Dalším majitelem se stal Čech, nějaký Čeněk Lipanský. Říkali mu Patřičný. Rodinu neměl žádnou. Lipanský začal mlýn modernizovat. Oboje dvoje „složení vyhodil“ a postavil tzv. Amerikány. No, mletí šlo dobře, jen vody bylo málo. Po několika letech mlýn také prodal a odstěhoval se někam k Vizovicím do Hroznové Lhoty. Mlýn získal Karel Přikryl, ale ten tu také dlouho nemlel. Mlýn převzal s celým zatížením jeho bratr František Přikryl s manželkou Františkou Komárkovou z Pustiměře, ale ani on se z mlynaření dlouho pro velké zadlužení netěšil. Byla provedena exekuce. Proběhla hned dopoledne. Koupil ho žid Feldman z Vyškova. Mlýn ale vyhořel již následujícího dne. Od Feldmana ho koupil Kratochvíl, opravil jej a nějaký čas také mlel, až konečně staré Perchty se vyházely. Mlýn byl toho času zařízený na denní provoz, všecko - vodní kolo, válcové stolice... Protože Kratochvíl byl piják a alkoholik, náhle se v pomatenosti smyslů, asi v roce 1896, zastřelil. Jeho synové Antonín a Stanislav se pustili do mlynaření sami a dařilo se jim. Asi v roce 1904 jim mlýn vyhořel a bratři jej postavili velice moderně. Antonín si vzal Julii Pokludovou ze Lhoty. Stanislav se oženil na mlýn do Košátky ve Slezsku. Roku 1914 vodní mlýn znovu vyhořel. Byl opět zařízen moderněji. Jelikož Kratochvíl jako alkoholik byl ve mlýně „nemožným“, dával jej do nájmu tak dlouho, až ho musel prodat v exekuční dražbě. V době 1. Světové války, když chtěl rolník nebo majitel obilí, které si sám vypěstoval, mlít na mouku, musel se starostou vypsat přihlašovací lístek k mletí. Byl vystavený na základě domácího soupisového archu, v němž bylo uvedeno, kolik se v domácnosti stravuje těžce a lehce pracujících, a podle toho bylo stanoveno, kolik gramů jim náleží při množství 200-300 gramů na osobu, a na jakou dobu má s tímto množstvím žadatel vystačit. Přihlašovací lístek byl poslán k C. a k. Okresnímu hejtmanství ve Vyškově, tam byl přezkoumán a buď schválen, nebo zamítnut a poslán zpět na obecní úřad, který jej vydal rolníku, žádajícímu o mletí. Bez mlecího lístku se obilí nesmělo mlít, a kdo neměl svoje vlastní obilí na svém nebo pronajatém pozemku vypěstované, nesměl vůbec mlít, ten připadal pod aprovizaci obce. Nebylo-li vše v pořádku, obilí bylo zabaveno pro stát nebo byla určena řádná pokuta jak mlynáři, tak majiteli obilí. Poté co mlynář Kratochvíl svůj mlýn „propil“, koupil ho František Ščudla, mlynář z Těšan u Brna za 380 000,-Kč. Mlýn, který opravil a zdokonalil, v roce 1931 opět v noci 23. února 1932 vyhořel do základů. To bylo již po čtvrté za posledních 44 roků. Mlynář František Ščudla jej znovu vybudoval a opatřil nejnovějšími stroji. Tak se stal jedním ze dvou nejmodernějších mlýnů na celé Moravě. Znovu začal mlít už 1. září 1932. Oprava však byla tak finančně náročná, že majitel přišel o celé své jmění. Musel mlýn prodat. Koupil ho František Matoušek, obchodník z Velkých Radslavic, ten jej dal do nájmu Janu Potáčovi a později Stanislavu Moučkovi. Po roce 1948 byl mlýn znárodněn.“„Posledním, kdo zde do roku 1991 lidem šrotoval obilí, byl zaměstnanec JZD “Mír” Pustiměř Stanislav Kleveta. Pak se mlýn vrátil do vlastnictví rodiny Matouškovy. Můj dědeček František Matoušek měl dceru Drahomíru, mou maminku, která zdědila dům č. p. 187 i mlýn na č.p. 55. Vzala si Jaroslava Smejkala z č. p. 79 v Pustiměři.“ doplnila nynější majitelka: „Dnes se zde již nešrotuje.” autor: rodina Matouškova.
