Noc z 23. na 24. září 1938 zastihla v budově wünschendorfské celnice pět mužů. V kanceláři celního úřadu seděl za psacím stolem vrchní respicient Václav Čep. V přízemí s ním byli ještě dozorci FS sedmadvacetiletý Josef Vojta a osmadvacetiletý Bohumil Hošek, zatímco jejich zbývající dva kamarádi šestadvacetiletý dozorce Josef Uher a benjamínek oddělení dvaadvacetiletý Bohouš Novotný si odešli krátce po desáté odpočinout před službou do prvního patra.
S příchodem jedenácté hodiny však jejich odpočinek prorvaly výstřely z přízemí, které vzápětí vystřídala silná kulometná palba z německého území, systematicky vyhledávající jedno okno celnice za druhým. Se střelami pronikla do místností i oslňující záře reflektoru na německé hraniční závoře. V cinkotu rozbíjeného skla a praskání zasaženého nábytku se Uher s Novotným doplížili k oknům a zahájili odvetnou palbu. Útočníci se však neobjevili. Zbabělí henleinovci i jejich říšští pomocníci odvahu k útoku přes hraniční čáru nenašli. Pouze kulomety ze zpola zazděných oken německého celního úřadu dál hledaly smrt na českém území. Oba hraničáři bránili budovu sami. Teprve za chvíli zjistí, že si smrt již vybrala na jejich straně svou krutou daň...
Pomoc zatím nepřicházela. Přijít ani nemohla. Útok byl dobře načasován. Ve chvílích, kdy se rozběhl složitý mobilizační mechanismus, nikdo na osmnáct kilometrů vzdušnou čarou vzdálené hlavní obranné linii československé armády v Jizerských horách neměl čas myslet na obětovanou vartu tam kdesi na hranicích. Pomoci mohou jen zbývající kamarádi z družstva SOS.
Ti se na příkaz velitele roty SOS přemístili v odpoledních hodinách na jiné bojové stanoviště. V tmavé noci zůstala u kulometu pouze hlídka a ostatní si chystali nocleh v blízké stodole, když uslyšeli z údolí prudkou palbu. Vzápětí přiběhl dozorce Stehlík se zprávou, že dole v obci u celního úřaduje vidět záře a z prostoru celnice přichází také střelba! Velitel družstva respicient Kolář (vrchní respicient Čermák byl v létě přeložen do blízkých Jindřichovic) měl před sebou těžké rozhodování. S hrstkou deseti mužů, navíc bez přesné znalosti situace, může těžko zasáhnout v blízkosti hraniční čáry. Proto nakonec vyslal na průzkum dozorce FS Josefa Marka, k němuž se přihlásil dobrovolně jako druhý člen hlídky vojín Kořínek. S karabinami a ručními granáty se oba opatrně vydali tmou k celnímu úřadu.
Kryt Kořínkem se Marek dostal s puškou v ponosu podél stěny hostince k celništi, kde jej náhle vyzval kolega Novotný k ohlasu hesla. Marek na chvíli zalehl a již vbíhá, na okamžik ozářen reflektorem, do ztichlé budovy. Střelba před chvíli již ustala. Tam jej uvítají kamarádi Uher a Novotný. Jejich zkrvavené obličeje (Uher má celý obličej od krve vinou střepiny, která jej zasáhla do kořene nosu, a Novotný má od střely šrám na čele a ušním boltci) jsou maličkostí proti apokalyptickému obrazu, který se Markovi záhy naskytne v celnici. Za hlavními dveřmi ležel Bohouš Hošek s ošklivou krvácející ranou v týlu. Obvaz na zastavení krve nestačí. Jeho kamarádi si musí vypomoci ještě rukávem košile.
Za dveřmi kanceláře ležel již mrtvý Pepík Vojta s rozstřílenou hrudí. O úřední pokladnu byl opřen vrchní respicient Václav Čep, zasažený střelou do hlavy. Podlaha byla plná krve a střepů. Nábytek byl rozstřílen a záře z reflektoru dokreslovala zvenčí celý ten hrůzný obraz, na který zbylí hraničáři nezapomněli do konce svých životů...
Co se vlastně v budově stalo? Na celnici onu noc přišli pod záminkou celního odbavení dva mladí českoslovenští Němci. Stačila maličká chvilka nepozornosti, chvilka zaváhání, a když se jim začal vrchní respicient Čep věnovat, objevily se v rukou obou mladíků automatické pistole. Václav Čep byl zastřelen střelou do spánku z bezprostřední blízkosti. Vzápětí byla zahájena palba na Hoška a Vojtu, kteří vběhli do místnosti. Oba zákeřní střelci, kteří měli být z Jablonce nad Nisou a jeden z nich se jmenoval Baier, okamžitě opustili budovu a dílo zkázy začaly dokonávat kulomety z německého území. Telefonní spojení však zůstalo jakoby zázrakem neporušeno a tak se zbylí dva hraničáři pokusili navázat spojení s velitelstvím roty SOS a vojenským pohotovostním oddílem ve Frýdlantu. Slíbená pomoc – nadporučík Půst s družstvem vojáků na nákladním autě – však dorazila až po páté hodině ranní. Hlavní starostí zůstala naléhavá pomoc pro těžce zraněného Bohouše Hoška.
Německý lékař doktor Hofmann, přivolaný rovněž telefonem, pohotově přijel se svým vozem a zraněného odvezl s příslibem, že se jej snad přece jen podaří zachránit. Bohužel, veškerá snaha byla marná, a tak ještě téhož dne zdrtila zbytek wünschendorfských hraničářů zpráva, že jejich kolega a kamarád dozorce finanční stráže Bohumil Hošek 24. září 1938 v 10 hodin ráno ve frýdlantské nemocnici zemřel...
Ve chvílích, kdy mobilizované jednotky Hraničářské oblasti 33 zaujímaly svá bojová postavení na linii pevnůstek, která se dodnes táhne podél hranic od Hřenska po Kořenov, odvážel z Wünschendorfu pohřební vůz rakve s těly Václava Čepa a Josefa Vojty. Naposledy se u nich shromáždili jejich kamarádi, aby, nestydíce se za své slzy, přísahali svým mrtvým kolegům, že na jejich oběť nezapomenou a na místo jejich smrti se jednou čestně vrátí. Měli totiž vzápětí ustoupit dále od hranic na nové bojové stanoviště. Celní úřad byl zatím zrušen. Ztratil v oněch dnech zcela svůj smysl...
(Jindřich Marek: Hraničářská kalvárie; Svět křídel 2004)
