Obraz Chrudimě a života ve městě v minulých dobách nejvíce oživila Helena Šmahelová (nar. 1910 v Řestokách u Chrudimě, zemř. 1997 v Rakovníku)
Učinila tak hlavně v závěru své tvorby ve svých generačně orientovaných knihách Hlasy mých otců a Žena roku 1900.
Šmahelová pocházela ze starobylé mlynářské rodiny. S nestálým otcem, který často měnil zaměstnání v mlýnech, poznali několik míst na Moravě, a posléze s otcem zakotvila v Bratislavě. Za svůj domov považovala Chrudim, kde žila její babička Františka Šmahelová, bývalá mlynářka z mlýna Hrkačka.
"Chrudim! Chrudim! Jak sladké jméno! Na mapě ozářené jako zdroj světla! V Chrudimi je můj domov, ačkoli jsem se narodila v blízkých Řestokách, vyrůstala na Moravě na Hané, žila na mnohých místech a do Chrudimi jsem se jen vracela k babičce na prázdniny... Babička bydlela v domku poblíž našeho rodového vyhořelého dřevěného mlýna - Hrkačky...
Jsem s Chrudimí svázána pevným poutem, mám svou jistotu, odkud pocházím, kam patřím!"
U své babičky v domě v Koželužské ulici, v sousedství náhonu, jehož voda dříve poháněla soukolí mlýna, našla útočiště po smrti rodičů v r. 1928.
Třetí díl Hlasy mých otců (1987) líčí období od r. 1848, kdy se stružinecký mlynář Josef Šmahel stal mlynářem v Chrudimi v dřevěném mlýně Hrkačka. Stál pod Slepičími schody, v místech, kde se od náhonu, dodnes existujícího, odděloval vedlejší náhon, jehož voda poháněla mlýn. Vedlejší náhon, mnohem později zrušený, vedl středem Koželužské ulice, kde na počátku 20. stol. dal ovdovělé mlynářce její druhý manžel postavit dům. Odtud pozorovala v roce 1912 požár, který dřevěnou Hrkačku úplně zničil.
Z významných událostí ve městě zobrazila dva požáry roku 1850, které pozměnily tvář Chrudimě. První v únoru po úderu blesku zničil barokní věže kostela, druhý zpustošil Kateřinské podměstí.
"Hořela Kateřina za kostelem, vítr hnal požár k Janskému předměstí, snad bude Hrkačka zachráněna. Ohnivé řečiště pohlcovalo domy jeden za druhým. Josef postavil kosu za dveře a hanl se dusivým kouřem v praskotu dřev s ostatními pomáhat. Ve zmatku a křiku vynášel majetek z ohrožených domů, odvazoval zvířata ve chlévech, vynesl stařenu z už hořícího domu a byl nucen i s břemenem přeskočit doutnající trám. Hořelo až do šera letního večera. Pak byl požár zdolán. Vinou dítěte, které si hrálo se sirkami, shořelo takřka celé předměstí Kateřina..."
Chrudim sužovaná často velkou vodou zobrazila spisovatelka při povodni roku 1880.
"Kolem deváté večer chodili na Kateřině dům od domu muži ze sboru dobrovolných hasičů, hlídali vodu a upozorňovali, že během noci může být povodeň. Voda v náhonu se už přelévala a zaplavovala okolí. Odpadová voda, zvonivá mělká říčka, se změnila v prudký, hučivý vodopád. Na Hrkačce nikdo kromě dětí nespal. Stěhovali celé zařízení z přízemí do prvního patra a na půdu. Sotva skončili, byla voda už v celém přízemí a kolem mlýna jezero... Déšť neustával. Lidé se brodili Koželužskou ulicí po pás ve vodě, jak se ustavičně cosi zachraňovalo. V oknech rozžali svíce, jediné drobné zdroje osvětlení v pusté tmě... Kolem mlýna ustavičně sem a tam plavaly lodě - veliké necky na vepře a menší na prádlo a koupání, aby pomáhaly a zachraňovaly... Déšť k ránu ustal. Voda opadávala se stejnou rychlostí, s jakou Kateřinu překvapila."
zdroj: calla-palustris.blgz.cz/