Historický vývoj vodní soustavy Vávrova mlýna
Úvodem: Krajina Brd nemá větších toků, které by umožňovaly přímého využití energie proudící vody k pohonu vodních kol . Je zdrojem toků menších, kde ale svažitý terén umožňuje nahradit energetický nedostatek vyplývající z malého průtoku vody navýšením energetického potenciálu vybudováním vodních nádrží. Vytvořená zásobou vody a její užitečná výška, z které voda na vodní kolo působí, je pak vodní síla znásobena.
Od dávných dob vodní kola poháněla nejprve mlýny na obilí. V 16. století potřeba voda začíná pohánět mlýny na drcení železné rudy, dmychadla pecí, výhně, hamry a další související zařízení a potřeba vodní síly, jako jediného zdroje mmechanické energie té doby, narůstá. Vhodné místo a vodní dílo je hodnotou, která místním hospodářským vývojem nezaniká, ale jako zdroj energie mění své použití. Stejně tak se jeví historie vodního díla tohoto mlýna.
ROK 1550 – 1621: Z historických souvislostí těžby rud a rozvoje železářství v okolí Komárova lze dovodit, že umělá vodní nádrž mlýna, nyní zvaná „dolní“, je částí vodní nádrže původní, která měla jméno Rochta. Založena mohla být mezi rokem 1500 – 1621.
V počátku uvedeného časového období mohl být zakladatelem syn Petra Kunaty, Jan, zvaný po otci Pešík, který se jako poslední z bohatého rodu Pešíků věnoval rozvoji železářství na Komárovsku a s tím i souvisejícímu a potřebnému rozvoji vodních děl.
Tento významný vladyka měl v polovině 16. století v zemských deskách zapsáno vlastnictví k široké oblasti Brd. (Ke komárovské tvrzi a dvoru náležely vsi Mrtník, Kařez, Osek, Hrádek, Hvozdec, Záluží, Cheznovice, Třenice, Lhota pod Plešivcem a polovina městečka Radnice. Vedle výše uvedených vsí vlastnil doly, hutě a západní část brdských hřebenů s lesy, které poskytovaly pro zpracování rud a železa dřevěné uhlí. Kupuje Rpety, Tlustici, Újezd, Jivinu, Olešnou a další.) Přestavuje zámek v Komárově a jako oblíbenec krále Vladislava II. Jagellonského získává právo na hrad Valdek, aby jej mohl pro sebe vyplatit jako zboží dědičné pro doprovodnou obrannou funkci ochrany železorudných terénů. Pravděpodobně pro spory o dědictví se v polovině 16. století tento rod zadlužuje a dostává se do hospodářských potíží.
ROK 1601: V dané situaci komárovské panství spolu s doly a hutěmi kupuje významný znalec železářství Jindřich Otta z Losu, provozovatel železné huti Karlovy u Králova Dvora, Staré huti pod Hýskovem a Nové huti pod Nižborem. Intenzivně se zde věnuje rozvoji oboru až do roku 1621, kdy je po nástupu Habsburků, jako jeden z vůdčích představitelů 27 českých odbojných pánů, popraven. Je druhým možným a pravděpodobným zakladatelem vodní nádrže mlýna.
ROK 1621: Fyzická likvidace účastníků povstání byla nejen útokem proti právu, následně ale i hospodářskou likvidací stavovské opozice. Ekonomická forma trestu byla pogromem na hmotné základy české a moravské stavovské obce. Bylo zkonfiskováno 115 panství, mezi která patřilo i panství Jindřicha Otty z Losu spolu s komárovským dvorem, rybníky i železnými hutěmi.
ROK 1622: Komárovský dvůr, jako konfiskát, zakoupila Marie Eusebie, hraběnka z Martinic a ten se tak stává součástí hořovického panství. Stovky dalších majetkových trestů přispívají k hospodářskému úpadku, který je dovršen obdobím Ttřicetileté války a morovými nemocemi, které mají za následek vylidnění oblasti.
Tyto skutečnosti, spolu s dále uvedenými, vylučují možnost založení vodní nádrže v době pozdější než předpokládané. Písemné doklady, které by poskytly historické skutečnosti byly zničeny při moru v roce 1649, dále spálením archivu hořovického panství Dominikem Vrbnou v roce 1853, zničeny povodní v roce 1872 a zbytky archivu byly zlikvidovány nerozumen v roce 1952.
Zůstávají dvě možnosti původního využití vodní nádrže a to, že již tehdy nádrž, zvaná Rochta, sloužila k pohonu mlýna. To je zmíněno Ve Stručném dějinném přehledu komárovských železáren, který byl vydán Národním technickým muzeem v Praze za spolupráce Josefa Pazderáka, (člena čs. Společnosti pro dějiny věd a techniky při ČSAV v Praze) ve kterém se uvádí, že farář, ustanovený Jindřichem Ottou z Losu, vyznavač víry pod obojí, se spolu s několika souvěrci před odchodem do Saska v roce 1622, skrýval ve mlýně v Rochtě. Zda se jednalo o mlýn obilní nebo o stoupu k drcení železné rudy, v minulosti nazývanou také mlýnem. (Mohlo se jednat o železnou rudu z dolu Barbora u Ptákova nad Komárovem, tedy nad dnešním mlýnem, nebo z dolu Prokop v oblasti Kleštěnice. Podle archivních údajů Ústředního ústavu geologického v Kutné Hoře zde však těžba probíhala později, v létech 1830 - 1890. Možná je i těžba železné rudy z povrchu v okolí mlýna, o které svědčí i průzkumná ražba nad hladinou vodní nádrže.
ROK 1756: Podle cenné mapy hořovického panství, zhotovené zeměměřičem Janem Aloisem Kolbem v roce 1756, je tato vodní nádrž v dané lokalitě jedinou s jediným označením místa Rochta. Je napájena náhonem z Jalového (dříve Svatodobrotivského) potoka s místem jímání vody, které se do dnešních dnů nezměnilo.
O vývoji této vodní nádrže a možném využití vypovídá umístění a stavební řešení tří míst odpadů, které jsou dodnes reálnými doklady částí energetických obvodů využitých v minulosti. Z nich je možné odvodit výkonové hodnoty a následně i důvody změn.
O využití původního vodního díla na západní straně vodní nádrže, dnes nazývané „dolní“, vypovídá zákres odpadní stoky délky přibližně 70 m. (Účelová terénní úprava, která v daných podmínkách spolu se spádem hlavního toku umožňuje dosažení maximálního výkonu.) Zde také byla v roce 1995 v toku Jalového potoka obnažena povodní zděná regulační stěna. Při nedávné opravě odpadu pak několik okovaných pilotů.)
Energeticky nejvhodnější bylo místo v blízkosti areálu dnešního mlýna, na které navazovala druhá odpadní stoka, směřující z pravé části hráze severním směrem. Napovídá tomu i tvar dna nádrže. Tato odpadní stoka, dlouhá přes 300 m, byla vedena přes údolí zpět do toku Jalového potoka, do kterého ústila před místem dnes zvaném V Brodu. (Mapa J. A. Kolbeho z roku 1756 zachycuje doprovodnou vegetaci kolem stoky. Trasa stoky zůstává patrná ještě na katastrální mapě z roku 1839.)
ROK 1790: Toto druhé umístění vodního díla bylo asi v roce 1790 opuštěno ve prospěch místa třetího, na které navázala odpadní stoka dlouhá 550 m, která vedla odpadající vodu po vrstevnici pod svahem do středu obce před budovu zámku, kde v minulosti napájela další, dnes již neexistující vodní nádrž. (I přes jistou ztrátu na využitelném spádu, takto uměle vzniklý tok, nazývaný jako Komárovský potok, znásobil možné energetické využití vody Jalového potoka k pohonu dalších, se železářstvím spojených provozů. Tok Jalového, Červeného a Komárovského potoka byl usměrňován jezy a stavidly tak, aby podle momentální potřeby byl posílen průtok vody vodními díly ležícími na pravém či levém břehu toku Červeného potoka.Vznikl tak důmyslný systéme, kde na úseku dlouhém 10 km bylo posléze vybudováno přes čtyřicet vodních nádrží, které otáčely vodními koly o celkovém výkonu 200 – 300 koňských sil. )
V místě vodního díla Rochta byl mlýn obnoven. Byl náhradou za mlýn naproti komárovskému zámku, který ustoupil železářské výrobě. (Poloha mlýna před zámkem je zakreslena na mapě J. A. Kolbeho.)Z něho byly údajně do obnoveného mlýna přemístěny některé části mlecího zařízení. Zda se tak mlýn vrátil do místa původního původního obilního mlýna se nepodařilo ověřit.
Pro rozvoj železářství a navazujících technologických činností, musel mlýn pro svou jednoúčelovost ustupovat. To nesvědčilo vzniku mlynářské rodové tradice.
Ve mlýně se od roku 1790 do roku 1900 vystřídalo deset vlastníků, kteří k rozvoji mlýna tak proto mnoho nepřispěli. Prvním byl mlynář Čermák. Po něm mlýn získal jeho syn Martin, který jej roku 1830 prodal Aloisi Galusovi. Ten mlýn v roce 1845 prodal Rybovi, kováři z Cerhovic, ten pak ho prodal Zajíčkovi z Únhoště. Ten zase Josefu Kožíškovi, ten pak Josefu Sýkorovi a ten Dominiku Klierovi z Mýta. Po něm v roce 1893 mlýn zdědil jeho syn František Klier. Po úmrtí Františka Kliera v roce 1898 mlýn převzal jeho bratr Václav Klier. Pravděpodobně pro povodňové škody, pro opilství posledního mlynáře i mlynářky a následnou zadluženost, mlýn získala v exekuční dražbě Občanská záložna v Komárově.
ROK 1901: Záložna mlýn opravila a prodala mlynáři Antonínu Cajthamlovi, budoucímu otci pěti dcer, z nihž jedna se stala manželkou následujícího mlynáře Petra Vávry, který jako provozovatel mlýna Josef Dvorský v Hořovicích, (dnes Josef Weber) komárovský mlýn vyplatil. Rozvoj mlýna a vodní soustavy je zachycen v dalších kapitolách.
Vodní nádrž mlýna:
Na přelomu 19. a 20. století je neudržovaná vodní nádrž zanesena stářím a povodní, která se přes ni přehnala v roce 1872. Nátoková část nádrže se stává nefunkčním zarostlým močálem. Mlynářem jsou zahájeny zásadní rekonstrukce Pro potřebu dalšího provozu mlýna, je uvedená část pozemku nádrže oddělena hrází. Převážně ruční prací za pomoci lomových vyklápěcích vozíků a kolejí položených a posouvaných po zadní a boční hrázi jsou pak během šedesáti let postupně hráze zvýšeny o 1,5 metru. (K roku 2000 dosáhl rozdíl hladin 2 metrů, vodní plocha pak dosáhla několikanásobku vodní plochy zaniklé.) Vzniklá vzájemná poloha vodních hladiny dala vzniknout pojmenovávání nádrží jako „horní“ a „dolní“. Nádrž dolní je pozůstatkem nádrže, pojmenované na mapě Jana Aloise Kolbeho z roku 1756 jako „Rochta“.
V roce 1947 byla do vodní kašny, postavené uvnitř budovy mlýna, instalována nová turbína s nátokem z vodní nádrže pod hladinou. Dříve otevřená odpadní stoka byla zrušena. Byla nahrazena potrubím délky 450 m, položeným do ručně kopaného výkopu hloubky tří až šesti metrů. To přineslo vyšší spád a umožnilo neomezený bezúdržbový provoz i v zimním období. Nad trubním vedením byla zřízena nová přístupová cesta ke mlýnu.
V roce 1957 byl na základě rozhodnutí státních orgánů provoz mlýna zastaven. Připojil se tak k ostatním mlýnům, již zastaveným v rámci kolektivizace vesnice.
Vedle mnoha vodních nádrží, které ve 20. století v okolí Komárova zanikly protržením, zanesením či zavezením, vodní nádrž mlýna byla jedinou nově vybudovanou. (I tak se našli jedinci, kteří neměli zábran pomyslet použít i této vodní nádrže pro skládku odpadu.)
Do roku 1984 vodní turbína mlýna sloužila pohonem generátoru k výrobě elektrického proudu pro vlastní potřebu budovy mlýna a budovy obytné .
V roce 1984 byla zřízena malá vodní elektrárna, která od tohoto roku dodává elektrický proud do veřejné distribuční sítě.
Mezi léty 1992 a 2000 byly obě vodní nádrže odbahněny a z podstatné části opraveny související funkční objekty. Byla odstraněna náletová vegetace a kultivována vegetace doprovodná.
Vodní dílo mlýna přežilo do dnešních dnů a je tak velmi pravděpodobně trvalým zdrojem mechanické energie po dobu půl tisíciletí.
