Vojtěchovský, Panský mlýn

První mlýn po proudu Brejlovského potoka od Podměstského mlýna v Netvořicích se nazývá „Vojtěchovský“ nebo také „Vojtěchov“ a nese číslo popisné 74. Dle strojopisu Vojtěcha Losenického, který posloupnost mlynářů odkazuje na poznatky jakéhosi dr. Polaufa, existoval tento mlýn jako vrchnostenský již v 17. století. Nazýval se „Podnetvořický“ či „Vazovnický“, měl jedno vodní kolo na svrchní vodu. Významným rodem, žijícím a pracujícím na mlýně, byl od 19. století rod O(t)čenášků. Losenický zmiňuje Jana Očenáška (1796-1858), syna netvořického měšťana, majitele domu a kostelníka Matěje Očenáška. Jan Očenášek měl syna, taktéž Jana (1829 - 1887), který
musel řešit spor s rolníky z Netvořic.
Dne 29. května 1878 píše okresnímu hejtmanství v Benešově vyjádření k žalobě Františka Pecha a Jana Žižky z Netvořic, kteří s ním nesouhlasí v příčině rušení držby potoka č. parc. 1869 u Netvořic: „Jest ovšem pravda, že jsem v místech v žalobě uvedených potok zatarasil, vlastně ani nezatarasil, nýbrž pouze dvouma prknama na sebe postavenýma a na dřevěný práh od jakživa k tomuto měli se tom nalezající umístěnýma zahradil, a vodu na svůj pozemek č. parc. 540 odvedl, a pak jej povodňoval. K tomu mám ode nepouze dle  ustanovení vodního zákona ale i také v následku poměrův mého vlastnictví a vydržení úplné právo. …Dále není pravdy, že žalující mají u svých pozemků kolem potoka naké hráze, kolem těch pozemků nachází se jenom přirozený samorostlý břeh, který si mohou žalující ovšem dle připuštění všeobecného občanského i vodního zákona upevniti, což ale nečinějí, avšak také není pravda, že k hrazení, o které se jedná, se břeh pozemkův podemílá…“
Z dalšího dokumentu vyplývá, že komise, která tento spor řešila, vyšla v Očenáškův prospěch: „Jan Očenášek jest dle rozhodnutí nejvyššího soudního dvora ze dne 19. prosince 1876 oprávněn k odvádění vody na svůj pozemek č. parc. 540 která práva jemu v následku vydržením let vykázaného užívání vody s potoka Vojtěchovský k zavlažování jeho sousední louky č. parc. 540 přiřknuté bylo…“ K zasazení normálního
znamení došlo 8. října 1888.380 Očenášek koupil v roce 1881 od Kulíků mlýn v Krusičanech za 24 tisíc zlatých, ale už v roce 1896 si mlýn Kulíkovi zpátky najali a za dva roky ho také za 30 tisíc zlatých odkoupili.
Pokračovatelem mlynářského rodu byl Jan Očenášek (27. června 1893-1951). 29. června 1918 oznámil okresní správě politické v Benešově, že převzal mlynářskou živnost a zároveň zažádal o živnostenský list. Instituce mu vyšla vstříc 16. července 1918 a živnostenský list mu poslala. Následující rok musel Očenášek řešit několik problémů.  Trpěl nedostatkem nafty, a tak nemohl mlít motorem, dále nebyl schopen čistit a vyvážet bláto z vodní nádržky a tak uvedl 15. listopadu 1919 ve známost, že pozastavuje mlynářskou živnost.
Mlýn opět oživl 26. listopadu téhož roku, jelikož získal povolení k odběru motorovou naftu k mlýnskému pohonu. Mlýnu se patrně začalo dařit, neboť 4. prosince 1923 Jan Prokopec, továrník mlýnských strojů na Královských Vinohradech, zaslal Očenáškovi plánek turbíny, která by mohla nahradit dosavadní čtrnáct let starou Francisovou turbínu. K realizaci turbíny ovšem nedošlo. V letech 1924-1928 vedl majitel soudní spor s Adolfem Heřmanem a jeho továrnou na kůže pro znečišťování vody hnilobnými odpadky. Svou živnost byl nucen přerušit a v roce 1936 se v opraveném mlýně opět začalo mlít. Avšak o tom, že turbína se ve mlýně stále nenacházela, svědčí úřední připomínka Okresního úřadu v Benešově z 29. května 1940, kdy okresní úřad žádal četnickou stanici v Netvořicích o zjištění, zda nebyla původní vodní turbína z roku 1909 postavena bez vodoprávního povolení a schválení, protože není ve vodní knize proveden zápis a nejsou k tomu žádné doklady. Tudíž nemohlo dojít k výstavbě turbíny nové v roce 1923.
O povolení stavby turbíny z roku 1909 Jan Očenášek udal, že stavbu tehdy prováděl jeho zemřelý otec a on nebyl doma. Předpokládal, že tento výměr existuje, ale je někde založen. Situaci se snažil vyřešit tak, že napsal 15. července 1940 okresnímu úřadu v Benešově: „…Sděluji, že turbína tato byla postavena v r. 1909, tedy před 31 rokem a za tu dobu je téměř úplně opotřebována a mimo to je hodně zničena průtokem odpadních vod z továrny na kůže v Netvořicích, takže musím, jakmile mi to finanční poměry dovolí postaviti nový vodní silostroj (asi vodní kolo), načež si vyžádám schválení tohoto nového zařízení okresním úřadem.“ Následujícího roku v říjnu 1941 sepsal Jan Očenášek u okresního úřadu protokol a zažádal si o provedení vodoprávního řízení za účelem dodatečného vodoprávního schválení a kolaudaci nové turbíny, o současné provedení zjištění rozsahu jeho vodního oprávnění, stanovení míry užívání vody a přezkoušení osazení stálého bodu. Současně prosil o vodoprávní schválení zařízení na zavodňování jeho louky č. kat. 540 prováděné hrazením na jezu na Netvořickém potoku a vedením zavodňovací stružky na uvedenou louku. Neměl totiž doklady o tom, že by toto zavodňovací zařízení bylo vodoprávně schváleno. Místní šetření se uskutečnilo 11. prosince 1941. K takové události bylo nutné pozvat vodoprávně technického znalce z Tábora, hydrologického znalce ze zemského úřadu, sousedy z Netvořic spolu s majiteli horního a dolního mlýna, kteří by měli nějaké námitky a v neposlední řadě samotného majitele mlýna. Ten obdržel 17. prosince 1941 vodoprávní schválení zařízení mlýna č.p. 74
v Netvořicích a zařízení k závlaze louky.391 Bylo však zapotřebí provést zápis pro závlahu louky pod nově založenou vložkou, neboť se jednalo o dvě zcela samostatná vodní díla.
Jan Očenášek, konečně s řádným a dokazatelným vodoprávním povolením, nemlel dlouho. V roce 1943 se z důvodu zřízení vojenského cvičiště musel vystěhovat a odešel do Krhanic k příbuzným.
Během druhé světové války byly budovy a zařízení zčásti zničeny. Komise ONV z 12. dubna 1946 doporučila, aby mlýn nadále zůstal v provozu, a tak Jan Očenášek za finanční pomoci ONV Benešov postavil větší mlýnskou budovu a moderněji ji zařídil.
Klid netrval dlouho. Mezi lety 1950-1951 si mlýn nejprve “najalo“Hospodářské družstvo a poté Středočeské mlýny, pod kterými majitel a pak jeden ze synů mleli jako zaměstnanci do doby, kdy se mletí zastavilo. Ještě v roce 1951 zemřel Jan Očenášek.
V objektu se zřídila míchárna krmiv, přičemž do roku 1969 byl vedoucím syn Jana Očenáška. Toho roku se míchárna krmiv přemístila do Benešova a na místě zůstaly pouze sklady výkupu zařízení mlýna.