Ačkoli se mlýn postupně ztrácí v krajině, pro pamětníky představuje mnoho let života. Ještě v druhé polovině 20. století zde bydlelo několik rodin, které sdílely společný dvůr, zahrádky i každodenní starosti. Místní vzpomínají na dětství strávené u náhonu, na společné koupání, práci kolem domu i zvuky mlýna a elektrárny, které tehdy k místu neodmyslitelně patřily. Tyto vzpomínky dnes tvoří poslední živou stopu po místě, které fyzicky mizí.
„Bydlel jsem tam jako malý kluk, než jsem šel do první třídy. Nad mlýnem byla ušlapaná cesta směrem k Černé stezce a tam jsme trávili čas. Učil jsem se tam jezdit na koloběžce. V přilehlém lese jsme sbírali houby a běhali kolem náhonu. V tom náhonu jsme se s kamarády koupali, voda byla ledová, protože tam nesvítilo slunce, ale to nás tehdy vůbec neodradilo,“ vzpomíná Z. Kollert a vybavuje si ještě jednu vzpomínku: „Kamarád rozpustil na lžičce cukr nad ohněm, udělal z něj karamel a namočil do něj klacík. Pro nás děti to byla tenkrát neuvěřitelná dobrota. Měli jsme dobré karamelová lízátka.“ Vzpomíná si i na rachot vodní elektrárny: „Když zapnuli turbíny, dunělo to celým mlýnem. To si pamatuju dodnes.“
„Žilo se nám tam dobře, měli jsme skvělé sousedy. Později se tam však nastěhovali lidé, kteří dům neudržovali, ničili a stavba začala rychle chátrat. Mnoho věcí se poškodilo nebo zničilo. Poslední tam zůstala moje maminka, která se pak odstěhovala do Polákových domů. Nedávno jsem se tam byla podívat a bolelo mě u srdce, jak to nechali zdevastovat. A přitom to býval tak nádherný dům,“ říká Marie Kudelová, rozená Petrovská, která si dobře pamatuje všechny sousedy: „Bydleli tam Kollertovi, Holubovi, Trdlicovi, Hruškovi, paní Šprinclová, Bauerovi, moje sestra Petrovská s rodinou, maminka paní Dušánkové, pan Šindler a v přízemí stará paní, jejíž jméno si už bohužel nepamatuju. A v domečku před Machkovými žili Doležalovi. Takto jsme tam krásně bydleli a měli dobré vztahy.“
„Pamatuji i komplikace s mostem. Na most umístili květináče. Když jsme potřebovali uhlí, museli jsme volat na město, aby je odsunuli. Most byl jediná cesta,“ říká pan Z. Machek, v jehož paměti také zůstává provoz elektrárny: „Když tam bydlel švagr, chodil udržovat náhon. Čistil i česla, aby se to nezanášelo. A dole byl generátor, který vyráběl elektřinu pro fabriku, hlavně na osvětlení. Takže to bylo v provozu opravdu dlouho.“ Připomíná i prvorepublikovou historii: „Ještě za první republiky se tam konala setkání sudetských Němců. Mívali je tehdy na loukách a pozemcích kolem Mlýna.“
„Kolem Mlýna jsem jako dítě chodila každý den. Bála jsem se chodit Černou stezkou. Když jsem viděla, že ve mlýně svítí světlo, vždycky se mi ulevilo. Dával mi pocit bezpečí. Byla jsem ráda, že tam Mlýn byl,“ přidává další vzpomínku Monika Štysová.
„V Broumově žiji už více než padesát let, takže si na mlýn dobře pamatuji. Když jsem chodila na procházky kolem, bývala to moc hezká budova, i když už tehdy začínala chátrat. Postupem času jsem si všímala, jak stavba dál upadá. Pamatuji si i poslední nájemníky, kteří tam tehdy bydleli. Mlýn už byl v té době hodně zchátralý a oni ho vlastně jen dožívali. Mezi lidmi se také povídalo, že ve mlýně straší, a děti z okolí se tam bály chodit. Je to škoda, dokážu si představit, že kdysi musel být opravdu krásný. Mrzí mě, že se ho nepodařilo zachovat a dopadl takto,“ uzavírá s povzdechem Alena K.
