Nejstarší zpráva o řimickém jezu pochází z roku 1474. Historik Johann Kux o ní píše:
„Jednou z nejvýznamnějších památek doby pánů z Vlašimi je tzv. Řimická smlouva. Morava se před svým vtokem do úsovské oblasti obohatila o vody Desné, Moravské Sázavy a Třebůvky, a proto do sebe pojímá srážky z téměř celé severní Moravy.
Od ústí Třebůvky, v blízkosti Loštic, se celé množství vod spojuje do jediného řečiště. To se dělí v Doubravě, pod romanticky položeným Templem, do dvou ramen, širšího levého hlavního proudu – Moravy, jemuž se od pradávna říkalo „Samica“ a menšího pravého Mlýnského potoka, tehdy zvaného „Příkopa“. Na něm jsou podél toku mlýny v Mladči, Sobáčově, tzv. Babákovský mlýn, mlýn ve Vísce, Přední mlýn, valcha, mlýn Šargoun a mlýny v Březové a ve Lhotě n. M., na hlavním toku jsou mlýny v Litovli – městský mlýn, mlýn u špitálu a tzv. Pušmýl; obě ramena se zase před Hynkovem u Olomouce spojují. Na horním toku v Doubravě leží řimický jez. Jeho poloha, šířka a výška prahu stejně jako určení značky bylo od nepaměti existenční otázkou pro mlýny, a proto je pochopitelný velký zájem, který mu byl věnován. Do doby pánů z Vlašimi platila jako neměnitelná zásada, že v místě dělení vody se vlévaly dvě třetiny do hlavního toku Moravy a třetina do Mlýnského potoka. Tato zásada byla považována za posvátnou a nikdo si ji nedovolil měnit. Stala se i základem tzv. Řimické smlouvy.
V roce 1474, u příležitosti položení nového dřevěného prahu, se u řimického jezu sešli zástupci vrchnosti jmenovaných mlýnů, tj. konventu kláštera Hradisko, olomoucké dómské kapituly, panství Úsova a Chudobína, i měst Olomouce a Litovle, a k uvarování všech nepřístojností při nezbytných opravách stanovili jako hlavní zásady následující: Kromě již existujících nesměl být na řece zřízen žádný další mlýn. Jestliže by někdo vystavěl přesto nové dílo, měl zaplatit pokutu 2000 kop grošů. Žádný mlynář se nesměl na svém mlýně, na jezu nebo žlabu pouštět na vlastní pěst do žádných změn, k nim mohlo dojít pouze s vědomím a schválením zúčastněných mlynářů a vrchnosti, neboť každý mlynář musel nechat odtékat vodu tak, jak ji přijímal. Údržba řimického jezu se měla stát věcí oprávněných majitelů. V případě, že by mladečský mlynář jako nejbližší k jezu seznal za nutnou nějakou opravu, měl poslat prvnímu sousedovi dřevěnou sekyrku, ten ji měl do hodiny předat dalšímu a ten opět dalšímu tak, aby ještě v průběhu téhož dne dorazila až k mlynáři ve Lhotě. Ten musel následujícího dne časně ráno vyrazit s pacholkem nebo mládkem k řimickému jezu, po cestě proti proudu se všude zastavit a vzít s sebou všechny mlynáře s čeledí. Nejdéle dvě hodiny po úsvitu měla začít práce, která mohla skončit až po západu slunce. Každý měl být na místě den co den tak dlouho, dokud nebude dílo dokončeno. Mlynáři z Mladče a Lhoty jako zástupci ostatních mlynářů měli dbát na dodržování těchto ustanovení, řídit práce na řimickém jezu a v případě potřeby pozvat neposlušné před litovelského rychtáře a nechat je odsoudit. Jestliže by někdo byl odsouzen a nezaplatil uloženou pokutu, měl být s pomocí chudobínské vrchnosti uvězněn v Litovli tak dlouho, dokud povinnost nesplní… V roce 1497 bylo toto narovnání schváleno i králem Vladislavem Jagellonským s dodatkem, že pevně stanovená věčná činže mlynářů nesmí být změněna ani v případě, že by Vlašimští panství ze zástavy vyplatili. Všechny tyto dokumenty tvoří tzv. Řimickou smlouvu.“
