Mlýn pod Radostnou
Asi 200 metrů pod Radostnou studánkou vede zhruba po vrstevnici úbočím od Prackova cesta Javorka, nebo chcete-li, Formanka. Tato cesta měla v historii celou řadu názvů. Kousek pod ní kdysi stával mlýn, zvaný podle studánky mlýnem pod Radostnou, podle pověsti byl postaven kolem roku 1780. Koncem toho století vyhořel a byl obnoven na jiném základě. Počátkem 19. století byl jeho majitelem František Šírek. Rodina Šírkova prodala mlýn jakémusi potomku starého rodu Hagenburchů. Po něm byl majitelem mlynář Vízner, pak tesař Kysela z „Kuchelny“. V Okresním archivu v Semilech se zachoval protokol z normování mlýna z 5. října 1881, krátce poté byl proveden i zápis ve Vodní knize. Mlýn v té době vlastnili Anna a Václav Kyselovi.
Výňatky z protokolu z 5. října 1881: "Komise sestoupivší se v mlýně samém, odebrala se na místo šetření a shledala, že mlýn - přízemkové to stavení dřevěné na kamenném spodku, šindelem kryté - je na levé, jižní straně vodovodu. Mlýn je zařízen na vrchní vodu a má jedno obyčejné složeni. Voda ku hnaní mlýnského stroje přichází z vrchu Kozákova, kdež vzniká v prameni zvaném Radostná. K zjištění nápadu (spadu) u mlýna toho vytesala se v kvádru rohovém v sedmé vrstvě zdi na severní straně budovy vodorovná rýha, a sice ve vodorovné výšce se středem čepu vodního kola, která byla vytesána a vyznačena dle připojeného obrazce. (V. K. 1881) Měřením se vyšetřilo následující: Dřevěný žlab je na začátku v nádržce 143 cm pod korunou hráze nádržky a leží 6,68 m nad rýhou - normálním znamením. Konec žlábku u kola 6,6 m, normální znamení leží 6,6 m nad půdou podkol. Obnáší tedy nápad mlýna toho 14,8 m. Na to přikročeno ku zjištění vodních práv tohoto mlýna, jež záleží dle výpovědi vlastníka mlýna, pak přítomného zástupce obce v nerušeném užívaní vody z pramene Radostné ku hnaní mlýna, pak ve vyklizení vodní strouhy bez odporu držitelů sousedních pozemků."
K jednání byli pozváni zástupci okolních obcí a panství Hrubá Skála. Podepsáni pánové:
Fr. Doubek - c.k. stav. adjunkt., J. Bartoš - mistodrž. koncipient, co správce kommissi, Fr. Votrubec - výbor, Vaclav Kysela - držitel mlýna č.p. 23.
Následující údaje jsou ze zápisu ve Vodní knize, přesné datum zde není uvedeno: "Právo k užívání vody z potoka Radostna v Kozákovské osadě manželům Václavu a Anně Kyselovým příslušející zakládá se na právu držení mlýnské usedlosti č. p. 23 v Kozákově. Vody té se užívá ku provozování živnosti mlynářské v č. 23 v Kozákově. Mlýn ten se skládá jenom z jednoho složení na mletí. K tomuto mlýnu patři rybníček, vlastně nádržka od mlýna vzdálená asi sedm sáhů, která má délky 13 sáhů, šířky 10 sáhů a dva střevíce, pak hloubky 4 střevíce a je jedním kamenem zahrazena. Nádržka ta je opatřena jedním stavidlem ze dřeva 2 střevíce širokým se špuntem 5 coulů tlustým, kterým se voda vypouští hned do koryta. Koryto je 6 sáhů a 3 střevíce dlouhé, 5 coulů široké, 6 coulů vysoké. Voda ta patři ke mlýnu od pramene a je potok ten od pramene až k nádržce 222 sáhy dlouhý. Spad vody obnáší na jednom sáhu jeden střevíc. Nápad vodního kola obnáší 4 sáhy a 3 střevíce!"
Po Kyselových mlynařil Němec Pauzer. Ten byl znám jako veliký silák a ještě větší šibal. Byl mlynářem, pekařem a hostinským. Mlýn zadlužil a zmizel. Po něm mlýn koupil v dražbě nějaký obchodník s vínem, který tam měl největší pohledávku a pronajal jej pekaři Udatnému, který však brzy zemřel. Mlýn zakrátko opět vyhořel (snad 1894). Spáleniště koupil Fr. Pražák, který stavení v jiné formě obnovil. Zamýšlel tu brousit sklo s použitím vodní síly. Toho však brzy zanechal a více se věnoval živnosti hostinské. Pro turisty postavil letní pavilon, jeho stěny popsal citáty různých spisovatelů, zvláště Havlíčka, který byl miláčkem tohoto lidového písmáka. V tradici výletní restaurace pokračoval Antonín Lebeda, povoláním krejčí, který byl majitelem několika domů v Turnově, kde také bydlel v (dnes) Dvořákově ulici v čísle 329. Toto popisné číslo muselo v druhé polovině 20. století ustoupit budově nové lékárny. Budova Lebedovy restaurace postavené v roce 1932 na místě starého mlýna č. p. 23 v Kozákově (katastrální území Lestkov) měla lícní zdi skládané z nepravidelných pískovcových kamenů, pouze překlady nad okny byly betonové. Stropy byly dřevěné stejně jako nosné "T", v zadní části byl asi částečně zachován i kus původního mlýna. Levá část budovy - "střiška T", byla o jedno patro vyšší nežli "nožička". Střecha na této části byla dřevěná, krytá lepenkou. Nižší část měla šikmou betonovou střechu na dřevěné nosné konstrukci. Když střechami časem pronikla voda, dřevěné konstrukce prohnily a vše spadlo. Okraje střech byly lemovány romantickými cimbuříčky. Neštěstím pro restauraci musela být i trvale pronikající voda z rybníčku nad ní. Od torza restaurace směrem dolů nalezneme zbytky schodiště vedoucí k ruinám dvou betonových bazénů. Ty mají zhruba podkovovitý půdorys a jsou polohovány rovnou stranou k sobě. Horní bazén je značně menší a býval i mělčí. Oba mají rozpraskané betonové stěny, jejich dno je zanesené bahnem a zarostlé náletovým křovím. Na devastaci bazénu měl zřejmě velký vliv mráz a také značně nestabilní terén, na kterém byly postaveny. Celý komplex restaurace a bazénů působí na pohled honosně, ale ve skutečnosti se muselo při stavbě asi hodně šetřit. Místní lidé to zde nazývají "Lebedárna" podle majitele a stavitele této stavby.
Zdroj: Za tajemstvími kraje pod Kozákovem, Ladislav Šourek
