V padesátých létech polnosti a ostatní pozemky ve vlastnictví rodiny Brdíčků (kromě parcely mlýna a předzahrádky přešly do užívání místního JZD). Poslední mlynář a hospodář na statku tragicky zahynul při svážení úrody. Jako dědici usedlosti zůstali syn Jan Brdíčko, který byl invalida, zatím co jeho matka byla dlouhá léta těžce nemocná, takže oba dožili v sociálních ústavech. Technické muzeum v Brně zakoupilo roku 1976 od původních majitelů objekt, který původně zamýšlelo využít k vybudování expozice mlynářství v typickém malém podhorském mlýně, v této době bylo již zařízení mlýna rozebráno a ve mlýnici se nacházela pouze mlýnská hranice tvořená mohutnými kamennými sloupy. V době prodeje byla již paní Brdíčková více jak půl roku v ústavu sociální péče, stejně jako její nemocný syn Jan. Před tím měli o mlýn zájem další osoby. Byl to jednak majitel rekreační chaty vzniklé přestavbou původního bělidla, které odedávna k hospodářství náleželo, pan Ing. Vítek, dále skupina Plavci. Finanční nabídka TMB byla pro původní majitele výhodnější, navíc tehdejší MNV v Hamrech nad Sázavou nabídku TMB podpořil, takže byla akceptována. TMB provedlo zaměření objektu a objednalo studii využití a projekt statického zajištění objektu. Po vyčištění značně zanedbaného objektu byly opraveny střechy hospodářského traktu a zhotoveno nové vodní kolo na svrchní vodu (podle dokumentace z roku 1931) sekerníky ze Skryjí na Tišnovsku. Později po přehodnocení situace a hodnoty částečně dochovaných technologických zařízení, spolu se skutečností, že mlýn vznikl využitím staršího hamru pracujícího po staletí v tradiční železářské oblasti, bylo rozhodnuto jinak. Po domluvě s OVM ve Žďáru bylo navrženo využití objektu pro restituování hamru a bylo bezprostředně přikročeno k získání hamerského zařízení. To bylo zakoupeno od J. Zíky, majitele bývalého hamru v Podhůří u Nepomuku a po několika letech převezeno na Šlakhamr. Tím se veškerá činnost TMB na delší dobu vyčerpala. Byly prováděny pouze nejnutnější údržbářské práce, spolu s důkladným vyčištěním objektu. O úpravu a údržbu objektu se velmi zasloužil správce objektu, místní občan pan Vladimír Rosecký, který svoji funkci vykonával do své smrti v roce 1986. Po té jej nahradil jeho syn Jiří Rosecký, který v létech 1992 až 1996 vybudoval prakticky na prodloužení náhonu malou vodní elektrárnu. Rekonstrukci a využití objektu nepříznivě ovlivnilo zdlouhavé soudní řízení, které po několikaletých průtazích (1993 – 1998) zamítlo nároky restituentky J. Trojanové (pravnučky poslední majitelky) na objekt jako neoprávněný.
Počátkem osmdesátých let byly podniknuty výzkumné sondy menšího rozsahu na nádvoří mlýna, které sice narazily na zbytky kamenného zdiva kladeného na hlínu, ale neprokázaly přímo existenci hamru na tomto místě. Stejně tak vyklizení mlýnice a odstranění navážek z její podlahy neprokázalo, že hamr existoval v těchto místech – i když pro jeho existenci mluvily archivní doklady (Svoboda 1947). Pestrá směsice keramiky z 13. až 20. století dokazovala kontinuitu osídlení, množství strusky také svědčilo o existenci blízkého hamru a železářské pece – přímý důkaz však chyběl. Archivní materiály uváděly, že v druhé polovině 17. století se zde již nevyrábělo železo – objekt byl přestavěn na mlýn (Kreps 1970).
Nové poznatky přinesl výkop pro uložení elektrického kabele, který byl realizována na jaře roku 1986. Drážka o hloubce cca 120 cm protnula terén od západní obvodní zdi areálu v blízkosti tzv. pazderny, dnes přestavěné na rekreační chalupu.O tomto objektu mluví F. Svoboda jako o „tvrzce“ či „na tvrzce“, která měla být součástí mlýna. Název tvrz se užíval pro obytná stavení hamrů v okolí (např. Pořežín Najdek, Žďár). Podobného typu jsou objekty při bývalých hamrech v Sázavě (horní hamr) a také vlastní mlýn ve Šlakhamrech. Při tak zvané tvrzce byly prý nalezeny základy nějaké stavby a vrstvy popela, s pražským grošem Karla IV. (Svoboda 1937). Výkop sledoval nejprve pravý břeh kanálu vycházejícího z mlýna, obcházel pazdernu a loukou se přímočaře napojil na komunikaci, kterou sleduje obloukem přes kopec a pole tak, aby přes můstek překročil železniční trať v úseku Hamry - Sázava a připojil se na energetickou síť ve Šlakhamrech (místní část Hamrů nad Sázavou). Již necelých 10 metrů od obvodní zdi areálu mlýna protnul výkop asi 8m širokou a skoro 50 cm mocnou vrstvu uhlíků a mouru, která byla vystřídána asi 5m širokou vrstvou železářských strusek dosahující mocnosti více jak 1m. V prodloužení ohybu náhonu byla vrstva valounů a jílu s pískem vyplňující bývalý náhon hamru směřující kolmo podél východní stěny pazderny k okraji svahu. Dále byla prokopána asi 10m široká vrstva strusek vyplňující celý průřez výkopu. V ní byl nalezen stříbrný penízek datovaný k roku 1650 (trojník, Slezsko – Těšín). Dále byl při dně výkopu v louce nalezen deformovaný železný nástroj (snad krojidlo). Množství strusek, poloha zasypaného náhonu kolmo směřujícího k řece a jeho další korespondence s dnešním náhonem, jakož i klenutý sklípek pod strání, kde byl při hranici lesa zřetelný původní průběh náhonu, přesvědčivě dokazuje, že právě zde stával jeden z původních hamrů vzniklých na panství cisterciáckého kláštera nejpozději již v 14. století. Hamr byl v činnosti po několik století, o čemž svědčí pávě ono množství železářských strusek. Lze se domnívat, že jde právě o onen v pramenech uváděný Šlakhamr, někdy jako Šlaghamr, či Šnakhamr.
