Papírenský mlýn

První papírna pracovala na Soukenické valše, náhonu, který protékal v prostoru dnešního silničního průtahu na „Rychtářce“. Před polovinou 17. století přenesla tehdejší majitelka, vdova Dorota Tonfelderová, výrobu na řeku Úslavu. Jediné vodní kolo pohánělo řezačku a stoupu na zpracování starých hadrů a dále těžké kladivo, kterým se usušený papír vyhlazoval. Vodní sílu a zařízení papírny využíval také prachař Stanislav Veselý, za kterého se Dorota brzy provdala. Při výrobě prachu bylo třeba ve stoupì roztlouci dřevěné uhlí na jemný prášek, promísit ho s ledkem a sírou a následně vyleštit v otáčejících se dřevěných sudech.
Roku 1662 prodala Dorota Veselá papírnu plzeňské obci, která ji nadále pronajímala. Prvním nájemcem se stal zdejší papírenský tovaryš Jan Nützl. V řemesle se mu nevedlo, žádal o odklad platby nájmu, stížnost na kvalitu jeho papíru řešil roku 1670 plzeňský magistrát. Nützl si přivydělával mletím obilí, na což si ale zase stìžovali plzeňští mlynáři.
Na přelomu 17. a 18. století zde pùsobil papírník Kristián Michl, který rozmnožoval svùj majetek rovněž obchodováním s nemovitostmi. Dostával se však do častých sporù nejen se sedláky z okolních vsí, ale i s plzeňským magistrátem, který mu vytýkal špatnou kvalitu papíru. Roku 1714 nepatřily k papírně žádné pozemky, Kristián Michl měl pouze v nájmu 17 strychù polí a louku na jeden vůz sena ze záduší kostela sv. Jiří. Papírnictví mu mělo vynášet 300 zlatých ročně, z nichž platil nájem 100 zlatých.

Kristiána Michla vystřídal stejnojmenný syn a po něm jeho bratr Jan. Když Jan Michl roku 1733 zemřel, vedla papírnu dalších osm let, přes značné finanèní těžkosti, pozůstalá vdova Anna. Rok 1742 byl zřejmě posledním rokem provozu papírny. V objektu pracoval ještě nějakou dobu prachař. V roce 1757 už ale střelný prach nevyráběl, odstěhoval se a v roce 1761 město jeho chalupu za 60 zlatých prodalo.

Po zániku papírny nechalo město budovu přestavět na mlýn, který dále pronajímalo. Protože stával těsně při hranicích  doubraveckého, lobezského a městského katastru, docházelo často k nesrovnalostem. Podle Josefského katastru z roku 1787 náležel mlýn „Papírna“ včetně zahrádky o výměře 321 čtverečního sáhu stále ještě obci města Plzně. Brzy potom byl ale prodán a od roku 1810 se zde připomíná mlynář Bartoloměj Šrámek.

Před polovinou 19. století přešel mlýn do rukou Antonína Mosera. V roce 1850 měl 3 vodní kola a pracovali zde 2 dělníci, kteří mleli pšenici, žito a ječmen.

1871 zaknihována smlouva mezi Janem a Antonií Moserovými jakožto majietli mlýna společností Akciového pivovaru v Plzni o odebírání vody z Úslavy nad mlýnským jezem  k účelům pivovarnickým. Voda byla užívána výlučně ku chlazení (nikoliv k výrobě piva), Moserovi obdrželi 1000 zl. r.č.

Při sčítání obyvatel v roce 1890 bylo ve mlýně přihlášeno 14 osob. Majitelem byl mlynář Jan Moser, který zde žil s  manželkou, šesti dětmi a starou matkou, výměnkářkou Antonií. Ve mlýně dále bydlel stárek Jan Stočes, mládek Josef Stočes, pomocník Antonín Bláha, čeledín Josef Chmelík a služka. Čeledín zřejmě pomáhal hlavně s hospodářstvím a obděláváním pozemků.

Roku 1895 zakoupili mlýn Ludwig Piette a Emil Fürth a nechali zde osadit Girardovu turbínu, pracující při optimálním prùtoku 1,3 m /s.

V roce 1904 koupil Papírenský mlýn Měšťanský pivovar. Chtěl zde zřídit vlastní výkonnější elektrárnu, k realizaci záměru však došlo až v roce 1911. Stará a málo účinná Girardova turbína byla nahrazena Francisovou „Expres“ turbínou o výkonu 26,5 koňských sil, kterého dosahovala při prùtoku 1,513 m /s a spádu 1,657 metru. Turbína byla instalována do nové kašny s vlastním stavidlem a systémem česel. Její regulace se prováděla natáčením rozváděcích lopatek pomocí servomotoru. Část vyrobeného střídavého třífázového proudu o napětí 190/110V vykupovalo „Elektrické družstvo Letná“ a využívalo ho k elektrifikaci Letné a Doubravky.

V roce 1920 byl položen propojovací kabel 500V z elektrárny v Měšťanském pivovaru, čímž se podstatně rozšířily možnosti další elektrifikace.

1930 elektrárna, Měšťanský pivovar v Plzni

Při náletu dne 17. dubna 1945 dostal Papírenský mlýn přímý zásah. Nebyl již obnoven a v roce 1949 byl zasypán i náhon. 

Zarostlé zbytky mlýna však byly odstraněny a částečně zasypány navážkou až při stavbě silničního mostu v Těšínské ulici na počátku 70. let minulého století.