Marie Kubáková: O mlýnech; Strmilovské listy 2/2009
Dávno neslouží svému účelu, jejich podoba se mění, noví majitelé je opravují, bourají, přestavují. O čem je řeč? O mlýnech. Ve Strmilově jich bylo před válkou pět, Adamův na Kamenitém potoce, Stránských pod hřbitovem, Doležalů, Špuláků a Doupníků na Hemerském potoce, tehdy se mu říkalo Šaratle nebo také řeka Morávka. Kotrčů – Stránských mlýn je už na Moravě.
V 16. století měl Strmilov tři mlýny a pilu, mlýn pod hřbitovem byl postaven až roku 1860. Jména mlynářů jsou uvedena v telčském urbáři, protože poddaní tehdy odváděli naturální dávky do Hradce a peněžité do Telče. Mlynáři naturální dávky neodváděli, ale o to větší byly jejich dávky peněžité. Roku 1574 se Holej Češka a Jan Češka zavázali místo řezání čtyř kop prken platit vrchnosti 24 grošů. Asi roku 1580 platil Vít Češka 63 gr., Mikuláš Češka 60 gr. a Kuba Mlynář 31 gr. ze mlýna a dalších 19 gr. z Czimrwaldu a ze zájezku.
V polovině 17. století byli ve Strmilově tři mlynáři - Nykodym Pachta, Jiří Krupička a Václav Fantale. V 19. století byl majitelem Doubského („Špulákova“) mlýny Josef Fähnrich. V roce 1935 u něho bydlel farář Fux, protože faru, kostel a všechny domy v centru městečka zničil požár. Jméno majitele Adamova mlýna je s seznamu dárců, kteří pomohli vyzdobit nově postavený kostel sv. Jiljí. Obraz Panny Marie Pomocné u hlavního oltáře daroval Vojtěch Vosolsobě, příjmím Adam, mlynář ve Strmilově.
Pod hřbitovem měli mlýn Cáhovi. Mlýn roku 1916 vyhořel, oheň zničil mlýnské zařízení, ale velkou část škody uhradila pojišťovna. O několik let později mlýn převzala po svém otci Janu Cáhovi Kateřina Smejkalová a mlýn opět vyhořel. Nový mlýn a pilu zde zde zřídil až v roce 1932 Jan Stránský.
Na počátku 20. století vlastnil Doubský mlýn Karel Lojka. Po smrti manželky měl velké finanční problémy a pak i neshody s dcerou, která odmítla bohatého ženicha. Se ztrátou manželky a s prodejm mlýna se nemohl vyrovnat a zastřelil se. Smutný, jakoby románový příběh. Jeho dcera se provdala za Fr. Volka a ten po dvou letech mlýn prodal poslednímu mlynáři Karlu Švehlovi „Špulákovi“. Od jeho dcery mlýn koupil současný majitel. Také Vobišův mlýn (nyní hospoda Ve Mlejně) změnil na začátku 30. let majitele. Leopold Vobiš, mlynář a pecnář, ho prodal Doležalům. Poslední soukromý mlynář Jaromír Doležal mlel asi do roku 1951.
Vodní mlýny byly zcela závislé na přírodních podmínkách. Přestože mlynáři zadržovali vodu v rybníčkách - zájezkách, nemohli mlet kdykoliv, proto využili možnosti, které ve 20. století nabízel technický pokrok. Roku 1930 V. Martínek do kroniky zapsal, že je Doubský mlýn pouze na vodní sílu, mlýny Adamů, Vobišů a Cáhů mají vodní i benzínové pohony. František Vosolsobě si roku 1936 pořídil turbínu.
Kdy se kola strmilovských mlýnů zastavila, to kronikář nenapsal. V zápise z roku 1952 si můžeme jenom přečíst, že Hospodářské družstvo J. Hradec má ve Strmilově jeden mlýn. Samozásobitelé si mohli obilí za mouku vyměnit každé pondělí v hospodářském družstvu (nyní Pomezí). Doupníkovi lisovali lněný olej. Válcový mlýn Josefa Doupníka s velkým dřevěným vodním kolembýval ještě v polovině minulého století cílem oblíbených nedělních procházek na Houšťata. Tehdy už byl mlýn prázdný, jeho majitel se odstěhoval do Ameriky. V polovině 17. století byly ve Strmilově dvě olejny, kde stály, těžko říct. Z Doupníkovy olejny už také nic nezbylo, snad jenom základy zarostlé trávou. Místo klapotu mlýnského kola se zde v létě ozývají hlasy dětí, které nedaleko odtud mívají skatský tábor. Kdysi u Doupníků trávil část letních prázdnin také dětský jezdecký oddíl, píše o něm Eliška Horelová v knize Léto jako když vyšije. Polus se tam vydáte na procházku, jistě si všimnete tabulí se státním znakem ČR, které vyznačují přírodní památku Pazourův rybník. Byla zřízena na ochranu leknínu bělostného a celého ekosystému rybníčka, vzácných rostlin a živočichů, zejména druhově bohaté populace měkkýšů.
