Fiedlerův neboli Roztocký mlýn se nachází na okraji vesnice Roztoky u Semil, konkrétně ve Fiedlerově údolí. Toto údolí bylo pojmenováno po slavném mlynářském rodě Fiedlerů, kteří zde provozovali mlynářské řemeslo 256 let. Roztocký mlýn byl napájen ze Staroveského potoka pramenícího pod městem Vysoké nad Jizerou, odkud protéká přes Fiedlerovo údolí a vlévá se do Vošmendy, ta se pod Spálovem vlévá do Kamenice a následně do Jizery. Mlýn si dodnes zachoval typický podkrkonošský vzhled a je dokonalou součástí krajiny.
Mlýn byl postaven v roce 1656, což připomíná i letopočet na štítě samotného mlýna. Spodní část mlýna byla zděná a vrchní část mlýna byla roubená s pavlačí. Ovšem, kolik měl mlýn podlaží, se neví. Až v roce 1778 došlo k zásadní přestavbě a mlýn byl předělán na zděný a od té doby má tři podlaží.179 Zpočátku byl mlýn dominikální a patřil pod návarovské panství.180 V té době si vrchnost stanovila řídit mlýn pomocí tzv. mlynářské instrukce. Dneska bychom to mohli označit jako jakýsi organizační řád, který předepisoval povinnosti mlynáře při mletí. V Roztockém mlýně se dochovala mlynářská instrukce z roku 1770, která obsahovala v sedmi bodech povinnosti pro mlynáře. První odstavec mlynářské instrukce a její vysvětlení zní následovně: „Mlynářská instrukce, dle které se musí chovati a níže psaný body plnit povinnen bude. K tomu mlejnu patřiti bude celá obec Roztocká a mletím potřebným k jejich výživě a žádný bez příčiny jinam odvážeti a jinde mleti nemá, pokud by neměl vážný důvod.“ Od roku 1685 pronajímali Páni z Návarova mlýn mlynářům Fiedlerům, kteří vrchnosti platili roční mzdu182 5 zlatých a 15 věrtelů obilí. Tak tomu bylo až do roku 1833, než se stal mlýn za mlynáře Františka Fiedlera majetkem rodiny Fiedlerů.
Prvním mlynářem z rodu Fiedlerů, komu byl mlýn pronajat, byl Mikuláš Fiedler. Od té doby se mlynářské řemeslo předávalo z otce na syna a ve mlýně se vystřídalo celkem devět generací mlynářů Fiedlerů. V přízemí mlýna je vystaven rodokmen mlynářů Fiedlerů, v letech, kdy zastávali mlynářské řemeslo. Následující seznam udává chronologicky jména jednotlivých mlynářů. „Mikuláš Fiedler (1685-1722), Daniel Fiedler (1722-1748), František Fiedler (1748-1770), František Fiedler (1770-1808), František Fiedler (1808-1842), Josef Fiedler (1842-1874), Josef Fiedler (1874-1908), František Fiedler (1908-1918) a Bohumil Novotný (1918-1941).“ Podle sdělení Ing. Bohumila Novotného, syna posledního zdejšího mlynáře „probíhalo vlastní učení ve mlýně, kde si otec vyučil svého syna. Ten po určité době dokonale poznal mlýn a poté mohl předstoupit v Bozkově před komisi, kde mu bylo uděleno vysvědčení.“
Ve mlýně nebyla nikdy instalována žádná turbína a mlýn byl od počátku svého provozování až do jeho uzavření poháněn pouze jedním vodním kolem na svrchní vodu. To dokládá i císařský povinný otisk map stabilního katastru z roku 1842, kde je u mlýna značka jednoho vodního díla.188 Ovšem na indikační skice jsou zakresleny dvě vodní kola, ačkoli obě mapy stabilního katastru pocházejí z roku 1842. Až na rozdílný počet vodních kol jsou údaje na mapách totožné. Na mapách je kromě náhonu s rybníkem zakreslený i odtokový kanál, který v té době vedl nad terénem a nemohl být zobrazen. Seznam map a vodních děl republiky československé z roku 1932 udává rovněž jedno kolo na svrchní vodu. Vodní kolo pohánělo i další stroje, např. mlátičku, řezačku a dokonce i houpací kolébku pro malé děti. Pomocí dynama napojeného přes ozubená kola na vodní kolo se ve mlýně vyráběl stejnosměrný proud o napětí 120 V. Vodní kolo, podle archivních materiálů pana Novotného, mělo průměr 4,75 m, šířku 0,9 m, výkon 7 HP a spád vody byl 5,5m. Ale vzhledem k malému průtoku Staroveského potoka, není tak vysoký výkon pravděpodobný. Pravděpodobnější údaje jsou zaznamenány v Seznamu a map vodních děl Republiky československé, kde jsou údaje o spádu vody a výkonu vodního díla poněkud nižší. „Množství vody: 90 l/s, spád vody: 4,85m a normální výkon vodního díla: 4 HP.“ Původní vodní kolo se rozpadlo, pouze se zachovalo dřevěné torzo jeho hřídele, které je vystaveno v mlýnici. Dnes se na jeho místě nachází jeho replika o průměru 2 m a také vantroky na jeho napájení. Vodní kolo slouží pro návštěvníky jako názorná kulisa toho, jak dříve mohlo původní kolo fungovat.
Jelikož na Staroveském potoce byla malá průtočnost vody a nad mlýnem se nacházely další dva mlýny, bylo zapotřebí, aby se nad mlýnem vybudoval rybník ve vzdálenosti 200 metrů od mlýna a měl dvě stavidla. Hoření stavidlo, přes které vtékala voda do rybníka a spodní stavidlo, odkud vytékala voda do náhonu. Na konci náhonu se nacházela nádrž se stavidlem, kterým se regulovala voda přitékající vantroky na vodní kolo. Pod stodolou a dvorem vedly trubky, kterými byla voda odváděna zpátky do potoka. Pro svícení bylo potřeba, aby vantroky protékala aspoň ¼ vody. Zatímco pro potřebu mletí bylo nezbytné, aby vantroky byly plné ze ¾.
Roztocký mlýn patřil k menším mlýnům, mlelo se pouze na jednom mlecím složení. K největší technologické inovaci došlo v roce 1910, kdy bylo ukončeno mletí pomocí mlecích kamenů, které nahradila válcová stolice195 od firmy Prokop Pardubice. „Jednalo se tehdy o zcela nový typ mlecího stroje, neboť jeho prototyp byl vyroben v roce 1910.“ Toto modernější zařízení zvyšovalo kapacitu umletého obilí až na dvojnásobek. Díky této válcové stolici se za den umlelo až 900 kg obilí, místo původních 400-500kg. Ve mlýně se zachovalo původní mlynářské zařízení od 17. do 19. století. Kromě již zmiňované válcové stolice se ve mlýně dochoval násypný koš s mlecími kameny z konce 17. století, torzo hřídele, paleční kolo, vysévač, triér, štoska, transmise, vynášky a původní mlecí kameny, které jsou na ukázku umístěny před stodolou. Raritou roztockého mlýna je štoska fungující na principu proudění vzduchu. Tento stroj na čištění krupice pochází roku 1840. Roztocká štoska je podle slov Ing. Bohumila Novotného jediným dochovaným typem v České republice. O unikátnosti této štosky se zmiňuje i Václav Medek ve svém odborném článku „Strojní vybavení mlýna čp. 42 v Roztokách u Semil a stručný nástin jeho historie.“ „Vzhledem k malému počtu vyrobených štosek a v důsledku toho ojedinělým případům jejich dochování, je exemplář umístěný ve mlýně v Roztokách u Semil skutečnou vzácností.“ Ovšem podle profesionálního restaurátora mlýnských strojů, Davida Veverky, se o takový unikát nejedná. Svým způsobem je pouze mírně odlišná v řemeslných detailech vzhledem ke štoskám na jiných mlýnech.
Ve mlýně bylo obvyklé, že mlynáři rozšiřovali provoz o další živnosti. V 19. století bylo konkrétně na severu Čech velmi časté zavádění brusíren skla. Ta se ve Fiedlerově mlýně nacházela od druhé poloviny 19. století a kromě broušení skla se zde také malovaly skleněné korále a kroužky.203 Brusírna se nacházela v oddělené místnosti v prvním patře a byla pomocí transmise poháněna vodním kolem. Brusiči tehdy do mlýna denně docházeli a mlynář jim pouze zabezpečoval pohon brusů. Za to mu platili poplatek, který pro mlynářovu rodinu znamenal trvalý příjem. K provozu brusírny se ve vodní knize dochovalo několik spisů. První z nich je vydané oznámení z roku 1891 Obecním úřadem v Roztokách týkajíc se nevyhovující brusírny, která byla po stránce zdravotní, bezpečnostní a stavební nebezpečná a mohla ohrožovat zdraví a život dělníků, kteří v ní pracovali. Proto bylo nařízeno mlynáři a zároveň majiteli brusírny odstranit veškeré nedostatky a byl určen datum k prohlédnutí stavu brusírny. Mlynář měl podat do tří měsíců žádost o povolení ke stavbě nové brusírny, jinak by došlo k jejímu uzavření.206 Josef Fiedler, majitel mlýna a brusírny podal žádost, aby mu byla prodloužena lhůta k povolení stavby nové brusírny z tří měsíců alespoň na deset měsíců. Odvolával se především na zimní období, které by mohlo komplikovat práci na stavbě.Obecní úřad v Roztokách udělil mlynáři, vzhledem k závažnosti přednesených důvodů, lhůtu deseti měsíců k provedení nové stavby.208I přes prodlouženou lhůtu nezačal mlynář se stavbou a žádal opět o prodloužení stavby, tentokrát o rok. Důvodem byly zhoršující se sklářské poměry a strach začít stavět tak nákladnou stavbu. Mlynáři byla žádost o druhé prodloužení povolena a byl důrazně upozorněn, že tak tomu bylo naposled. V následujícím spise se uvádí, že došlo k dalšímu ročnímu povolení přestavby brusírny. Mlynář se k nevyhovující brusírně a její přestavbě vyjadřuje následovně: „Za stávajících poměrů nelze mi se však do přestavby pustit a za nynějších špatných obchodech sklářských, kde bezmála toto ve zdejší krajině úplně zaniklo by byl nerozum pro nákladnou stavbu podniku provésti který by mi vůbec žádného zisku nepřinesl ba ani úrok z kapitálu jenž bylo do té stavbv vloženo nenesl. Dále pak si dovoluji podotknouti, že brusírna moje se v tak chatrném stavu nenalézá, aby se musela naprosto zavříti neboť znám sám několik brusíren v okresu které jsou mnohem chatrnější nežli brusírna moje a přece jím bylo bez překážek povolení k jich používání uděleno.“ Josef Fiedler dále navrhuje, že je ochoten po tu dobu provést v brusírně několik oprav a prosí o povolení k užívání brusírny. V další žádosti prosí o komisionální prohlédnutí. Při běžném místním šetření komise shledala, že provozování brusírenské živnosti lze pouze za předpokladu, když dojde ke splnění několika bodů z protokolu. Prvním bodem bylo navýšení místnosti z 2, 28 m na 3 m. Druhý bod nařizoval, aby byly dřevěné schody do prvního patra k mlýnici kvůli bezpečnosti opatřeny zábradlím. Třetí nařízení určovalo, aby místo jednoho okna byly zřízeny dveře a schody, z kterých by se dalo v případě požáru rychleji utéct z mlýna. Nakonec bylo po splnění těchto podmínek uděleno povolení k dalšímu používání této brusírny.
Ještě, než se ve mlýně začala provozovat brusírenská živnost, se tu od první poloviny 19. století vyráběly dřevěné šindele, které byly v oblasti Podkrkonoší častou střešní krytinou.216 Obě tyto živnosti se ve mlýně provozovaly do roku 1915. Od poloviny 19. století se ve mlýně začalo provozovat pekařství. „Mlynář zaměstnával pekaře, který byl z vesnice a do mlýna docházek každé ráno ve 3 hodiny. Mlynář mu navečer udělal v díži kvásek, který se míchal pomocí kopisti. Ve 3 ráno přišel pekař, jen proséval mouku a začal těsto míchat. Pak se těsto vyndalo na vál, vyválel se chleba, zvážil se a dal na ošatku. Po vykynutí se vložil do pece a ráno v 7 hodin byl chleba hotov a mohl se začít rozvážet.“ Ve mlýně se pekl výhradně žitný chleba, jelikož do první světové války se v okolí mlela pouze žitná mouka. Až po první světové válce se zkoušela pěstovat pšenice, zdali se uchytí. Ta se uchytila a od té doby se ve mlýně mlela i pšeničná mouka. Za dovezené obilí dostal sedlák na oplátku bochníky chleba. Za jeden metrák obilí se vydávalo 30 dvoukilových bochníků. Odběr chleba se zapisoval do knížky, kterou měl mlynář u sebe. Při inventuře se spočítalo, kolik bylo odebráno bochníků, a hospodář případný dluh dorovnal tím, že přivezl mlynáři další várku obilí k semletí. Ve mlýně se dochovala také vyhláška účtující nařízení vydané ministerstvem financí ze dne 14. července 1927, které nařizovalo rolníkům, aby od 1. září 1927 zaplatili mlynáři za metrák semletého obilí 20,-Kč.
V přízemí mlýna byla nejprve umístěna pec na 15 bochníků, až později ve 30. letech 20. století byla postavená nová pec o kapacitě 25 bochníků. Jednalo se o dvoukilové kulaté chleby, které se zde pekly vyjma neděle každý den. Kromě samotného chleba se ve mlýně pekly na pouť a Velikonoce koláče a na Vánoce vánočky. Ze začátku si lidé z okolních vesnic chodili pro chleba přímo do mlýna a mezi roky 1935–1943 se chléb rozvážel pomocí koňského povozu do okolních vesnic, kterými byly Tříč, Stará Ves a město Vysoké nad Jizerou. V této době bydlel ve mlýně i kočí, který se staral o koně a rozvoz chleba. Od roku 1943 do roku 1946 se chleba přestal rozvážet a místo toho si lidé začali chodit pro chleba přímo do mlýna. V důsledku zavření mlýna a nedostatku namleté mouky došlo k tomu, že v roce 1946 pekařství ve mlýně zaniklo. Stejně tak došlo i k rozbourání pece, jelikož jakmile se přestalo péct, začal se v ní rozpadat šamot U mlýna s ostatními živnostmi vznikaly i hospodářské usedlosti s pozemky a dobytkem. Nejdříve se hospodařilo na pozemcích pronajatých a později na vlastních.
Počátkem 20. století mělo hospodářství 5 ha zemědělské půdy. „Z čehož 2,5 ha bylo obděláváno jako orná půda a 2,5 ha bylo užíváno jako louky, neboť byla potřeba píce pro dobytek a koně pro rozvoz chleba.“225 Podle listiny „Arch popisný ke sčítání lidu a nejdůležitějších užitkových zvířat,“ bylo 5. ledna 1911 uvedeno, že se ve mlýně nacházela tato zvířata: 1 býk, 1 jalovice, 2 krávy, 2 kozy, 10 slepic a 4 úly. Ve mlýně se provozovala i kulturní činnost. Na louce za mlýnem se v letním období hrálo ochotnické divadlo. Dodnes je ve stodole vystaveno divadelní kolo z roku 1935, kdy se hrála první divadelní hra. Naopak v zimě se konaly loutková představení pro malé děti.
Ve mlýně se mlelo až do 12. listopadu 1941, kdy byl mlýn za protektorátu zastaven a mlynářské řemeslo se nesmělo dále provozovat. Mlecí stroje byly zapečetěny a gestapem pravidelně kontrolovány. Čekalo se až do roku 1945, kdy žádal za otevření mlýna místní národní výbor a okresní národní výbor. Ovšem 17. května 1945 Svaz pro hospodaření obilí v Praze otevření mlýna zamítl a mlýn definitivně zůstal mimo provoz a tím skončila i mnoholetá tradice mlynářského rodu Fiedlerů.
Po jeho uzavření rodina Fiedlerova nadále ve mlýně bydlela a do roku 1946 provozovala pekařství, z kterého měla příjem. Po uzavření mlýna nebylo Bohumilu Novotnému dovoleno v mlynářské tradici pokračovat a dle vyjádření jeho syna pana Ing. Bohumila Novotného „musel otec obejít 4 nebo 5 fabrik. Pracovali v Semilech v továrně na výrobu rakví. V roce 1957 se zakládalo družstvo a musel z továrny odejít a nastoupit do družstva jako pomocný dělník a jeho výdělek byl v JZD 2,-Kč za jednotku. Potom nastoupil otec do penze, ale ještě pracoval v Jesenném v papírně. Z mlynáře se stal pomocný dělník, družstevní dělník a penzista. Maminka byla vážně nemocná a začala navlékat korále, aby tak přispěla na živobytí rodiny.“ Po postupném zániku uvedených živností se roku 1954 ještě soukromě hospodařilo na pozemcích. Po založení místního družstva v roce 1957 převzalo pozemky a později i dobytek s inventářem JZD. „Tehdy družstvo obhospodařovalo
pozemky kolem mlýna a za mlýnem. Ovšem muselo se tady síct tehdy kosama, nic jinýho se tady nedalo, sekačkou, nebo tak. No a pokud ty lidi byli starší a mohli, tak to od toho družstva tady posekávali, ovšem postupně jak lidí ubývá a lidi stárnou, tak od toho zhaslo a údolí se začalo zaneprázdňovat, zarostlo. My jsme tehdy v roce 1990 řekli družstvu, dohodli se s družstvem, že si to tady sami budeme udržovat, ovšem aby tady odsud odešli. Oni s tím souhlasili a od té doby jsme si to obhospodařovali sami.“
Největší zásluhu na současném stavu mlýna má Ing. Bohumil Novotný, který se v 90. letech minulého století rozhodl mlýn zachovat, a tím zpřístupnit veřejnosti mlynářskou tradici a historii rodu Fiedlerů. Ve mlýně se dochovala také původní a kompletní mlecí technologie a i přesto, že by mohl být mlýn vyhlášen kulturní památkou, není tomu tak. Majitel mlýna si to nepřál, ačkoli mu to památkový úřad několikrát nabízel. Jako důvod tohoto rozhodnutí mi Ing. Bohumil Novotný sdělil, že „kdyby byl mlýn vyhlášen kulturní památkou, nemohl by si nic podle svého rozhodnutí upravit a na veškeré rekonstrukce by potřeboval povolení.“
Podle dalšího vyprávění bylo zprovoznění mlýna velice náročné. „Bylo třeba opravit budovu, páč to bylo celý opadaný ta stará omítka, to se muselo udělat všechno nový. Vevnitř se zdi budovaly, páč byla všude vlhkost, houba. Ta podlaha, to bylo ztrouchnivělý, to se všechno muselo vyházet a izolovat to, zavíst elektriku, takže práce na tom byla, jak se lidové říká, jak na kostele.“ Trvalo celkem osm let, než se uvedl mlýn do současného stavu a mohl se zpřístupnit veřejnosti. Ovšem před zprovozněním mlýna došlo v roce 1998 k velké povodni, která protrhla hráz rybníka a zatopila celé Fiedlerovo údolí. V časopise Deník Pojizeří uvádí Bohumil Novotný, že bylo potřeba vynést z mlýna celkem 35 kubíků bahna a zeminy. Okolo roku 1999 zkusila rodina Novotných, zda bude užitečné mlýn otevřít i pro veřejnost. Nejdříve pozvali do mlýna žáky a učitele z okolních škol, a když se setkali s kladnou reakcí, snažili se mlýn zveřejnit a propagovat. Pan Ing. Bohumil Novotný pozval v roce 2008 do mlýna Toulavou kameru, která o něm natočila krátkou reportáž. Ve mlýně se vystřídala i Liberecká televize a spousta redaktorů z nejrůznějších časopisů a novin. I dnes je mlýn přístupný veřejnosti a v letních měsících jsou zde vedeny komentované prohlídky.
(zpracovala Aneta Mikšová)
