na knížecí dceru. Když došel k místu, kde se točil vítr, zdvihly se mu cípy kabátu a zamrskaly sebou jako hadi.
Princezna spustila křik, že se jí mlynář posmíval, že se před ní choval neuctivě. Kníže se rozlítil, dal ho honiti jezdci, přivésti na hrad a upáliti.
Matka zaplakala hořce pro syna, který nevinně sešel se světa potupnou smrtí. Chřadla žalem, a když konečně cítila, že smrt stojí za dveřmi, proklela v záchvatu bolu rozmarnou, krutou princeznu: aby ji stihlo brzy neštěstí, aby dala svůj život za život jejího syna, jenž byl její vinou předčasně zmařen.
Pohřbili nešťastnou mlynářku, politovali ji i jejího syna a čekali v rozechvění, kdy a jak se kletba naplní.
Nečekali dlouho. Když si princezna jednoho dne vyjela z hradu a právě míjela mlýnec, strhla se prudká bouře. Koně se splašili, vůz se převrhl a spadl do mlýnské stoky. Dříve, nežli mohli lidé přispěchati ku pomoci, pyšná princezna utonula.
Ještě dlouho potom ukazovali místo pod hradem, kde se přihodilo neštěstí. Vál v těch místech vítr i tehdy, když všude kolem bylo bezvětří a když se haluze stromů ni lístky na nich nepohnuly.
Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
Text uložen dne: 2.9.2002
http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=1065
