Žahourovi přišli z Jedlan č. 2 (Samcův mlýn), který vlastnili minimálně 3 generace. (Blanka Prajerová)
V současné době není MVE ve mlýně v již delší dobu v provozu a zřejmě se se zprovozněním v nejbližší době nepočítá.
důvod: při opravě hháze rybníka (po povodni 2013 ???) došlo údajně ke zvýšení hladiny rybníka a přetéká kašna
zřejmě ani po posledních několika suchých letech není momentálně dostatečná energie a motivace ke větším úpravám.
street viev na google mapách (přívodní potrubí k MVE zdánlivě těsně před dokončením víceméně odpovídá aktuálnímu stavu
(Slava)
Staré domy a domky Vožické a jejich vlastníci a obyvatelé II. Díl
Čís. nové 92, staré 233, Josefinské 203(?)
Strana 264 – 274 (Částečný přepis)
Pokud naše prameny sahají, byl mlýn obecní užíván mlynářskou a pekařskou rodinou Sychrů, která připomíná se také na mlýně na Dubině. Někteří z rodu toho přijali pak jméno Rajský, příčinu toho neznám. Po zemřelém pekaři Janu Sychrovi r. 1600 pošacován byl jeho statek i s 2 voly, „kteří jsou u mlýna Sychrova“. V zápise z r. 1604 je zmínka o poli „na vobořích pod cestou jeda k Sychrovu mlejnu nad lukami“. V urbáři z r. 1620 připomíná se Jakub Sychrů a J.B. Fünfkircher připsal k tomu: „Sichra yak bil na mleinci, syn Adama Sychry.“ R. 1640 koupil Pavel Koblic pole od Václava st. Sychry, jinak Rajského, někdy souseda Vožického. R. 1642 byl na obecním mlýně mlynářem Václav Sychra, od něho koupil tehdy pole Václav Štásků. Až do r. 1758 byl mlýn majetkem obce, která jej pronajímala mlynářům. V matrice vožické je zmínka z r. 1690 o mlynáři na obecním mlýně Janu Nožíři. Potom byl tu mlynářem Václav Mastík, o němž v počtech obecních je zpráva z r.1703, že platil z mlýna ročního nájmu 60 zl. r. R. 1718 měl domek v ulici a r. 1729 byl mlynářem v Šebířově. V matrikách šebířovských čteme často jeho jméno jako kmotra při křtu dětí kantora Václava Hrdličky. V počtech obecních z r. 1720 čteme, že přijato od mlynáře obecního Matěje Rajského 90 zl. nájmu. Také r. 1724 platil Rajský nájem 78 zl. 45 kr. po srážce slevených 2 zl. 30 kr. V počtech obecních z r. 1730 čteme, že mlýn najal r. 1726 Jiřík Hlaváček a „k pojištění ouřadu a celé obce“ (tj. kauci) 100 zl. složil za něho novodvorský šafář Josef Hlaváček, ale r. 1730 žádal za vrácení peněz. Téhož roku skládá Josef Hlaváček, soused a obyvatel vožický, za svého bratra Jiříka Hlaváčka, mlynáře, 50 zl. kauce. Nájemní smlouva z r. 1728 zněla takto:
„Na žádost a uctivé toho pohledání poctivého mládence Jiříka Hlaváčka, mlynáře, pronajali jsou purkmistr a konšelé, též starší obecní i na místě celé obce měst. Mladý Vožici mlejn svůj obecní k Janovu ležící, o jednom kole moučným a třima stupami při hřídeli, s pěti kusy polmi k témuž mlejnu patřícími, loukou jednou pod tím mlejnem, starými struhami a chobotem na trávu, na jeden rok pořád vyběhlý tj. od 1. januarii roku 1728 až zase do posledního dne decembris téhož roku, z kteréhožto nadepsaný mlynář Jiřík Hlaváček povinen bude platiti nájmu ročně devadesát zlatých rejnských peněz hotových a také napřed tj. anticipando na celý rok odvésti, dálejic povinen bude k tomu každoročně jeden tisíc šindele nového spolu s hřebíkem svým nákladem na střechu vybíti a po vybití takovým starším obecním anebo k tomu deputirovaným náležitě proukázati. Pokudž by ale na mlejnskou střechu téhož šindele a hřebíků zapotřebí nebylo, takový on mlynář in natura aneb peníze za něj primasovi, tj. do důchodu obecního odvésti a obec následně dle potřeby aplicirovati a obrátiti mocti bude. Kamení mlejnský sobě sám kupovati, kolo paleční, moučný truhly, půdy a jiné truhlářské dílo a stroje vnitřní i také na stavení co by tak menšího bylo, bez platu udělati a spraviti. Pole při němž mlejně náležitě vyspravovati a mrvy jinam nevyvážeti, tj. na cizí pole, celému ouřadu a starším obecním při vyjítí každého roku anebo kdy by jemu mlynáři příležito bylo dle starobylého obyčeje svačinu náležitou i natura přistrojiti aneb nejméně za ni na penězích šest zlaých rejn. složiti, což však navůli ouřadu pozůstávati má, jedno neb druhé přijíti. Podobně primasovi jeden kus svinského dobytka, jaký by koli od téhož dán byl, náležitě do libosti jeho, nejméně na 10 zl. vykrmiti, byl-li by pak kus menší, na 8 zl. Co se naproti tomu mlynáři v témž mlejně postupuje, to vše v inventáři zaznamenáno se vynachází. Kdyby časem potřeba bylo buď vřeteno neb čepy nakládati aneb cokoliv jiného většího nákladu patřícího při mlejně dáti spraviti, má se o to při primasovi ohlásiti a takovou věc očitě vykázati, avšak má bedlivý pozor míti, aby se žádná škoda jeho neopatrností nestala, sice bude povinnen to sám vynahraditi, neméně i na rybník pozor dáti, buď že by skrze povodeň neb jinou příčinou a příhodou jaká škoda nastávala, časně o tom primasovi vědost dáti, správy a pomoci vyžádati. Nade všecko ale se vystříhati a na paměti míti bude, aby se on sám ani budoucně manželka jeho ani žádný z čeládky pod jakýkoliv fochem neb fortelem neopovažoval v potocích obecních, tím méně v chobotě neb rybníce jaké raky neb ryby chytati. Pakli by se čeho toho dopustili a to na něj provedeno bylo, v pokutu deset tolarů tuto se zavazuje, kterou neproměnitelně do důchodu obecního složiti povinen bude, ani i kdyby jiným co podobného činiti přehlídal neb dovoloval, v podobnou pokutu upadnouti má. Pana purkmistra, pana primase a celý ouřad též jednoho každého náležitou uctivostí předcházeti, je pořádným melivem fedrovat. Kdyby ale který žádostiv byl sám zemleti, mouky čisté dle obyčeje podle míry spravedlové z jednoho každého strychu žita po pěti věrtelích, ze pšenice pak přední mouky čtyry věrtele vše vrchovatě a pátý věrtel zadnější neb prostřední, otrub z obojího po 1 věrteli, to vše vrchovatě, ze strychu ječmena trustých krup čistých dobře otlučených nejméně po 2 věrtelích míry vrchovaté a trhaných (krup) po 2 věrtelích a 2 měřicích bez všeho fortele dáti a odváděti. Pokudž by pak ouřad a obec jeho mlynáře propustiti chtěly neb on sám propuštění žádal, bude povinnost z obojí strany čtvrt léta před časem mlejn vypovědíti, však ale mlynář povinen bude při postoupení zase mlejna kamení vyměřiti, totižto půl lokte krátkého běhoun, spode 4 neb 5 prstů vejšky a co by se tak zemlelo a spotřebovalo, za jeden každý coul po 3 kr. počítajíc zaplatiti. Při vyjítí pak roku bude povinnost mlynáře o ceduli se ohlásiti.“
Manželka Jiříka Hlaváčka Magdalena měla spáleniště Mrázkovské (čp.103 n.), které koupil r. 1738 její švagr Josef Hlaváček. Jiřík Hlaváček byl tu ještě r. 1735, ale z r. 1738 máme zprávu, že František Rajský, mlynář obecní s manželkou Monikou, dcerou Václava Beneše, měli domek ve Vožici. R. 1746 koupil domek čp.103. Děti Fr. Rajského byli: Anna Rosolová, Apolenie Mastíková, Magdalena Maredová, František, Matěj. Macecha: Dorota. Ku prodeji obecního mlýna došlo 23. května r. 1758, kdy koupil jej i s pozemky k dědičném držení od obce mladovožické František Rajský za 400 zl. a mlynář platil pak jen činži 118 zl. ročně, ale obec vyhradila si právo předkupní. Kupní smlouva obsahuje celkem tytéž povinnosti a závazky, jež uvedeny jsou již ve smlouvě z r. 1728. Čteme tu dále: „Kdyby vojna, všeliké cís. král. daně nebo skrze nenadálej oheň zkáza mlejna a jiné jakékoli utiskování – což Bůh vždy milostivě odvrátiti rač – následovalo, to vše possessor mlýna vyvstávati, pak mlejn svým ex proprio nákladem v stavu dobrým zachovati má. Mlejn žádnému jinému jedině obci mladovožické offerirovati, aniž bez vůle a consensu magistratualního od toho mlejna nic neodprodávati, zhandlovati aniž na jinší způsob změniti. Měšťanstvo mladovožické má před vesnickými mleči míti přednost ve mletí, protože zavázáno je v obecním mlýně mlíti mimo případ nedostatku vody. Povinnost obce bude: kámen mlejnský, který mlynář za své peníze koupí, dáti přivézti, jakož taky troubu skrze hráz pro tok vody na mlejn nákladem obecním zaopatřiti a most při rybníku v dobré stavu udržovati. Co se vantrok týče, takové mlynář svým nákladem spravovati bude. Při lovení rybníka starobylou povinnost (svačinu) má zachovati.“ Téhož roku 1758 složil Rajský 300 zl. rýn., které k potřebě domu obecního applicirované jsou. R. 1765 byly ve mlýně tyto osoby, jež platily tzv. Schulden-Steu.: Frant. Rajský, mlynář 2 zl. 24 kr., syn 15 kr., pacholek 36 kr., pohunek 15 kr., děvečka 15 kr. (Měst. arch. vož.) Od svého otce Františka Rajského koupil mlýn s vědomostí a povolením magistrátu r. 1777 syn Matěj Rajský za 600 zl. r. s povinností odváděti do městského důchodu 118 zl. r. ročně, při tom také platy na vojnu, daně a ostatní podmínky. Z těchto 600 zl. dal otec synovi podíl 300 zl. a syn složil hned pantátovi 100 zl. a zbytek 200 zl. a zavázal se spláceti po 25 zl. ročně až do vyjítí sumy. Jak jsme v nájemní smlouvě z r. 1728 četli, bylo starobylou povinností mlynářovou dáti při lovení rybníka pánům „svačinu“. Pro tuto svačinu měl Matěj Rajský nedorozumění s městskou radou, protože nechtěl této povinnosti zadost učiniti. Ale když mu potom dle starých zápisů bylo dokázáno, že tato povinnost od starodávna byla zachovávána a sám se k ní smlouvou zavázal, uznal to a dále neoporoval. V Josef. katastru 1785 jmenuje se Matěj Rajský, mlynář na mlýně čp.206. R. 1787 měl rozepři s měst. Radou a podal žádost krej. Úřadu, aby bylo vožické radě nařízeno vrácení neprávem přijatých 12 zl. a vodní rouru u rybníka příliš vysoko zasazenou aby obec do předešlého stavu uvést dala (Kraj.reg.Contrib. VIII 157). Téhož roku 1787 stalo se porovnání mezi magistrátem a obecním mlynářem, pokud se týče „svačiny“ při lovu rybníka, že magistrátu a starším obecním z ohledu jejich velmi malé peněžité služby jmínem accidencí při lovu každé 3 leta svačina jako až dosud dáti se má. Peníze ale žádné místo té svačiny bráti magistrát právo sobě nedělá. Sousedé za to dle kontraktu v tom mlejně mlíti povinni jsou, čemuž je magistrát dle kontraktu přidrží. Za svačinu chtěl Rajský míti dle smlouvy zaručeno, že vožičtí nebudou jinde mlíti než u něho, což se asi vždy nezachovávalo. V soupisu berních poplatníků z r. 1799 poznamenáno, že Matěj Rajský, mlynář obecní, živ je od řemesla a polí. R. 1797 stala se dohoda mezi obcí vožickou a Matějem Rajským v příčině zřízení druhého složení mlýnského. Avšak uskutečnění toho Rajský se již nedočkal. Zemřel v září r. 1797, zanechav vdovu Barboru a děti: Marianu, Anna, Dorotu, Jana, Václava a Františka. Václav se vyučil mydlářství a r. 1797 byl na vandru, pak měl dům čp. 186 n. Syn František ujal se mlýna. Ostatní dostali podíly po 240 zl. a domek č.81 po matce. Poručníkem sirotků byl Jan Purkart (Purghart) spolu s vdovou Barborou. R. 1799 dne 15. května vdova, aby melivem snáze měšťastvu sloužiti se mohlo a sirotek František újmy netrpěl, obdržela od magistrátu povolení, že svým nákladem může postaviti druhé mlýnské složení proti složení hotových 100 zl. r. a je mlynář povinnen na tom složení správu vésti, mlýnský kámen kupovati a sobě přivážeti, toliko tou vodou, která dle nyní vsazené vodní trouby na mlejn jde, spokojen býti a nikdy o níže posazení trouby s žádostí magistrát neobtěžovati, měšťanstvo před jinými mleči dříve odbývati a to z ohledu toho, že od počátku toho mlejna do nynějška více než 100 domovních numer přibylo. Škoda, že nenalezli jsme nikde zprávu o tom, kdy byl obecní mlýn postaven, abychom stavební ruch ve Vožici mohli posouditi. Barbora Rajská spolu s poručníkem Janem Purkartem žádala r. 1799, aby vložena byla do knih směna (frejmark) dědičných polí za emphyteutiská pole patřící jejím dvěma synům Václavu a Františkovi. Nezletilý syn Jan byl r. 1802-4 majitelem „panského mlýna“ vožického, který k jeho ruce koupil poručník Purghart. Měl za to své sestře Marianě vyplatiti 1000 zl. R. 1802 měla obecní mlynářka Barbora a její syn František někakou rozepři s Janem Mastníkem a bezpochyby Mastník špatně pochodil, neboť žaloval oba pro nadávky a ztýrání. Také vojenský hejtman Schönig žaloval Barboru Rajskou pro urážku na cti. Fr. Rajský ženil se r. 1812. Toho roku justiciár a advokát Ant. Karel Mudroch, kurátor pozůstalosti Josefa Tůmy, žádá o vtělení svatebních smluv mezi jeho svěřenkou Eleonorou Tůmovou a Frant. Rajským na jeho tzv. obecní mlýn a pozemky. Manželka Eleonora zemžela r. 1814 a zanechala syna Františka, který měl po matce Rosalie Tůmové, provdané Svobodové, kapitál 8350 tl. v. č. z pozůstalosti Josefa Tůmy v Kostelci nad Černými Lesy pojištěný na mlýně v Nouzově. R. 1819 oženil se Fr. Rajský podruhé a Antonií Hájkovou z Koloděj. R. 1821 přihlásil se Fr. Rajský jménem vlastním o svého nedospělého syna Františka k dědictví manželskénu resp. mateřskému po zemřelé Eleonoře Rajské a r. 1827 žádal o vtělení vlastnického práva na polovici mlýna s pozemky po jeho zemřelé manželce Eleonoře v odhadní ceně 1378 zl 26 4/5 kr. stř., s přikoupenými pozemky 124 zl 23 4/5 kr., celkem za 1502 zl. 50 3/5 kr. dle svatební smlouvy. Manželka Fr. Rajského Eleonora byla dcerou koláře Josefa Tůmy, majitele mlýna Nouzova na panství černo-kosteleckém, a jeho manželky Ludmily. Po smrti tchánově a skončeném pozůstalostním jednání žádal Rajský r. 1824, aby také dědičná pořádnost po jeho zemřelé manželce Eleonoře byla projednána a zatím účelem také odhad jeho jmění byl proveden, poněvadž dle svatení smlouvy ze dne 28. srpna 1811 (do.kn. III. 123) jak jeho, tak i manželčino jmění bylo ve společnost uvedeno. Vožický „baumeister“ Jan Rathaus podal tento „obšacunk“:
Domovní stavení celý ode zdi pod 1 štok, dýlky 9 sáhů 3 stopy, šířky 5 sáhů 6 palců, výšky i s grunty 4 sáhy 3 stopy. V tom se nachází při zemi: 2 setnice, kuchyň, síň, oběklenuté, špajs, kvelb klenutý, setnice mají stropy na rákos; v prvním štoku: 2 setnice, síň a špajs, stropy na rákos, kuchyně klenutá. Pod stavením 2 sklepy klenuté, střecha na tom tašková v prostředním stavu, kamna, kamnovec, pekárna, komín, se všema voknama a 2 železnými mřížemi, vše dohromady za 864 zl. 15 kr. Vedle domovního stavení mlejnice dýlky 6 sáhů 3 stopy, šířky 4 sáhy 3 stopy 6 palců, výšky i s grunty 3 sáhy 6 palců, stavení celé ode zdi ke zdi, střecha šindelová, podlahy a půdy i se zanáškou prkené, v prostředním stavu, odhadnuto na 256 zl. 10 kr. Naproti domovnímu stavení 4 maštale dílem ode zdi a dílem ze stěn roubené, stropy z thanic, střecha dílem šindel, dílem došky, dýlky 15 sáhů, šířky 4 sáhy, výšky s gruntem 1 sáh 4 stopy, odhadnuto na 245 zl. 30 kr. Nad rybníkem stodola ode mlejna přes cestu, ze stěn roubená, doškama přikrytá, dýlky 4 sáhy 5 stop, šířky 4 sáhy 2 stopy, výšky 1 sáh 3 stopy, 2 parně, 1 mlat, v špatném stavu, odhadnuta na 60 zl. 20 kr. Ploty okolo zahrad ode zdi, dýlky 18 sáhů i s gruntem vysoké 5 střevíců, v špatném stavu, odhadnuty na 9 zl. Celková suma 1535 zl. 15 kr. Stroje mlýnské se stoupami odhadnuty na 440 zl. 48 kr. v. č. Užitek ze mlýna (2 složení) a stup 418 zl. v. č. Od toho činže z mlýna ročně 118 zl., opravy 100 zl., dohromady 218 zl., takže zbývá roční výnos 200 zl. v. č., který převeden 5 % na kapitál, činí 4000 zl. Dohromady tedy 5976 zl. 3 kr. Dominikálni pozemky 1039 zl. 11 kr.. rustikální 475 zl. Srážky: domovní daň 1 zl. 40 kr., kominík 36 kr., kontribuce z polí 27 zl. 38 kr., převedeno na kapitál 598 zl. Zbyde tady čistá odhadní cena 6892 zl. 14 kr. Pozemky přikoupené 1064 zl. 39 kr., po srážce gruntovní daně 18 zl. 10 kr., desátku 1 ½ věrtele žita, 3 zl. 22 kr., 3 měřice ovsa 36 kr., činí 22 zl. 8 kr., kapitalizováno 442 zl. 40 kr. Čistá odhadní cena přikoupených pozemků vyplyne 621 zl. 59 kr.
Počátkem ledna r.1829 oznámil vožický magistrát krajskému úřadu, že v obecním mlýně vypukla u hovězího dobytka nemoc spráchnilka (dobytčí mor). Nařízena ihned kontumace dobytka, která trvala měsíc, načež vrchní úřad oznámil zdravotní stav dobytka a potrestání mastičkáře Jana Preyera, který snad nemoc zavinil. R. 1831 zřízena byla nová stavidla u rybníka a Fr. Rajský podal žádost o emphyteutický prodej jeho. Syn Matěje a Barbory Rajských magistrální přednosta Václav Rajský založil nadačním listem ze dne 11. května 1832 fond k vystavění městského chudobince a odevzdal za tím účelem k uctění jmenin císaře Františka I. Dne 4. října 1831 dvě státní obligace z r. 1790 po 100 zl. a 1550 zl. stř. znějící na Jana Purgharta, po němž je Barbora Rajská zdědila, svému synu Václavovi r. 1824 do volného vlastnictví postoupila. R. 1832 stala se mlynáři Rajskému nemilá věc. Syn panského mlynáře Josef Honsa vytáhl v noci stavidla obecního rybníka, čímž obecnímu mlynáři všecku vodu vypustil, aby mohl svůj rybník naplniti a mlíti. Byl za to obžalován u hrdelního soudu v Táboře. Říčka Blanice protéká rybníkem obecním, pak podhradním a odtud umělou mlýnskou struhou vedena je voda do panského rybníka, když v něm není dostatek vody, aby se v panském mlýně mohlo mleti. V květnu r. 1832 gubernium schválilo, aby Fr. Rajskému obecní rybník v rozloze 5 jiter 395 čtverečních sáhů prodán byl za nabídnutou cenu 120 zl. stř. a 5 zl. stř. roční emphyt. činže, načež vrchní úřad předložil krajskému úřadu kontrakt k potvrzení. Manželka Antonie Rajská zemřela 15. dubna 1834 a Frant. Rajský žádal o knihovní zajištění podílů pro své děti od manželky Antonie Rajské: Vincence, Emanuela, Eleonoru a Františku částkou 800 zl. stř. / 2000 zl. v. č. na svých realitách. Dcera Eleonora provdána byla za sládka Frant. Šídu. R. 1838 žádal Rajský o vtělení depositního listu místního soudu v Opařanech k výmazu kapitálu 840 zl. stř., které byly složeny u soudu do pozůstalosti zemřelého Josefa Schiffnera, mlynáře v Dobronicích u Opařan. R. 1842 dluží se Rajský 200 zl. stř. z obecního důchodu. V r. 1847 byl syn Vincenc na vandru jako mlynářský a Emanuel (96) studoval ve Vídni, dcera Františka byla doma. R. 1848 podává vožický magistrát zprávu kraj.úřadu o zřízení mostu u obecního rybníka. Po otci Frant. Rajském ujal mlýn r. 1853 dne 30. listopadu syn Vincenc za 3041 zl. 11 kr. stř. Řádný a rozšafný tento muž zahynul v mladém věku 26 let zákeřnou vraždou večer dne 26. června 1856. Zprávu o tragické události té vzrušila celé široké okolí a dostala se také do tehdejších „Pražských Novin“. Nešťastný mlynář byl toho dne návštěvou u příbuzných v městě a po 10. hodině večer se ubíral k domovu. Domů však nepřišel a nebyl od té doby nikde spatřen. . Velká kaluž krve asi 3 nebo 4 kroky od domovních stupňů a jiné krvavé stopy u mlýna a na silnici prozrazovaly, že stal se tu zločin, který byl s největší rychlostí a v tichosti proveden, neboť nikdo z domácích neslyšel, že by byl někdo v noci o pomoc volal. Jedině mlynářský učedník zaslechl prý úzkostné volání: „Lidé dobří, kde jste kdo, pojďte na pomoc!“ Veškerá snaha nalézti aspoň mrtvolu mlynářovu byla marna, přes to, že vypsána byla odměna 200 zl. stř. Tomu, kdo by mohl podati nějakou zprávu. Byl vypuštěn rybník u mlýna, ale ničeho zde nebylo nalezeno, doufalo se, že snad v jiném blízkém rybníku nebo hustém obilí mrtvola bude nalezeny, ale nestalo se tak. Teprve dne 11. srpna po poledni byla mrtvola v rybníce v oboře blíže zřícenin hradu Šelmberka náhodou objevena lesním praktikantem Janem Rosolem. Tak daleko odvlekli vrahové svoji oběť! Mrtvola měla na sobě tytéž šaty, ve které mlynář tehdy byl oděn, obličej jeho byl dosud dobře znatelný, ruce měl svázány na prsou třásněmi režného hrubého plátna okolo těla obtočenými. Až do příchodu soudní komise z Tábora byla mrtvola v rybníce ponechána. Jako domnělí účastníci vraždy zatčeni byli dva muži, na nichž podezření lpělo, a dodáni do soudní vazby, kde jeden z nich pokoušel se o útěk nebo sebevraždu, jakmile se o nálezu mrtvoly dověděl. Měl již k tomu cíli ke mříži okenní přivázánu stočenou podslamku, ale úmysl jeho byl překažen. Vyšetřující komise zjistila, že zavražděný mlynář byl asi hned téže noci k rybníku v oboře u Šelmberka dovlečen po odejmutí peněz, které mlynář v školním slabikáři u sebe měl, k velkému kameni přivázán a do vody ponořen. Teprve sedmého týdne, když se mrtvola po uvolnění vazeb nad vodu vznesla, byla náhodou spatřena. Jak jsme zmínili, padlo podezření na dva muže nekalé pověsti, kteří skutečně oné noci doma nebyli a jeden z nich hned druhého dne si koupil nové boty, měně při tom desetizlatovou bankovku. Oba byli dopraveni ke krajskému soudu v Táboře, ale pro nedostatek důkazů propuštěni na svobodu. Mezitím však bylo zjištěno, že ve vězení jeden ze zatčených svěřil se známému spoluvězni, že při ukrývání mrtvoly mlynářovy u rybníka byl a že mu při tom spadly do rybníka boty, které přes ruku přehozeny měl. Žádal spoluvězně, aby až vyjde z vězení, ony boty z rybníka vytáhl, a to ještě dříve, než bude rybník loven. Prozrazením dověděly se o tom úřady a nařídily opětovné zatčení obou podezřelých, neboť při lovení rybníka dne 20. října za úředního dozoru byly boty, ovšem rozmočené a rozpadlé, skutečně nalezeny. Leč všechny tyto okolnosti nebyly soudem uznány za dostatečné k důkazu viny a k odsouzení zatčených. Po tragické smrti Vincence Rajského přibyl mlýn r. 1857 20. července za 7038 zl. 32 kr. dceři Antonii, do jejíhož zrostu měla hospodařiti na mlýně vdova Josefa, později opět provdaná Štípková, která společně s Hynkem Stránským jako poručníkem pronajala mlýn Frant. Neudörflovi. Po smrti Antonie Rajské, která rovněž za tragických okolností zemřela, získal r. 1879 mlýn, sňatkem s dcerou Josefíny Štípkové z druhého manželství Marii, Hynek Patrák, od něhož koupil jej r. 1882 Ant. Pospíšil s manželkou Emilií, za něhož mlýn zvětšen a rozšířen, ale nemohouce jej držeti prodali jej r. 1913 Václavu Žahourovi a manželce Petronile, kteří mívali dříve mlýn v Jedlanech. Rozumný a svědomitý pan otec Žahour získal záhy přízeň obecenstva a v znovuzřízeném mlýně dobře se mu dařilo s jeho přívětivou, usměvavou panímámou. Byly to pravé typy poctivých a dobrosrdečných staročeských lidí, jakých je dnes již poskrovnu. Syn Rudolf Žahour koupil pak r. 1916 od otce polovici mlýna a jeho manželka Marie koupila druhou polovici od tchýně Petronily Žahourové. Po smrti Rudolfa Žahoura r. 1939 připadl mlýn vdově Marii a dětem Václavovi, Marii a Věře. Mlynář Rudolf Žahour byl řádným uvědomělým hospodářem, zasedal v městské radě a Občanské záložně, byl starostou Společenstva mlynářů atd. Zemřel v mužném věku 51 let dne 16. dubna 1936 a pohřben za hojné účasti občanstva do rodinné hrobky na hřbitově u sv. Mikuláše...(pep)
SEZNAM A MAPA VODNÍCH DĚL REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ
Stav koncem roku 1930, Sešit 12, V Praze 1932
Okresní finanční ředitelství Tábor/Důchodkový kontrolní úřad Mladá Vožice
Název toku: Blanice (rybník)
Obec, čp. : Mladá Vožice 92
Podnikatel: Rudolf Žahour
Druh živnosti: mlýn
Počet a druh vodních motorů: 1 kolo na svrchní vodu
Normální výkon v ks: 4,41
