Dolejší mlýn

Tento starodávný mlýn v Suchém Dole čp. 34, zvaný Dolejší, patřil "od nepaměti" vrchnosti. Je poprvé uveden ve vzácném urbáři z r. 1406. Další informace o mlýně se ztrácejí.

Zprávy o mlýně máme až z 18. století, kdy 16. října 1739 prodal opat Benno II. mlýn Josefu Pohlejovi za 500 kop míšeňských. Ten přistavěl chalupu čp. 138, jež sloužila jako byt pro zaměstnance. Mlynáři Pohlejovi bylo třicet let, když přebíral mlýn; zemřel tady 16. září 1774.

Mlýn odkázal svému synovi Josefu Pohlovi /takto změněné jméno se uvádí i nadále/ a jeho manželce Veronice za 500 kop míšeňských.

Když Veronika Pohlová ovdověla, dostala se do finančních potíží. Později se provdala za Gottfrieda Hampla a spolu, jak se doslova píše, " se opovážili nadělati mnoho tajných dluhů". A protože nebyli schopni platit vrchnostenské úroky, dala vrchnost zadlužený Dolejší mlýn 17. listopadu 1795 do nájmu Veroničinu synovi Jiříkovi za 46 zlatých 30 krejcarů ročně. Dne 1. listopadu 1798 mlýn převzal jeho bratr Karel Pohl, který měl do 1. listopadu 1801 platit 90 zlatých a pak ročně 57 zlatých 10 krejcarů.

Došlo však k nějakým problémům, kvůli nimž Veronika Hamplová 26. srpna 1799 prodala mlýn se vším příslušenstvím svému dalšímu synovi Josefu Pohlovi za 1 000 zlatých. Suma všech dluhů na mlýně dosahovala 973 zlatých 39 krejcarů 1 1/2 denáru, takže podíl na každého potomka dělal 4 zlaté 23 krejcarů 2 3/4 denárů. Veronika a Gottfried Hamplovi se nakonec museli odstěhovat jinam, jelikož na mlýně nebyl výměnek, a syn Josef Pohl jim až do matčiny smrti musel platiit 3 zlaté ročně jako náhradu za bydlení.

Nevíme, jak Josef Pohl o mlýn přišel, každopádně v roce 1816 přikoupil Karel Pohl, jeho bratr a tehdejší mlynář na Dolejším mlýně, kus pole a celý mlýn také přestavěl. Dne 28. dubna 1842 prodal Karel Pohl mlýn svému synovi a snaše Josefu a Anně Pohlovým za 1 000 zlatých cís. mince.

Poté, co mlynář Josef Pohl v roce 1876 zemřel, vdova se 31. ledna 1877 provdala za mlynáře Františka Zeidlera, syna Antonína Zeidlera z Pěkova čp. 31.

Dne 29. ledna 1907 se hospodářem na Dolejším mlýně stal jejich syn Ferdinand Zeidler s manželkou Františkou. Nový mlynář byl podnikavý a postavil parní stroj, který zvýšil výkon mlýna i pily. 

Když vypukla první světová válka, musel Ferdinand Zeidler i jeho dva bratři narukovat, a všichni na frontě padli. Vdova Zeidlerová zůstala na mlýně sama se dvěma malými dcerami; kolem roku 1922 se znovu provdala.

Dolejší mlýn koupil poté ruský legionář Antonín Hanzl. Tehdy se o něm tradovalo, že přišel k penězům tak, že se dostal do styku s carským pokladem, který se v té době pohyboval po magistrále a naše jednotky ho střežily. Co na to je skutečné pravdy, se ovšem  neví. /EN/

V roce 1930 byl majitelem mlýna a pily Antonín Hanzl. /RR/

Hanzl každopádně provozoval Dolejší mlýn a pilu až do roku 1950, kdy podle nařízení tehdejšího režimu musel s mletím a řezáním skončit. Jeho manželka Marie pracovala v místním JZD. Její syn Jiří Jakoubek pak pilu zboural, zrušil vodní náhon a kolo a ve mlýně si zřídil bydlení pro svou rodinu. 

Syn Jiřího Jakoubka, rovněž Jiří, si postavil vilku a v bytě rodičů začal po roce 1990 provozovat pohostinství. Později celý bývalý mlýn dosti citlivě přestavěl na restauraci nazvanou "Hospoda ve mlejně"  a v horní části mlýnice vybudoval hostinské pokoje. /EN/