Klamtův kříž u Medvědího mlýna
V Lukášově, jen nedaleko místa, kde se silnice vedoucí podél Harcovského potoka začne více zdvihat směrem k Rýnovicím, stojí nalevo mezi domy starodávný Klamtův kříž.
Mlýn č. 24 je již mnohokrát přestavěný a dnes působí spíše jako opuštěná továrna, ale jeho předchůdce měl patřit k úplně nejstarším budovám Lukášova. Kdysi jej lidé z údolí nazývali Bärenmühle čili Medvědí mlýn. To ostatně potvrzuje jeho značné stáří, uvědomíme-li si, že poslední medvěd byl v Jizerských horách zastřelen roku 1741. Medvědí mlýn musel podle všech souvislostí vzniknout již někdy na počátku 17. století. Pozoruhodné je i to, že stylizované mlýnské kolo a figura medvěda, odvozené nepochybně od tohoto mlýna, se později staly symbolem celého Lukášova.
Lukášov byl dlouhá staletí spojen s Rýnovicemi a podle tamní gruntovní knihy zaplatil dne 25. srpna 1647 jistý Georg Hübner 200 kop grošů za mlýn, pozůstalý po jeho otci u panské horské cesty mezi Hansem Richterem a zahradou Christopha Schwarzbacha. Ví se ještě, že starý Hübner si kdysi mlýn pořídil od Caspara Hetze, který mu jej odprodal „ze svolení svého švagra a celého přátelstva s pomocí sudích a svého tchána…“ Převod majetku proto tehdy podepsal i šolc Christoph Augsten a dále pak Mathes Pilz, Michael Jäger, Michel Elstner. Kde je jim všem konec.
Lukášovský mlynář Hübner musel být v polovině 17. století poměrně významnou postavou této části jizerskohorského podhůří. V rodinné historii mšenských sklářů Schürerů je totiž zaznamenáno, že Johann Schürer von Waldheim (1627–1691) byl kmotrem dítěte Georga Hübnera a v roce 1659 je pak mlynář Hübner zase uváděn jako kmotr Schürerovy dcery Lise.
V roce 1713 mlýn koupil Christian Hübner, možná potomek původního mlynáře; v té době totiž nebylo nijak výjimečné, že se nemovité majetky při převodu na děti či při vypořádání dědictví členy rodiny vykupovaly a o utržené peníze se dělili ostatní příbuzní.
Dávno zapomenutou zajímavostí je, že někdy v první polovině 18. století sloužil ve mlýně jako tovaryš mladík jménem Johann Andreas Kayser. Od pytlů s moukou v zapomenutém Medvědím mlýně to nakonec dotáhl daleko – vystudoval v Praze svatováclavský seminář pro teology a později působil jako kněz ve Frýdlantě, Staré Boleslavi, Praze i jinde. V roce 1775 jej císařovna Marie Terezie povýšila do šlechtického stavu a učinila z něj biskupa v Hradci Králové. Tuto vysokou funkci si ale příliš neužil – šedesátiletý Johann Andreas Kayser von Kaysern zemřel v květnu 1776. Historie zachovala zmínku o tom, že když v roce 1763 přijel do sousedních Vratislavic jednat o nějakých záležitostech zdejší fary, s hrdostí vzpomínal na svoji službu ve mlýně v blízkém lukášovském údolí.
Okolo roku 1800 byl mlýn ve vlastnictví Jeremiase Kratzerta, ve čtyřicátých letech 19. století jej pak držel Wilhelm Appelt. Ten jej snad někdy v počátku druhé poloviny prodal Gustavu Klamtovi, po němž jej pak vedl poslední mlynář – Eduard Klamt. Právě on celý objekt přebudoval a zřídil v něm přádelnu bavlny. Tu později získal Rudolf Konschitzký který zde a v sousední budově č. 63 začal provozovat unikátní bělírnu a úpravnu prvotřídních vlněných látek, o které vlastivěda nezapomněla připomenout, že je již poháněna a osvětlena elektřinou. Za první republiky fabrička patřila H. Kratzigovi; její další osudy jsou poněkud zamlžené.
Víme nicméně, že to byl právě poslední mlynář Klamt, kdo nechal vztyčit při cestě k budově krásný železný kříž na mohutném žulovém podstavci, a to přesně v místě, kde již předtím stával křížek, zaznamenaný již roku 1843 v katastrální mapě. Křížek, dnes poněkud skrytý před zraky kolem jedoucích, stále nese vytesaný nápis: Quelle des Trostes / Schule der Weisheit / Altar der Sühne / Sei mir gegrüsst. Errichtet von Eduard Klamt im Jahre 1861. To na cestě vedle starého Medvědího mlýna neznamená nic menšího než: Prameni útěchy, školo moudrosti, oltáři smíření, buď mnou pozdraven. Zřízeno Eduardem Klamtem v roce 1861.
Marek Řeháček
