Jezvecký, Jezevský mlýn

V městských knihách se záznamy o mlýnu nacházejí od 16. století, patří k nejstarších mlýnům v kraji. Po založení konšelské knihy v roce 1569 byla do ní zapsána koupě Jezevského mlýna panem Volfem ze Salhauzu, který byl tehdy hejtmanem Novozámeckého panství. Mlýn koupil 11. ledna 1569 od mlynáře Pavla Weisshaupta i s kusem pole a loukou za 950 kop míšeňských grošů. Zemřel roku 1596, ale není známo, zda mlýn držel až do konce života.

Další zpráva o mlýnu je z roku 1607. Tehdy jej koupil Zikmund z Vartenberka, pán na České Kamenici, Novém Zámku, České Lípě, Ronově a Stvolínkách od českého mlynáře Jana Vacka, původem z Litoměřic.

Roku 1615 vlastní mlýn Jan z Vartenberka na České Kamenici, který po smrti Zikmunda z Vartenberka v roce 1608 po něm dědil. Mlýn byl dáván do dědičné držby mlynářům, kteří se osvědčili. V Jezevské městské knize je v roce 1615 zapsáno, že litoměřický měšťan Jan Vacek obdržel po svém otci od vrchnosti do dědičného nájmu mlýn za cenu 1500 kop míšeňských (500 kop složil hotově). K mlýnu patřily louka a les. Od roku 1615 platil mlynář za užitek z louky 25 kop grošů míšeňských ročně. Jan z Vartenberka si vymínil, že při případném zpětném odkupu zaplatí složenou částku i případné investice.

V Jezevském mlýně mleli kromě mlečů z Jezvé také hospodáři z Valteřic a Noviny.

Začátkem 18. století vlastní mlýn syn Valdštejnovy dcery a dědičky hrabě Jan Vilém Kounic. Ten prodal mlýn k 1. lednu 1709 do dědičného nájmu Václavu Hockemu za 500 kop (splátka 20 kop každoročně o Hromnicích). Mlynář ještě dále platil každoroční nájem v penězích, obilí a dalších naturáliích či službách dle příležitosti a musel mlýn udržovat ve stále dobrém stavu. Tehdy byl do městské knihy zanesen zevrubnější popis vztahů mezi mlynářem a vrchností, které pak trvaly až do konce feudalismu, tj. do poloviny 19. století. Vrchnost poskytuje každoročně 30 tenkých truhlářských prken, jeden kmen bílého a jeden kmen červeného buku i další dřevo na opravy mlýnského složení, hřídele a kol. Mlynář rovněž dostává potřebný stavební kámen z vrchnostenských lomů, práce na opravách však provádí na vlastní náklad. Přivážení materiálu a čištění náhonu zajišťují robotníci - mleči. Obilí a mouku mlynář povinen přeměřovat dutými mírami s cejchy a pečetěmi panství. Mlynář byl osvovozen od robot, ubytování a vydržování vojska a císařských berní s výjimkou speciálních mlynářských,. 

V roce 1728 se mlýna ujal Jan František Adalbert (Vojtěch) Hocke a musel znovu zaplatit za dědickou koupi mlýna 500 kop. V květnu 1930, den po sv, Valpurze, se dostavil na radnici a žádal, aby mu městská rada přenechala pár kousků louky. Bylo mu vyhověnu a louka mu byla vyměřena. V roce 1732 se mlynáři narodil syn Wenzel, který se regionálně významným katolickým knězem a dosáhl až na hodnost arciděkana (viz významné osobnosti). K 16. březnu 1746 je zaznamenáno, že velká vichřice skácela do Ploučnice mohutný topol, který byl pokládán za mezník mlýnské louky. Pak zde byl jako mezník vztyčen velký kámen. Jan František Adalbert (čili Vojtěch) zemřel po 33 letech mlynaření náhle a předčasně. Mlýna se roku 1761 jeho syn František Hocke. V roce 1786 s ním obec uzavřela smlouvu na postavení mostu přes Ploučnici vlastními silami, aby byl během 8 dnů schůdný i sjízdný. Měl jej udržovat v provozu. V roce 1798, v třicátém sedmém roce Františkova mlynářování, postihl Jezvé velký požár, při kterém mlýn vyhořel. Kromě mlýna shořelo ještě 40 domů a 36 chalup, škola, špitál, pivovar. Právě v té době po něm žádali sourozenci dosud nevyplacené podíly a mlynář se tím dostal do tísnivé situace. Mlýn pak přešel na potomky Maxmiliány Röslerové.

Roku 1732 se ve mlýně v rodině mlynáře narodil Wenzel Hocke, lidově zvaný Hockewanzel. Byl katolický kněz, velmi oblíbený v severních Čechách pro svou lidumilnost, specifický přístup k plnění povinností a na tehdejší dobu značně nekoncenční chování. Vyprávělo se o něm mnoho veselých historek, které později našly odraz i v literatuře. Wenzel Hocke pocházel z rodiny mlynáře v Jezvé. V tamním mlýně se také roku 1732 narodil. Vystudoval bohosloví v kněžském semináři v Litoměřicích a po vysvěcení na kněze v roce 1756 působil deset let ve farnosti Malá Bukovina na Děčínsku, odkud byl přeložen na arciděkanskou faru do Horní Police, jen několik kilometrů od své rodné vsi. Do Horní Police přišel Hocke v roce 1799 a ujal se (ve věku 47 let) zdejší duchovní správy jako arciděkan.

V průběhu 19. století byl mlýn modernizován na válcový mlýn a přešel na mlynáře Kreibichy.

Ve mlýně hospodaří rod Krebichů.

V adresář obyvatel z roku 1924 je uvedeno, že mlynářem byl zde Karl Kreibich

V adresář obyvatel z roku 1935 je opět uvedeno, že mlynářem byl zde Karl Kreibich

Na snímku z roku 1947 je vidět pouze přední, obytná část mlýna, mlýnice již nestojí.

V roce 1949 byl zbourán dům čp. 55 , který také náležel k mlýnu.

Mlýnice se nedochovala, zůstala jen přední, obytná část čp. 53. Na místě bývalé mlýnice je nyní zahrada patřící k domu čp. 53. Dům čp. 53 slouží k obytným účelům.