Kniha Monografie Města Smíchova s dvěma polohopisnými plány, sepsal Jos. Böhm, ředitel městského úřadu na Smíchově, roku 1882, nákladem Smíchovské rady městské.:
1. Parní mlýn první české c. k. priv. paromlýnské společnosti
V Švarcenberkově třídě č. p. 34,
Založen r. 1845. Pomocí parního stroje o 176 silách koňských jsou v činnosti: 7 šrotovacích válců, 12 vymílacích a luštěcích válců, 26 krupičných strojů, 6 krupičkových strojů, 6 francouzských kamenů, 1 špičák, 3 stroje na čistění obilí, 7 vysývačů odstředivých a 34 cilindrů na mouku.
Zaměstnává10 úředníků, 2 dílovedoucí, 30 mlynářských dělníků, 2 truhláře, 1 zámečníka, 2 topiče a 25 nádenníků. Pracovních hodin jest 12, a týdenní mzda činí průměrně 6 zl. Do roka zpracuje asi 100.000 hekt. čili 78.000 metr. centů obilí, z čehož se vyrobí asi 75.000 metr. centů mouky a p.
Potřebnou vodu opatřuje si mlýn přímo z Vltavy pomocí vlastního vodovodu, jehož vodostroj se nalézá na hořejším nábřeží pod č. p. 234.
K témuž mlýnu náleží parní pekárna, ležící proti němu pod č. p. 44 a 45, založena r. 1853. Pomocí 3 strojů na těsto a 5 pecí může se do roka na 30 000 centů chleba černého a bílého upéci. Správu pekárny vedou dva úředníci, a z dělníků, jichž jest 10, vydělá si jeden v týdnu průměrně 6 zl.
Onemocnělí dělníci jednoho i druhého závodu dostávají léky a pomoc lékařskou zdarma.
Pautník, Časopis obrázkový pro každého, 1847, str. 28, článek nazvaný: Přehled staveb a jiných oprav r. 1846 v Praze vykonaných (od str. 26), podčlánek: Parní mlýn na Smíchově, autor článku Fr. Špatný
(...) A právě toho roku (1845) přijal se návrh Jeho Jasnosti knížete Jana Adolfa ze Schwarzenberku, aby se v Čechách, pro všeobecné dobro parní mlýny vystavěly a s velikou ochotností Jeho Jasnost přepustila společnosti, k vystavění parních mlýnů v Čechách zřízené, místa v levné ceně na Smíchově a v Lovosicích příhodně ležící. (...)
Smíchovský parní mlýn byl za 15 měsíců vystavěn. Mlýnské stavení (mlýnice) stojí vedle knížecí Schwarzenberské hospody, blízko u silnice, která do Zbraslavi jde, a obnáší v délce 32 sáhů, v šířce 8 sáhů 4 stř., a výšky 10 sáhů. Má čtyry a jedno poloviční patro (poschodí). Pod celou mlýnicí jsou řádné sklepy. Na každé straně zpředu nacházejí se jednopatrové stavení 15 sáhů 1 stř. dlouhá, 6 sáhů 5 stř. široká a 5 sáhů 3 stř. vysoká, v kterých dozorní služebníci bydlejí. Mlýnice je ze tří stran zdí ohražena, přední strana bude krásnou mříží a mřížovanými vraty okrášlena. Vzadu k levé straně je mlýnice se stavením spojena, kde se místa na čtyry parní kotle a jeden parní kotlík nacházejí. Vedle kotliště je strojnická dílna, a tam se malého parního stroje k práci používá. Naproti nachází se zámečnická dílna a nad dílnami jsou obydlí pro mlýnskou chasu a řemeslníky. U kotliště stojí komín 20 sáhů vysoký. Mlýnské stavení má dva průjezdy, vpravo se přiváží obilí a v průjezdu na levé straně se nakládá mouka. Obilí se nna zvýšeném místě skládá, váží a do koše vysejpá. Co v dole místa nemá, odstraní se pomocí jednoduchého stroje do hořejších pater. Mlýnice má až ku krovu tři oddělení: prostřední je nejprostrannější, a v tom se mlecí stroje nacházejí; na levé straně je mouční sklad (moučnice) a na pravé straně nachází se sklad na obilí (obilnice). Z jednoho patra k druhému jde se přes široké dřevěné schody, a v prostředku přes vkusně točené schody z litiny.
Vysypané obilí se přihodí do dřevěného velikého koše (Trichter) a odtud se vynesepomocí růžence (koflíkovitých naběradel, Becherschöpfwerke) až pod střechu. (Růženec sestává z nekonečného řemene a z koflíků na řemenu zavěšených.) Na půdě se ponejprv obilí žejbruje, aby se větší neřád, sláma, klasy, kameny, země, atd. odděliti mohly, potom se dostane do druhého žejbrovadla, kde se malé a špatné zrní, zuna, menší neřád a prach odstraní. Na ten samý způsob přijde obilí do třetího stroje, kde se ještě jednou dobře vyčistí a pomocí větrníka (Ventilator) všecky plevy, zadina a prach od něho oddělí. Troubou padá řádně vyčistěné obilí do posledního poschodí, kde válcový stroj stojí.osm takových strojů přijímá zrní na válce hrubými a malými rýhami opatřené, promění je zponenáhlu v hrubou tluč (S. hrot), potom v krupici, která se druhým růžencem (naběradlem) zase do nejvyššího poschodí dostane, aby se tam dle velikosti pomocí žejbrovny na čtyry druhy podle tíže rozdělila. Nejtěžší krupice je nejčistější a nejpěknější, druhá a třetí je špatnější a čtvrté číslo je nejšpatnější, z většího dílu pěkné otruby. Odtud přichází krupice zase dolů, kde se válcovna nachází, na druhý válcový stroj s hladkými válci, a zde se z ní namele mouka na několik druhů, která k lepšímu vyčistění a rozdělení na druhy do pytlového stroje (Beutelmaschine) pospíchá a tam 6 pytlíků proběhne.
Při dělání krupice z obilí a z krupice z mouky zbydou otruby moučné částky obsahující; dají se tedy na veliké kameny podle amerikánského způsobu zřízené; těch kamenů je šest, a u čtyrech se nacházejí oba dva francouzské kameny z vyhlášeného dírkovatého křemene u Paříže, u dvou je běhoun z porýnského kamene (truskovitého čediče z Niedermendigu a Mayenu), spodky jsou z českého kamene.
Obyčejně se bude na čtyrech mlýnech sama pšenice mlíti, a na ostatních žito. Rozvážení obilí a meliva z jednoho patra do druhého stává se pomocí tahadla (Sackaufzug). K přenášení meliva po rovné podlaze užívá se rumpálů o dvou kolečkách. Za 24 hodin může se 400 rakouských měr obilí semlíti, a to dělá ročně, když se 300 dní pracuje, 120 000 měr.
Mlýnici obstarává mlynář, čtyři mlynářští chasníci a 16 pomáhačů (pomocníků) v magacínu a u parního stroje atd. potřebných; potom magacinář, účetvedoucí a správce, tedy v ouhrnku 25 osob.
Smíchovský parní mlýn je dle soustavy od pana Sulzbergera vynalezené vystavěn, a předčí jiné parní mlýny znamenitou výhodou. Podařilo se mu odstraniti velikou vadu amerikánských mlýnů, totiž zahřátí mouky důmyslnou opravou válcových strojů. Mouka je pěknější a dá se déle držeti.
Parní stroj se pevností a krásnou prací vyznamenává, a má sílu 40 koní. Pochází z dílny Eschera a Wysse z Curychu. Má dva kotle a výborně zřízené topení. Na sílu jednoho koně počítají se 4 libry kamenného uhlí. Švýcaři David Gänsli a Daniel Seiler zřízení a sestavování mlýnských strojů chvalitebně obstarávali. Pan Vojtěcj Klein měl horlivý vrchní dohled na celou stavbu, a stavitelský mistr pan Karel Schwarz v službě pánů Kleinů byl stavebním dozorcem. Vzor na stavení vkusně vykreslil architekt Frant. Greina dohlížel na stavbu, kterou smíchovský zednický mistr Josef Barth řádně vyvedl. Tesařský mistr Václav Písecký vystavěl pevný krov, který se čistou a dobře zřízenou vazbou vyznamenává.
Mouka se také na libry v parním mlýně prodává, a bylo by pro všeobecné dobro velmi prospěšno, kdyby akcionářská společnost v Praze vlastní sklady na mouku zřídila.
Dne 10. prosince 1846 odpoledne u přítomnosti několika vznešených hostů světil tento mlýn nejdůstojnější pan František Vilém Tippmann, Pražský sufragan a biskup Satalský, byv posluhován od zdejšího duchovenstva a několika alumnů.
Po skončení církevních obřadů učinil apellační rada a měšťanosta Pražský pan Josef z Müllerů jménem akcionářů řeč k přítomnému zeměsprávci J. C. V. arciknížeti Štěpánu, podotknuv, že jeho C. V. svým přáním, aby se parní mlýny k prospěchu země vystavěly, k té stavbě a k celému podniknutí pevný a významuplný základ položiti ráčila. Po skončení té řeči vysoce ctěný správce země se vyjádřil: „že Jeho přičinění o vystavění parních mlýnů velmi malé jest, a že se domnívá, že páni akcionáři v tom podniknutí vlastního zisku vyhledávati nebudou, nýbrž že se o to všemožně postarají, aby se pro chudý lid pěkná, zdravá a laciná mouka mlela.“ Těmito slovy se opět spanilomyslné smýšlení našeho milovaného zeměsprávce osvědčilo.
