Dolský mlýn je jedním z nejstarších zachovaných vodních mlýnů v Českém Švýcarsku. První písemné zprávy zmiňují jeho existenci již roku 1515, jak dlouho však byl již v té době v provozu, známo není. Patřil do majetku rozlehlého panství s ústředním sídlem na hradě Ostrý u Benešova nad Ploučnicí. Pravděpodobně vznikl v poslední třetině 14. století v souvislosti s kolonizací krajiny při dotváření dominia tehdejších majitelů - rodu Michalovců. Roku 1696 odkoupil od vrchnosti Dolský mlýn do dědičné držby Johann Christof Pohl. V majetku rodiny pak objekt zůstal až do konfiskace roku 1946, tedy bezmála čtvrt tisíciletí.
V oblasti pískovcových skal je o vodní zdroje nouze. Územím protékají pouze dvě významnější vodoteče, které měly dostačující průtok pro pohon starších technických děl - řeky Křinice a Kamenice. Složitý reliéf jejich břehů však mnoho vhodných stanovišť pro vybudování mlýnských objektů a potřebné komunikační sítě nenabízel. Příhodné místo u řeky pod Kamenickou Strání tak bylo využito i přes odlehlost mlýna od všech nejbližších obcí.
V 18. století si řada zdejších obcí vymohla na vrchnosti vybudování nových mlýnů, a tak prosperitu Dolského mlýna v té době chránila jen skutečnost, že osady z jeho původního rajonu neměly šanci žádného bližšího pohodlného přístupu k řece. Když však v 19. století vyrostly konkurenční větrné mlýny, začaly obchody Dolského mlýna pozvolna upadat. Jedinou záchranou byla proměna provozu z obilného mlýna na pohostinství.
Od konce 18. století pronikl ze Saska do pohraniční oblasti pískovcových skal nový výrazný jev - turistika, která v mnohém ovlivnila způsob obživy zdejších obyvatel. Dolský mlýn se stal vbrzku vyhlášeným cílem návštěvníků, čemuž nemalou měrou napomohlo i zprovoznění atraktivní plavby pramicemi tzv. Ferdinandovou soutěskou roku 1878. Trasa začínala v Srbské Kamenici a konečná stanice byla u Dolského mlýna. Na parcele v sousedství náhonu vyrostl letní výčep se stoly a lavicemi, potřebám výletníků sloužila palírna a obytné stavení Pohlů po úpravách na počátku 20. století se stalo penzionem pro hosty. Naposledy Dolský mlýn mlel v roce 1931, od té doby sloužil již pouze jako turistické letovisko.
· Spolu s konfiskovanými lesy se po roce 1945 dostal mlýn pod Správu státních lesů a pak postupně putoval z rukou Ředitelství státních lesů do majetku Lesů České republiky. Žádná z organizací neprojevila sebemenší snahu objekt udržovat, a protože je mlýn uprostřed plochy hospodářského lesa, byli odmítáni i zájemci o jeho odkoupení. Tak zůstal ponechán svému osudu až do roku 2000, kdy se po vzniku Národního parku České Švýcarsko ocitl náhle na teritoriu chráněné oblasti.
Stát se majitelem mlýna bylo stejné, jako získat ve hře Černého Petra. Žádná výhra. Z hlediska návštěvnosti a zájmu výletníků si místo uchovalo svou tradici, jen oproti původní pohostinnosti nabízelo prožitky z romantické ruiny. Přirozené devastaci po léta opuštěného objektu napomáhaly nepříznivé místní podmínky, dané značnými výkyvy průtoku řeky Kamenice s každoroční povodní. Po zániku starých plavebních zdrží a konstrukcí (řeka sloužila pro plavení dříví) již vodou unášenému materiálu nestojí nic v cestě; v zúžených místech řečiště se tvoří zátarasy z kmenů, postupně se mění sama hranice koryta ... Stačilo pár desítek let a náhon u Dolského mlýna byl zcela zanesen naplaveninami, které časem zpevnila destrukce vypadaného zdiva a vzrostlá vegetace. V místě vodních kol - lednici - vznikla nádrž stojaté vody, která neměla kudy uniknout, a tak po zamrznutí v zimním období stále více narušovala základy návodní stěny.
Ze stropních konstrukcí zůstaly ve mlýně pouze klenby nad komorou a černou kuchyní, skrze které protékala voda po deštích a při tání. Dřevěná táhla, která stahovala konstrukci zdí a která již dlouho nechránilo zastřešení, shnila - a objevily se závažné statické poruchy. Původně obhospodařované plochy luk a políček v okolí mlýna zarostly náletovým lesem a areál byl prosluňován jen na krátké chvíle. Kromě povodní na řece Kamenici ohrožují stav objektu mlýna i přívaly vod při silných deštích, kdy se kolem budovy prožene voda ze svahů Růžovského vrchu. Stará dlážděná cesta, která proud kdysi odváděla středovou stružkou do vodního náhonu, je dnes z větší části zavalena rumištěm penzionu, strženého při natáčení pohádky Pyšná princezna. Neměl rušit v záběru – tak dnes překáží vodě a návštěvníkům ...
· Nový majitel, Národní park České Švýcarsko, neměl zpočátku mnoho času věnovat se historickému objektu; přednostně musel zajistit regeneraci lesa. Tak byla pouze roku 2001 podána žádost na prohlášení Dolského mlýna kulturní památkou. Řízení dodnes není ukončeno. Výsledek statického průzkumu, prováděného o tři roky později statikem ing. Jindřichem Rinešem z Prahy, vyvolal zděšení.
Kromě technické zprávy zpracoval statik současně i návrh stavebně-statického zajištění objektu, a to do detailního rozepsání, kolik jakého materiálu bude zapotřebí, včetně hrubého odhadu ceny. Díky tomu měla Správa Národního parku na podzim v rukou projekt - a současně jasnou představu, že nic z toho nemá šanci zaplatit. Jenže pokud měl mlýn přečkat jarní povodeň, nešlo čekat na zázraky. Bylo zapotřebí okamžitě udělat alespoň základní opatření: vykopat odvodňovací strouhu zaneseným náhonem, dolní hranu návodní stěny zapřít piloty a celou stěnu podepřít dřevěnou konstrukcí. Tak se sebralo pár nadšenců ze Správy NP a pustilo se alespoň do kopání strouhy vodním náhonem.
Začátky byly neslavné až zoufalé. Koryto náhonu ucpalo kamení, popadané i vzrostlé kmeny a bláto. Lidé s krumpáči a lopatami neměli šanci stihnout prokopat se do začátku zimy až ke dnu u návodní zdi. Byla oslovena Vyšší odborná škola při SPŠ stavební v Děčíně, jestli by její studenti nemohli v rámci praxe pomoci s kopáním strouhy. Jenže než k tomu došlo, zjistili pracovníci, že bláto v náhonu je kontaminované a při potřísnění pokožky se tvoří puchýře. Žádost byla rychle odvolána, ale vedení školy se rozhodlo pomoci i tak. Během podzimních prázdnin přijel na Dolský mlýn ředitel s učitelským sborem a pomohli vykopat odvodní strouhu. Do záchranné akce se zapojila i skalní četa, která vyklučila nálety z korun zdiva, a revírník, jenž vykácel stromy z bezprostřední blízkosti. Z pokácených kmenů byly zhotoveny piloty a vzpěry stěny, na začátku vodního náhonu postavena pytlová hráz. Pytle darovaly Technické služby města Děčín, o jejich naplnění se postarali studenti.
Zdálo se, že mlýn je připraven přečkat jarní kalamitu. Bohužel povodeň přišla již v listopadu. Smetla pytlovou hráz do prohlubně „lednice“ a odnesla vzpěry zpod návodní stěny. Jediné dobrodiní voda vykonala tím, že během cesty vykopanou strouhou s sebou vzala i infikované bláto. Den po opadnutí hladiny již stáli studenti u jezu a plnili nové pytle. Pracovníci národního parku oslavili Mikuláše lovením naplavených pytlů z lednice. Spodní hrana návodní stěny byla znovu podepřena vzpěrami a strouha pročištěna.
Nová, vyšší hráz jarní povodeň udržela, a tak se podařilo získat čas pro záchranu mlýna. Už během zimy byla zpracována koncepce využití mlýna a na jejím základě získala Správa národního parku České Švýcarsko od Ministerstva životního prostředí 1,5 milionu Kč na zajištění nejnutnějších opatření.
Peníze z ministerstva byly poslední finanční injekcí, od roku 2005 již Správa národního parku nezískala žádné další prostředky, i když je mlýn tolik potřeboval. Konzervace torza je sotva na polovině cesty; nejsou zajištěny klenby, na zásah čeká vodní náhon a protržený kamenný jez... Dlouhé hodiny by se dalo sedět, vzdychat a vypočítávat všechno, co je ještě zapotřebí. Místo čekání na ekonomický zázrak se ale na mlýně dál pracuje. Přijíždějí sem studenti VOŠ, přihlásili se další dobrovolní brigádníci. Jejich práce není snad tolik výrazná jako od firmy pracující s technikou, ale rozhodně je důležitá.
U mlýna platí jediné - ruce, krumpáč, lopata a nadšení. Bojuje se s vodou, snižuje terén, čistí a opravuje se dlažba, z dolní části náhonu již byly vyzvednuty snad všechny větší kameny - zvlášť se ukládají zdicí štoky, které se pomalu vracejí zpět do zdiva mlýna, a zvlášť čedičové valouny pro dlažbu poškozené cesty. Kousek po kousku se odhaluje stará komunikace kolem domu ve své staré kráse, uklízí se rumiště, prosvětluje okolí ... Ne, Dolský mlýn ještě není a asi ještě dlouho nebude „za vodou“. Přesto má svým způsobem vyhráno. Každý puchýř na ruce, bolavá záda a propocená trika jsou pouty, která k mlýnu vážou lidi; řada z nich by již neměla odvahu nechat „své dítko“ padnout. Někdy je prostě dobré zapomenout na opatrnost, vzít do ruky motyku a jít kopat svou strouhu.
Natálie Belisová