Domoradovický mlýn

Domoradovický mlýn patřil již od poloviny 17. století mlynářské rodině Demelů. O náboženském vyznání této rodiny získáváme zajímavou informaci z nejstarší rodné matriky Hradce nad Moravicí. Zde je totiž na seznamů heretiků „obrácených“ na katolickou víru zdejším farářem Františkem Alexejem Světlíkem, tak jak jej do matriky zaznamenal Světlíkův nástupce P. Řehoř Josef Brand, uveden k roku 1659 Jiří Demel, mlynář v Domoradovicích.
Dalším jménem známým mlynářem byl Jan Demel, který umírá 30. dubna 1695. Po něm následoval jeho syn Martin Demel, který se 28. ledna 1698 oženil s Barborou, dcerou Pavla Černohorského, správce školy v Březové. Mlýn měl tehdy dvě složení a patřilo k němu 24 šeflů pole. Mlynář ročně odváděl na penězích ve čtyřech  termínech 39 tol. 16 gr. Kromě toho platil z jedné zakoupené chalupy ročně 4 zl. 48 kr. Mimoto neodváděl již žádné obilí a nemusel také chovat panského honícího psa. I když byl mlýn zproštěn roboty, k dříve zmíněné zakoupené chalupě patřila i roční povinnost 6 dnů pěší roboty.
Následující zprávu máme až ze dne 11. prosince 1735 kdy mlýn po zesnulém Martinovi Demelovi kupuje se všemi právy a spravedlnostmi jeho mladší syn Antonín Demel za 150 zl. Starší bratr Antonína Demela Josef koupil roku 1756 mlýn v Kajlovci. Antonín zemřel 27. března 1766 ve věku 46 let a pozůstalá vdova Alžběta prodala 7. prosince téhož roku mlýn svému druhému manželovi Antonínu Onderkovi za 250 tol. Od něho koupil 1. července 1781 mlýn v Domoradovicích čp. 28 jeho nevlastní syn Antonín Demel (* 12. ledna 1750) za 250 tol.
Závdavku složil 83 tol. 12 gr. a zbývající částku měl splácet ročně po 8 tol. 12 gr. Antonín se oženil v květnu 1781 s Mariannou Staffinovou z Milostovic. Protože Antonín Demel zemřel již 7. ledna 1783 v necelých 33 letech, provdala se 24. února 1783 pozůstalá vdova Marianna Demlová za Františka Kretschmera, stejnojmenného syna Rozsochackého mlynáře. Ten také od ní převzal mlýn, aby na něm hospodařil 25 let. Po této době měla mlýn zdědit jediná dcera Antonína Demela a Marianny Staffinové Tekla (* 9. května 1782). Tekla Demelová se vdala ve svých 17 letech za Jana Augustina a po uplynutí sjednané doby převzali manželé Domoradovický mlýn. Jan Augustin zemřel 18. listopadu 1833 ve věku 66 let na vodnatelnost. Už dříve ale na mlýně hospodařila jeho dcera Klára Augustinová spolu se svým manželem Františkem Hartlem. František byl synem Kristiána Hartla, mlynáře v Jívové (okr. Olomouc). Když ale 24. listopadu 1828 František Hartl zemřel v 27 letech na neštovice, ovdovělá Klára se následujícího roku provdala podruhé za Karla Herforta, syna mlynáře z Hynčic (okr. Nový Jičín). Klára Herfortová (roz. Demelová) zemřela 6. ledna 1843, pět dní po narození dcery Aloisie.
Po její smrti nehospodařil na mlýně její druhý manžel, ale mlýn byl v následujících letech pronajímán, než dospěl jejich syn Adolf Herfort. Např. v roce 1843 byl nájemcem mlýna František Holoubek pocházející z Filipovic. Adolf Herfort se ve svých dvaceti letech oženil 9. července 1850 s devatenáctiletou Janou Škrobánkovou z Domoradovic a ujal se mlýna. Jednalo se o příbuzenský sňatek, a proto bylo potřeba pro jeho schválení získat dispens. Ženichova prababička a nevěstina babička byla totiž jedna a tatáž osoba, již dříve zmíněná Marianna Staffinová. Zatímco ale ženich pocházel z jejího prvního manželství s Antonínem Demelem, nevěsta pocházela z manželství druhého s Františkem Kretschmerem. Příbuzenské sňatky nebyly v tehdejší době zdaleka výjimkou a neomezovaly se jen na mlynářské rody. Zajímavá situace nastala tehdy, když příbuzenský vztah nevěsty a ženicha nebyl znám. Pokud se totiž po svatbě na vzájemný příbuzenský vztah přišlo, muselo dojít k tzv. „rekopulaci“, tzn. že manželé byli po získání příslušného dispensu (třeba i několik let po první svatbě) znovu oddáni. Ani Adolf Herfort nehospodařil na mlýně příliš dlouho, protože zemřel v necelých 30 letech (†26. dubna 1860) na souchotiny. Neuplynul ani rok a vdova se v únoru 1861 provdala za Vincence Theimera, mlynáře v Lesních Albrechticích.
V druhé polovině 19. století koupil Domoradovický mlýn místní podnikatel Karl Weisshuhn, který jej pak i s pozemky v červenci 1889 prodal knížeti Lichnovskému. Ten nechal nevelkou budovu mlýna přestavět na hájenku. Podle svědectví Ladislava Sonnka byla hájenka obklopena hustými vysokými smrky, takže pro stálý stín byla vlhká a bydlení v ní nezdravé. Měla dva pokoje a kuchyň, v hospodářské části pak dva chlévy pro čtyři kusy dobytka. V roce 1932 převzal hájenku Otto Gintar. Koncem dubna 1945 se hájenka a její okolí stala útočištěm asi 300 občanů z Hradce nad Moravicí a okolí, kteří zde chtěli bez úhony přežít konec války. Konečně 4. května 1945 jim
dva sovětští vojáci oznámili, že pro ně válka už skončila. Po skončení války se hajný Gintar odstěhoval a v hájence pak asi tři roky bydlel lesní dělník Vilšer. Pak sloužila zhruba 10 let k prázdninové rekreaci zaměstnancům Třebovické elektrárny. Když se propadly stropy zbyly z hájenky jen rozvaliny. Místo kde v minulosti stával Domoradovický mlýn tak připomíná kromě haldy kamení jen nevelký včelín, který v osmdesátých letech 20. století postavil na rozvalinách včelař z Bílovce.

(Pavel Solnický)