mlýn Kurvice, Podstržský, I. hamr; Hurenmühl

před 1765 mlýn a pila
1765 na místě bývalého mlýna zřízen hamr
1848 hamr zrušen a postupně zbořen
Již roku 1839 navštívil zaměstnanec dobříšských železáren Witath válcovnu plechu v železárnách na velkostatku Červený Hrádek, odkud přivedl odborníka na tuto výrobu, pana Jeniše. Hned po návratu do Dobříše hledali vhodné místo ke stavbě válcovny. Když se jim to nepodařilo, rozhodl Witath, aby byl zrušen první hamr. Jeniš proti tomu protestoval a namítal, že vodní síla dosavadního hamru je na válcovnu slabá, ale přesto Witath svůj názor prosadil s tím, že kdyby se později ukázalo, že Jeniš má pravdu, bylo by možno válcovny přestěhovat jinam.
Na sklonku roku 1839 stavba válcovny ve Staré Huti pod rybníkem Strží skutečně začala a již následujícího roku byla dokončena. Záhy bylo při provozu válcovny zjištěno, že vodní síla k pohonu zařízení naprosto nedostačuje, a že navíc konstrukce válcovny plechu a válcovací tratě na tyčové železo nevyhovuje. Další překážkou v provozu válcovny byla značná drahota dřevěného uhlí a kamenné uhlí by bylo nutno dovážet z velké dálky, tedy se značnými náklady. Proto se nad tímto nezdařeným podnikem sešla komise, v níž byli zastoupeni i Angličané Edward Thomas a pan Witehouse, valcířský odborník, který pracoval v Belgii. Oba tito odborníci potvrdili, co již bylo známo dříve, totiž že vodní síla nepostačuje a že válcovnu k tomuto účelu by bylo nutno podle jejich názoru přestavět, protože nebude možné využít dosavadního strojního zařízení. Pohon válcovny mohl podle jejich názoru zajistit pouze parní stroj, jehož kotel by bylo možno vytápět kychtovými plyny z vysoké pece. Celé zařízení dosavadní válcovny stálo i s budovou 53 000 zlatých, cena použité litiny byla asi 6000 zl., takže celý neuvážený pokus způsobil ztrátu 47 000 zlatých. Tento výsledek, podle názoru pisatele poznámek, postačil k tomu, že žádný úředník na velkostatku nechtěl již o dalším takovém podnikání slyšet. Ale přesto vedoucí úředník velkostatku, hospodářský rada, uzavřel s Thomasem smlouvu na stavbu nové válcovny, a to vše, opět podle pisatele poznámek, potají. Thomas, který z celého podniku žádný zisk neměl, nakreslil plány na stavbu velkolepé válcovny, v níž měl být vyráběn plech na kotle, kolejnice a jiné válcované zboží. Tak vzniklo zařízení, o němž se věřilo, že z něho poplyne značný zisk. Pohon nové válcovny zajišťoval parní stroj a za 24 hodin bylo zpracováno 100 centů železa. Současně bylo jednáno o dodávce anglických válců, aby kvalita výrobků byla co nejlepší a aby bylo dosaženo hladkého povrchu válcovaných výrobků.
Přes všechnu snahu však existence válcovny byla ohrožována značnou spotřebou dřevěného uhlí. Na jeho denní spotřebu, tj. za 24 hodin, bylo zapotřebí 24 sáhů 5/4 loketního polenového dříví, jehož značná cena byla ještě zvyšována dalekým dovozem. Proto tehdy přišel ředitel železáren Jungmann s návrhem, aby byla válcovna přeložena do Obecnice, do nové budovy hamru, kde by bylo možno používat kamenné uhlí z Radnic, vzdálených pouze 3 míle. Byl to vskutku pozoruhodný návrh, neboť kamenné uhlí by bylo možno používat i v pudlovně, která by byla s válcovnou spojena, a tím by se ušetřilo dřevěné uhlí. Také pro tento nový projekt nakreslil plány Thomas. Válcovna ve Staré Huti byla skutečně zrušena a v budově byl zřízen opět na krátko hamr. Ztráta, která vznikla zřízením tohoto podniku, byla odhadována na 178 000 zl., a měla ještě dohru, při níž byla vina svalována na Witatha, který naopak očerňoval Thomase. Do sporu se zapletl i kníže Colloredo-Mannsfeld. Při tomto jednání byla škoda odhalována dokonce na 500 000 zl.
Ve Staré Huti zůstala jen malá válcovna, která s anglickými válci dávala dobré výsledky. Ovšem již roku 1843, údajně pro svou nerentabilitu, byl její provoz zakázán a její dílovedoucí Alport (kterého přivedl kníže Colloredo-Mannsfeld z ciziny) přesídlil také do Obecnice. V objektu zrušené válcovny zůstala jenom obrobna válců pro válcovny, která byla později přestavěna na strojírnu. Tato strojírna byla od 1. listopadu 1846 provozována ve spolku s pražskou strojírnou C. F. Breitfeld na společný zisk a ztrátu. Aby byl nově postavený závod využit, byl přestavěn na strojírnu. V prvních letech byla strojírenská výroba prováděna ve spolku pražským továrníkem C. F. Breitfeldem. V letech 1852-1862 měl strojírnu v pronájmu za roční nájem 3000 zlatých sám Breitfeld. Od roku 1863 přešla strojírna pod správu starohuťských železáren a aby nebyla závislá na kolísavém stavu vody, byla v roce 1864 vybavena parním strojem a stala se jedním z důležitých provozů starohuťských železáren. Vyráběla se v ní strojírenská zařízení pro březohorské doly, čerpadla na vodu, strojírenská zařízení pro papírny ve Vraném nad Vltavou, parní stroje, zařízení pil a další strojírenské výrobky. V roce 1888 zavedly železárny výrobu dělostřeleckých projektilů pro rakouskou armádu.
Dne 26. března 1890 o 2. hodině odpolední vznikl ve strojírně od kotle požár a celá strojírna lehla popelem. Ta na tomto místě již nebyla obnovena a nová strojírna byla postavena přímo u vysoké pece na východní straně starohuťských železáren.Do současnosti se z bývalého závodu dochovalo pouze potrubí, kterým byla přiváděna voda na vodní kolo „valcwerku“ a zbytek struskové zdi bývalého oplocení závodu.