Potok Musík protéká v Nalžovicích rybníkem Vrah. Na tomto rybníce se nachází mlýn s číslem popisným 20 a podle rybníka se mu tak také říká „Na Vrahu.“
„Na Vrahu“ se tomuto mlýnu říká podle pověsti, která vypráví, že lakomý mlynář s mlynářkou přijali do mlýna bohatého vojáka, který se zrovna vrátil ze služby. Mlynář se chtěl zmocnit jeho peněz, a tak ho s mlynářkou zabili. Až poté zjistili, že se jednalo o jejich syna. Mlynář z toho zešílel a mlynářka se utopila v rybníce.
Mlynářem zde byl 19. března 1875 Augustin Slaba. Dne 19. března 1875 oznámil Augustin Slaba z nařízení okresního hejtmanství v Sedlčanech dne 9. listopadu 1874, že má v držení mlýn Na Vrahu: (...) Jsem majitelem tak zvaného mlýna Vraha čp. 20 patřícího k dědině Chlumské místní obce Nalžovické, a že mě co takovému majiteli přísluší následující vodní právo: Používám a držím k pohybování mých mlýnských strojů všechnu vodu, která otvorem mlýnské strouhy z panského mlýnského rybníka č. parcelní 579 na tyto mlýnské stroje, pomocí vantrok a žlábků přitéká a již v rozloze své rybník tento obsahuje pokud tomu otvor mlýnské strouhy a výška stavidel splavu rybničního úplně poskytují. Do tohoto pansko mlýnského rybníka vedou přítoky z rybníků číslo parcelní 544 a 545 a pak z takzvaného hlavního rybníka „Musíka“ patřícího k velkostatku Vysokému Chlumci a toto právo moje vztahuje se na celé množství vody řečených přítoků. Na tuto vodu uvedenou v řečeném směru, rozloze a množství nemá mimo mě nikdo jiný právo.(...).“
Na mlýně vystřídali Augustina Slabu manželé Jan a Josefa Procházkovi. Dne 26. února 1879 požádali okresní hejtmanství v Sedlčanech o zasazení normálního znamení. To bylo zasazeno v roce 1881 u prodloužené hráze rybníka a neslo letopočet zasazení a majitelovy iniciály.
Procházkovi vedli spor s Janem Marhulou, rolníkem s číslem popisným 12 na Chlumu. Marhula si stěžoval na mlynáře „Na Vrahu“ pro stavění vody do takové výšky, že zaplavil jeho sousední pozemky čp. 584 a čp. 585. Dne 25. října 1881 proběhlo místní šetření a na obecním úřadu na Chlumu byl sepsán protokol. Technický znalec Procházkovi doporučil stavidla nastavit tak, aby nedocházelo k zatopování Marhulových pozemků.
Procházka plnil určité závazky nalžovickému velkostatku. 29. ledna 1886 byl sepsán u okresního hejtmanství v Sedlčanech protokol o provedení výkupu dávek, které měl mlynář s číslem popisným 20 v Nalžovicích odvádět nalžovickému velkostatku.
Kromě Jana Procházky se na okresní hejtmanství dostavil také Vojtěch Schnurpfeil, od roku 1869 nalžovický správce v zastoupení Alfréda, svobodného pána ze Scharfenstein-Pfeilu, vlastníka nalžovického velkostatku. Dosud Procházka platil roční činži 27 florénů a 30 krejcarů, zdarma mlel pro pivovar potřebný slad a panské obilí a šrot a bezplatně prosekával led na rybníce. Naopak nalžovický velkostatek se zavázal dovážet nízký kámen a opravovat hráz a stavidla u mlýnského rybníka. U okresního hejtmanství se na počátku roku 1886 sešli proto, aby došlo k změnám plněných povinností. Procházka už dále nechtěl platit roční činži 27 florénů a 30 krejcarů. Ostatní břemena žádal v jeho povinnosti ponechat. Naproti tomu plnomocník Vojtěch Schnurpfeil trval na tom, aby byl velkostatek zbaven veškerých povinností k mlynáři a navrhoval jednotlivé ceny. S výší těchto cen mlynář nesouhlasil. Ke smíru došlo 27. června 1886. Vlastníci mlýna, manželé Procházkovi se zavázali platit velkostatku v Nalžovicích kapitál 546 zlatých. Naproti tomu zůstane majiteli velkostatku rybník Vrah v neomezeném majetku.
Mlynářskou živnost převzal v roce 1891 František Šiška. Ve mlýně pobýval zřídka. Čas trávil při svém hospodářství v Nové Vsi. Ve mlýně ho zastupoval stárek. Z mlýna odešel v roce 1901.
Další držitelé mlýna, Antonín a Antonie Sosnovcovi, řešili na počátku 20. století další neshody s nalžovickým velkostatkem. Tentokrát šlo o zavodňování luk velkostatku z rybníka Vrah a mlýnu chyběla voda k mletí. 19. srpna 1904 podalo okresní hejtmanství v Sedlčanech zprávu: „Velkostatek Nalžovice osobuje si právo zavodňovací na základě zápisu desk zemských.“ Dále velkostatek žaloval mlynáře pro zbourání zavodňovací hrázky. Zároveň Jan Tomášek, rolník čp. 4 v Chlumu, tvrdil, že zavlažování vodou se dělo na jeho louce od nepamětných dob. 30. srpna 1904 byl vyzván nalžovický velkostatek, aby prokázal právní existenci k oprávnění používat vodu z rybníka Vrah. Odpověď přišla od Vojtěcha, svobodného pána z Widmannů, c. k. ministra tajemníka ve Vídni a tehdejšího majitele nalžovického velkostatku, 13. října 1904, kdy předložil průkazy o právní existenci práva k zavlažování jeho luk a požádal o zamítnutí stížnosti Antonie Sosnovcové.
Rozepře ve věci braní vody k zavodňovacím účelům pokračovala nadále. 29. prosince 1904 se sešli aktéři sporu u okresního hejtmanství v Sedlčanech a souhlasně prohlásili, že ke smíru nepřistoupí, a že žádají úřední rozhodnutí sporu. Nalžovický velkostatek, zastoupen JUDr. Martínkem, advokátem v Sedlčanech, se vyjádřil o povodňovacím právu takto: „Velkostatek Nalžovice užívá od dávných doby, zejména již
před rokem 1870 právo vodní, záležející v tom, že zavlažuje a povodňuje panské louky podél potoka Musíka č. katastrální 1271 ležící a zejména louku č. katastrální 85 obce Nalžovické, vodou z potoka Musíka do strouhy loukou velkostatku č. katastrální 85.“
Rolník Jan Tomášek Martínka doplnil: „Mám práva z potoka č. katastrální 1271 zavodňovati a povodňovati louky č. katastrální 87, 86 a 1084 tím způsobem, že na jižní straně č. katastrální 87 přehražuji potok Musík, následkem čehož voda zaplavuje uvedená tří luka a na severní straně č. 1084 zase do potoka Musíka vtéká. Právo to bylo již před rokem 1870 vykonáváno.“ Antonie Sosnovcová se bránila a podala protivyjádření: „…Výslovně však konstatujeme, že potok Musík jest statkem veřejným a právo vodní na užívání vody z takového potoka musí býti úředně povoleno.“ Své výpovědi podalo ve prospěch nalžovického velkostatku ještě několik svědků. Sosnovcovi si nejdříve chtěli vzít třítýdenní lhůtu k podání detailního protivyjádření, ale později od této žádosti ustoupili a jednání pokračovalo téhož dne odpoledne. Konstatovali, že nalžovický velkostatek a rolník Tomášek neprokázali právní existencí vlastnického práva, a že pouhé tvrzení, respektive svědectví o faktickém užívání vody k zavodňovacím účelům nenahrazuje důkaz zákonně nabytého vodního práva.
Dne 8. ledna 1905 uznalo okresní hejtmanství v Sedlčanech, že nalžovickému velkostatku a rolníku Janu Tomáškovi nepřísluší právo používat vodu z veřejného potoka Musíku s číslem katastrálním 1271 v Nalžovicích k zavlažování jejich luk, tak jako pro potřebu panského pivovaru a cihelny v Nalžovicích. Dne 28. ledna 1905 podali proti tomuto rozhodnutí Vojtěch, svobodný pán z Widmannů a Jan Tomášek prostřednictvím advokáta Martínka odvolání k zemskému místodržitelství v Praze. Konflikt pokračoval 9. března 1905 stížností Antonie Sosnovcové, ve které se vyjádřila o zahrazení přítoku vody na mlýn v potoce Musíku velkostatkem v Nalžovicích. Velkostatek prý 8. března 1905 zřídil bez vodoprávního povolení hrázku z kamene v korytě potoka, a tak nešla žádná voda do mlýna.
Dne 2. dubna 1905 byl vyslechnut u okresního hejtmanství v Sedlčanech mlynářský pamětník Václav Šebor, bytem v Osečanech čp. 23. Tento muž pravděpodobně hodně pamatoval, neboť v roce 1905 mu bylo 81 let a vypověděl, že si pamatuje pozemkové a vodní poměry u mlýna „Na Vrahu“ mezi lety 1850 - 1860 velmi dobře. Neboť jeho manželka, Karolínka rozená Kozlíčková, měla bratra Františka Kozlíčka, který byl majitelem oné louky, než ji koupil Jan Tomášek. Už František Kozlíček se pokoušel povodňovat svou louku, ale tehdejší mlynáři „Na Vrahu“ Chábr a Čámský jej žalovali u okresního soudu v Sedlčanech. Tomášek dostal zákaz zavodňovat louku. Dle Šebora nalžovický velkostatek svá luka také nepovodňoval.
Počáteční spor se dal do pohybu hned zkraje roku 1906. Zřejmě měl Vojtěch, svobodný pán z Widmannů na místodržitelství v Praze své kontakty, protože místodržitelství zrušilo 2. února 1906 rozhodnutí okresního hejtmanství v Sedlčanech z 8. ledna 1905: „Majiteli tohoto velkostatku v Nalžovicích přísluší právo louku č. katastrální v Nalžovicích vodou z veřejného potoka „Musíku“ č. katastrální 1271 v Nalžovicích povodňovati a vody této používati i pro vlastní pivovar a cihelnu v Nalžovicích.“ Sosnovcovi měli majiteli velkostatku uhradit všechny výlohy za proběhlá jednání. Dále bylo odvolání Jana Tomáška zamítnuto, poněvadž potok byl označen jako soukromý majetek velkostatku. Místodržitelství své rozhodnutí zdůvodnilo tím, že lze prokázat potok Musík s číslem katastrálním 1271 v Nalžovicích zapsaný až do založení nových pozemkových knih roku 1884 v deskách zemských jako soukromý majetek nalžovického velkostatku. Místodržitelství se také dále opíralo o výpovědi svědků.
Další krok v záležitosti vztahů mezi nalžovickým velkostatkem a Sosnovcovými podnikla spolumajitelka mlýna Antonie Sosnovcová 26. října 1910. Dostavila se na okresní hejtmanství v Sedlčanech a žádala o zjištění, zdali tzv. vyvazovací tabulka ze dne 27. června 1886 je zanesena v zemských deskách. Touto vyvazovací tabulkou byly upraveny vzájemné povinnosti a práva mezi nalžovickým velkostatkem a tehdejšími majiteli mlýna Janem a Josefou Procházkovými.746 Tabulka se dochovala a byla zanesena v zemských deskách.
Mlýn v následujících letech převzal syn Antonína a Antonie Sosnovcových Jaroslav a 20. května 1926 požádal okresní úřad v Sedlčanech o živnostensko-policejní a vodoprávní schválení mlýnské provozovny. O čtyři roky později, 27. května 1930, se konalo komisionální šetření a žádost byla kladně vyřízena 17. července 1930 za té podmínky, že majitel rybníka uvede do řádného stavu splav v rybníce Vrah. Proti tomu se odvolala Libuše Bartošovská, nová majitelka velkostatku v Nalžovicích a rybníku Vrah, neboť při šetření živnostenského schválení mlýna s ní nebyla otázka udržování splavu konzultována. Rozepře, týkající se rybníka Vrahu, pokračovaly nadále. Dne 11. února 1930 psala Antonie Sosnovcová, toho času už vdova, okresnímu úřadu v Sedlčanech, že velkostatek v Nalžovicích jí škodí na živnosti. Chtěla od něj rybník odkoupit a postavit splav, ale velkostatek jí odvětil, že rybník neprodá, a že dá vše do pořádku. V zimě roku 1930 byla zase nespokojená s výlovem rybníka. Rybník se měl kvůli tomu vypouštět každé tři roky, ale velkostatek po posledním výlovu v roce 1929 hodlal tu samou akci provést již v roce 1930.
Později hrozil jejímu synovi Jaroslavu Sosnovcovi zákaz provozování mlynářské živnosti. Už 18. října 1932 a poté 12. prosince 1932 mu napsal okresní úřad v Sedlčanech, že dosud nevyhověl výměru ze 17. července 1930, kdy mu bylo uděleno živnostenskopolicejní a vodoprávní schválení mlýna. Dne 21. prosince 1932 přišla odpověď Jaroslava Sosnovce. Protože neměl finanční prostředky, požádal okresní úřad v Sedlčanech o prodloužení lhůty ke kolaudaci do konce roku 1933.752 Svůj mlýn přestavoval od roku 1933 do roku 1935. Zprávu o pozastavení živnosti podalo 21. listopadu 1934 velitelství četnické stanice v Chlumu u Sedlčan.753 Po rekonstrukci mlýna se konalo 29. května 1935 nové komisionální řízení za účelem kolaudace mlýna. Jaroslav Sosnovec konečně vyhověl výměru ze 17. července 1930 až dne 4. června 1935, kdy mu bylo uděleno povolení k živnostenskému používání mlýnské provozovny.
Dne 16. května 1941 vyrozuměl Jaroslav Sosnovec okresní úřad v Sedlčanech s žádostí o nahrazení dosavadního vodního kola na svrchní vodu za Francisovu turbínu. Na komisionální řízení musel čekat do 8. listopadu 1941. To mu stavbu turbíny schválilo na konci roku 1941. Sosnovec s ničím neotálel a už 23. února 1942 požádal o kolaudaci nově vystavené turbíny. Kolaudace se uskutečnila až 30. prosince 1942. Od 11. března 1943 mohl Sosnovec používat Francisovu turbínu. Mimoto zažádal v září 1942 o plynosací motor, který měl tuto turbínu doplnit. Jeho žádosti bylo v témže měsíci roku 1942 vyhověno. Mlýn tak fungoval i v době německé okupace a vzhledem k jeho výhodné poloze se počítalo s provozem i nadále.
