Zábřežský, Dolejší mlýn

Takzvaný Dolejší mlýn s číslem popisným 102 stával ve Zberazské ulici. Mlýn nesl také název Zábřežský po svém majiteli, anebo také proto, že byl za břehem potoka Mastníku. Od Pejšova mlýna ve Lhotce k němu vedl mlýnský náhon těsně mezi železniční tratí a silnicí.
„Dle lidové pověsti byl Zábřežský mlynář vůdcem sedlčanských měšťanů, když nesli městské privileje k prohlédnutí Krčínovi z Jelčan, který jich očekával v osamělé hospodě „Zavadilce“. Tam prý Krčín měšťany vínem tak dlouho častoval, až se tito opili a usnuli. Pak prý jim Krčín privileje vzal a od té doby neuznával Sedlčany za město svobodné, nýbrž poddané.“
První zmínka o Dolejším mlýnu je z roku 1379, kdy se ho ujala sedlčanská vrchnost. Později, v 16. století, byl ve vlastnictví mlynáře, ale v pobělohorské době ho vlastnila opět vrchnost a to chlumecká. Roku 1830 jej koupili Josef a Marie Kožíškovi za 1600 zlatých. Od roku 1864 pracoval na mlýně Josef Jirák, který je ve vodní knize uveden jako majitel mlýna. K zasazení normálního znamení nedošlo.
Mlýn fungoval v první polovině 90. let 19. století pod dalším majitelem, a to Václavem Doubravou. Jak už jsem výše zmínila, měl tento mlynář spory nejenom s horním mlynářem, ale i s firmou „Podnikatelství O. Žiwotski a J. Hrabě“ v Sedlčanech, která stavěla místní dráhu z Olbramovic do Sedlčan. Doubrava si stěžoval 6. září 1894 v Sedlčanech, neboť nebyl spokojen se zasypáním tarasu při nové mlýnské strouze a žádal jeho opravení a náhradu škody. Dne 15. září 1894 se firma nabídla upravit taras při nové mlýnské strouze pod podmínkou, že majitelé dolejších luk, zejména parcely číslo 1291 proti zamýšlenému uhrazení vody nebudou činit žádných námitek.609 Když už byla dráha plně v provozu, požádalo 27. října 1894 „Podnikatelství O. Žiwotski a J. Hrabě“ o ústní jednání, a tak se sešli aktéři sporu u okresního hejtmanství v Sedlčanech 5. listopadu 1894.
Doubrava ke své stížnosti vyslovil prosbu: „Dále žádám, při té okolnosti , že místní draha zůstane vlastníkem koryta nové mlýnské strouhy, aby od místní dráhy tarasy v dobrém stavu vždy udržovány a koryto v předepsané šířce 2 m udrženo bylo, abych já při vykonávání mé živnosti mlynářské žádným způsobem zkracován nebyl a aby mně právo ku požívání vody v mlýnské strouze na všechny časy zabezpečeno zůstalo.“ Doubrava si tak chtěl pojistit, že dráha si bude své bezprostřední okolí udržovat. K tomu se vyjádřil zástupce podnikatelstva místní dráhy vrchní inženýr Jiří Hauser, že udržování tarasu a nové mlýnské strouhy v předepsané šířce 2 metry je povinností místní sedlčanské dráhy, poněvadž strouha se stala jejím majetkem. Téhož dne došlo tedy k smíru a věc byla vyřízena.

Na kratičkou dobu měla mlýn v držení Petronila Jiráková, která řešila s Josefou Pejšovou situaci ohledně zvýšení svého stavítka. Roku 1897 přešel mlýn do vlastnictví Aloisie Gärtnerové, manželky Jaroslava Gärtnera. Tato rodina měla na konci 19. století v Sedlčanech takřka mlynářský monopol. Gärtnerová chtěla vyměnit stávající dvě stará vodní kola za jedno kolo nové a nahradit staré stroje ve mlýně stroji novými. Dne 22. června 1899 se za tímto účelem konalo komisionální řízení a majitelčiny plány byly schváleny. Protože dosud nebyla stanovena nejvyšší výška vody, stanovil se cejch s majitelčinými iniciálami a rokem zasazení „A1900G.“
Na kolaudační řízení se čekalo do 15. března 1900, kdy dala Aloisie plnou moc svému manželovi Jaroslavu Gärtnerovi.614 21. května 1900 se ke kolaudačnímu řízení vyjádřilo okresní hejtmanství v Sedlčanech. Doplnilo, že 5. února 1900 si stěžovala Josefa Pejšová, majitelka hořejšího mlýna s číslem popisným 4 ve Lhotce, na nynější stav mlýna s číslem popisným 102 v Sedlčanech. Spodní voda jejího mlýna totiž odtékala hůře než v minulosti. Obě strany se dohodly na stavbě splávku, kterým bude spotřebovaná voda rychleji z hořejšího mlýna stranou jalovou vypuštěna. Tuto vodu dosud dolejší mlýn nestačil vypotřebovat. Tak bude odpadní voda z hořejšího mlýna lépe odtékat.615 Dále se majitelky domluvily na čištění mlýnských stok: „Kdykoliv majitelka mlýna čp. 4 ve Lhotce strouhu mlýnskou nad mlýnem svým čistiti bude, uvědomí o tom tři dni před tím majitelku mlýna čp. 102 v Sedlčanech aby této možnost poskytnuta byla strouhu svého mlýna současně vyklizovati. V případě, že ten který rok majitelka horního mlýna čp. 4 ve Lhotce, strouhu svou vůbec čistiti nebude, zavazuje se k cíli tomu, aby majitelka mlýna dolejšího čp. 102 v Sedlčanech strouhu svou řádně vyčistiti mohla, mlýn hořejší aspoň na 1 den bez nároku na nějakou náhradu zastaviti a vodu hned nad hořejší mlýnem na jalovo pustiti.“
Gärtnerová pokračovala v modernizaci mlýna a 11. října 1901 požádala okresní hejtmanství v Sedlčanech o povolení stavby zděného přístavku k mlýnské budově. Tento přístavek měl krýt stavidlo a nepřicházet do styku s vodní silou. Mlýn byl poháněn kolem na svrchní vodu a naftovým motorem o síle 8 HP, obsluhovaly ho čtyři osoby a sloužil výhradně k rolnickému mletí. Gärtnerovi mlýn později prodali hornímu mlynáři Bedřichu Pejšovi, který ho zrušil. Dnes není po mlýnu ani památky, neboť se na jeho místě rozprostírá parkoviště pro autobusy.