Winternitzovy mlýny

Stavba dle projektu vynikajícího architekta Josefa Gočára (v té době mu bylo teprve 30 let).
Po požáru 1919 a pak v letech 1922 a 1926 rozšiřován a upravován rovněž podle Gočárova projektu.
Monumentální soubor budov automatických mlýnů, stavěných po etapách v l.1909-1926 podle originálního návrhu přední osobnosti české moderní architektury 20.stol. Josefa Gočára, ve stylu dekorativní moderny. První Gočárova realizace v Pardubicích.
Soubor budov vznikal v několika etapách: v letech 1909 - 1911, následně po požáru 1919 a dále v letech 1922, 1926 přestavěno, přístavba křídla u řeky po roce 1960.
Dvoukřídlá dispozice mlýna a sila je orientována ve směru toku Chrudimky na jejím pravém břehu. Mlýn, původně třípatrová 13-osá hmota, dostavěná v r. 1919 o 4. patro, je v průčelí doplněn o věžovitou část staršího sila s atikou tvaru vlaštovčího ocasu. Nad celým křídlem mlýna se vypíná dominantní vodárenská věž s dekorativní atikou. Do současné délky bylo křídlo mlýna dostavěno po r. 1960. Druhou samostatnou převýšenou hmotu tvoří mladší moučné silo, propojené s budovou mlýna vysoko položeným prampouchem .
Výrazná ornamentální solitérní stavba v duchu rondokubismu. První Gočárova realizace v Pardubicích.
Budova moučného sila automatického mlýna bratří Winternitzů z let 1910-11, podle návrhu Josefa Gočára ve stylu dekorativní moderny, včetně propojení nadzemní krytou lávkou.
Geniálně řešená kontextuální přístavba moučného sila ke staršímu mlýnu, významná architektura Josefa Gočára.
Budova automatického mlýna bratří Winternitzů z let 1910-11, podle návrhu Josefa Gočára ve stylu dekorativní moderny, s kontextuální přístavbou skladu mouky z 50. let 20. století.
Původní architektura s dvoukřídlovou dispozicí, orientovanou ve směru toku řeky sestávala jen z ohromného hranolu, třípatrového a původně 13osého levého křídla vyrůstajícího z masivní podnože v pásech bosované partie přízemí, s působivým pláštěm (s geometrizujícími plasticky vystupujícími motivy kroužků a konvexně a konkávně prokrajovaných čtverečků) vyskládaným z tmavých a světlých spárovaných cihel a představené hmoty sila završeného charakteristicky rozeklanou střechou ve formě vlaštovčího ocasu. Při následných přestavbách, prováděných v letech 1919 (poté, co v červnu komplex mlýna vyhořel), 1922 a 1926, byla stará část zvýšena o patro, přibyla vodárenská věž, vybavená samočinným hasicím (tzv. Spinklerovým) zařízením a zakončena nefunkční atikou s motivy obloučků. Nová hmota sila byla připojena ke starému trojosým prampouchovým přemostěním. Všechny tyto části mlýna byly přitom završeny řadou drobných atik v podobě nůžkovitě rozevřených štítků. Po roce 1960 bylo levé křídlo mlýnského komplexu, obrácené k řece, prodlouženo o čtyřpatrovou přístavbu respektující Gočárův rozvrh fasádového pláště starých částí komplexu.
Podélná hmota mlýna stojí na pravém břehu řeky Chrudimky, souběžně s tokem.
Přístavba moučného sila k severní fasádě historické budovy mlýnů v Pardubicích z let 1959-1961 podle projektu Karla Řepy z roku 1950.
V průběhu roku 1948 došlo k zestátnění potravinářského průmyslu a k založení nového sdruženého národního podniku Východočeské mlýny Hradec Králové s pobočkou mlýn Pardubice. V roce 1949 vypracoval Stavoprojekt zastavovací plán „úseku Ležánek“, který umožnil další rozvoj areálu severním směrem a počítal již se stavbou skladištní budovy navazující na severní část mlýna. V roce 1950 Karel Řepa s Karlem Kalvodou vypracovali celkový zastavovací plán závodu. V roce 1954 vznikl subjekt Pardubické mlýny np. Pardubice. V roce 1958 byla projektově navržena a schválená přístavba moučného skladu navazujícího na mlýn na severní straně. Hmotová skladba a členění průčelí vychází ze staršího návrhu arch. Karla Řepy z roku 1950 a poměrně citlivě navazuje na starší Gočárovo řešení. K dokončení stavby muselo dojít před rokem 1962, kdy je patrná snaha dořešit patrování toboganového skladu.
První plány 1950 architekt Karel Řepa, Stavoprojekt. Plány v roce 1958 přepracovali architekti Potravinoprojektu Josef Doležal a Jan Cupal, zjednodušili Řepovo členění fasád. Realizace přístavby v letech 1959-1961.
Pětipodlažní hranolová přístavba na obdélném půdoryse s jedním podzemním podlažím. Vnější plášť od betonového monolitu sila stavebně odsazen, členěn lizénovými rámci a rytmem výplní. Vnitřní dispozice obsahuje rastr hlubinných betonových sil, dochovány technologie z počátku 60. let 20. století. Přístavba moučného sila, spolu s nově rekonstruovaným hlavním objektem mlýna od architekta Gočára, byla v 60. letech 20. století určena k propagování tehdy nejmodernějších mlýnských technologií zahraničním zájemcům.
Přístavba je posledním existujícím dokladem funkční souvztažnosti budov, postupně v průběhu 20. století přibývajících v mlýnském areálu. Kromě Gočárovy hlavní budovy je poslední existující stavbou původně uzavřeného průmyslového areálu a je jediným dokladem průmyslového stavebnictví 50./60. let 20. století po demolicích drobnějších vedlejších staveb v nedávné době. Je dokladem záměrné dobové péče o architektonické a památkové hodnoty spojené s Gočárovým autorstvím hlavní budovy, na které se dle dobové korespondence částečně podíleli v 50. letech architekti Karel Řepa, Ladislav Machoň, představitelé Státní památkové správy a Jiří Gočár, syn autora hlavní budovy. Přístavba sila je dokladem poslední velké etapy vývoje průmyslového areálu ve 20. století. Přístavba byla tehdejšími orgány odsouhlasena na základě deklarovaného respektu k architektonickým hodnotám Gočárova autorského díla, který se projevil především ve zpracování vnějšího obvodového pláště a členění fasád. Přístavba byla navržena tak, aby kontextuálně doplnila existující stavbu. Stávající přístavba sila se nachází v pohledově exponované poloze v rovinatém terénu v území s převažující předměstskou zástavbou, je součástí ustáleného panoramatu NKP, s hlavním objektem Gočárova mlýna spoluvytváří po desetiletí vžitou charakteristickou siluetu NKP jako celku.
Spojovací mostek z r. 1922 v podobě prampouchu, spojujícího starou budovu mlýna a nové samostatné silo, kontextuálně doplněný J. Gočárem.
Patrně v druhé polovině roku 1921 došlo k rozhodnutí rozšířit skladovací kapacity mlýna o nové obilné silo, umístěné paralelně s mírným odstupem před jeho východního průčelí. V nejvyšším podlaží, v úrovni traktu čistírny, byl obě budovy propojené obloukovým krytým mostkem či „prampouchem“. Podklad pro betonovou konstrukci vypracoval ing. Jindřich Pollert Prahy jeho návrh pak zpracoval Josef Gočár do výsledné podoby.
Starší budova mlýna je v úrovni 4. patra za atikou, z traktu čistírny mlýna, spojena úzkou chodbou se samostatně stojící mladší budovou sila pomocí prampouchu s atikou, která se opakuje i v zakončení budovy sila. Účelová zděná chodba výškově obdélného průřezu s rovným zastřešením je vynášena jediným půlkruhově zaklenutým pasem (prampouchem). Osvětlená je z obou boků třemi pravidelně rozmístěnými úzkými okny industriálního typu s kovovými rámy. Pojetí režného cihelného pláště a členění fasády plochými atikovými pilířky zakončenými motivem z vlaštovčích ocasů vychází z jednotné autorské koncepce. pilířky jsou nesené zalamovanou kamennou římsou a ukončené krycími kamennými deskami.
Geniálně řešená kontextuální přístavba moučného sila ke staršímu mlýnu, významná architektura Josefa Gočára.
Dvoukřídlá disposice mlýna a sila je orientována ve směru toku Chrudimky na jejím pravém břehu. Nejstarší části z r. 1909-10 je levé křídlo původně 13osé, 3 patrové s přístavbou 4 patra v roce 1919, s předsazenou širokou věžovitou částí sila s charakteristickým konkávně prohnutím střechy ve formě vlaštovčího ocasu. Čelní i boční plocha je zdobena geometrickými obrazci v 5 pásech na čelní, ve 2 na boční, které opakují motiv obloučků a čtverečků konkávně a konvexně prokrajovaných, tvořených z různobarevně působících spárovaných režných cihel, jejichž šedé a červené plochy vytvářejí velice pravidelnou reliefní geometrickou výzdobu. Přízemí je bosováno v pásech, které obíhají kolem architektury a vytvářejí opticky hmotné podloží, z kterého na boční, 11osé fasádě mlýna, obrácené k řece, vybíhají liseny tvořené z režné cihly, spojující prvá tři patra a znovu samostatně se opakující ve 4 patře. Nad celým křídlem se vypíná architektonicky dominantní vodárenská věž - kvádr - ukončený nefunkční atikou s motivem obloučků a vlaštovčích ocasů, převzatých z české renesance. Po roce 1960 bylo křídlo rozšířeno o 5osou, 4 patrovou přístavbu.
Ke starému silu byla v roce 1922 připojena nová budova sila, tříosým prampouchem, s atikou z vlaštovčích ocasů, která se opakuje i na budově sila. Kubický hmotný hranol je dole členěn bosáží a nad ní do výše římsy prampouchu dvěma horizontálními pásy, vertikálně zdobenými na čelní straně ve 3, na boční na 6 velkých geometrických obrazců s motivem obloučků a čtverečků z červené a šedé cihly. Horní část je jednobarevná z červené režné cihly a je vertikalizována plochými pásy.
Po roce 1918-22 - návrh arch. J. Gočár - mlýn silo, trafostanice 1909-10, 1919, 1922, 1926, úprava z roku 1960. Mlýn, trafostanice arch. Doležel, Cupal.
Objekt mlýna a sila vytváří příznivou přizpůsobivou dominantu na pravém břehu Chrudimky, citlivě urbanisticky řešenou k okolí i k vlastní funkci objektu. Dobové dekorativní pojetí fasády je v souladu a tendencemi, které v české architektuře převládaly v 2. a 3. desetiletí 20. století a jichž byl propagátorem J. Gočár. Cenná je i účast arch. J. Gočára na projektech v letech 1909-1926, což z mlýnů činí památku prvořadého významu v oblasti moderní architektury.
Hrubý, 10.11.1975.