První zmínka o Rozsochackém nebo též Lesním mlýně pochází z roku 1574, kdy se v urbáři panství hradeckého u vsi Vojnovice (dnes Jelenice) uvádí mlýn „Rozsocháč“ na Moravici, který odváděl vrchnosti roční plat 8 zl. Prvním mlynářem kterého známe jménem je roku 1589 Pavel, mlynář na Rozsochackém mlýně a po něm roku 1595 Mikuláš mlynář. V první polovině 17. století byl mlynářem Jiří Gebauer, protože podle oddací matriky Hradce nad Moravicí se 24. července 1647 ženil Václav, syn Martina Jahna z Jančí s Annou dcerou Jiřího Gebauera „molitoris Rosochatensis“.
V gruntovních knihách se mlýn poprvé zmiňuje až 29. září 1715, kdy Adam Klement (Klemon) koupil Rozsochacký mlýn od Blažeje Gebauera se všemi právy, činžemi a povinnostmi, tak jak byl dříve užíván a držen za sumu 250 tolarů sl. Výměnek určený pro matku prodávajícího zahrnoval po dobu jejího života tři šefly žita, jeden věrtel pšenice, jeden šefl ječmene, jeden šefl ječmenné nebo pohankové kaše, jeden záhon zelí, jednu měřici lnu, dvě krávy, které se budou svobodně pást spolu s krávami nového mlynáře, šest mandelů slámy aj. Po smrti výměnkářky má celý výměnek připadnout zpět ke mlýnu. Do roku 1726 bylo z kupní ceny zaplaceno 240 tolarů.
Protože téhož roku bývalý majitel zemřel, ze zbývajících 10 tolarů byly 3 tolary určeny na mše za zemřelého a zbývajících 7 tolarů bylo rozděleno rovným dílem mezi dědice: vdovu a děti (Jana, Josefa, Antonína, Floriána, Marinu a Janu). Těchto 10 tolarů bylo zaplaceno v následujících třech letech. Přednostně byly zaplaceny 3 tolary za mše a 1 tolar vdově.
V té době k Rozsochackému mlýnu přináleželo 60 vratislavských šeflů pole. Ročně mlynář odváděl činži ve čtyřech termínech 19 tol. 16 gr. 6 hal. Mimoto dával o sv. Michaelu 28 šeflů a byl povinen chovat panského honícího psa. Obci dával kontribuci a jiné obecní poplatky jako obyčejný sedlák. Mlynář také nemusel robotovat.
Když Adam Klement 7. prosince 1735 v 72 letech zemřel, hospodařila na mlýně dále vdova Marina, která 3. dubna 1743 prodala mlýn o jednom složení svému synovi Kristiánu Klementovi za 300 tolarů sl. Závdavek složil ve výši 100 tolarů a zbývajících 200 tolarů měl splácet ročně po 4 tolarech. V dalších letech se Kristiánu Klementovi pravděpodobně příliš nedařilo, protože když 17.¨července 1758 prodal tzv. Rozsochacký mlýn Františku Kretschmerovi ze Stachovic za sumu 440 tol. sl., byl celý závdanek v hodnotě 360 tolarů použit k úhradě zasedělých činží, dluhů a pohledávek. Kristiánovi Klementovi jako prodávajícímu z něho nepřipadlo nic. Po smrti Františka Kretschmera prodala vdova 2. ledna 1793 mlýn svému synu Antonínu Kretschmerovi za 1000 zl. Od něho pak 3. června 1819 získal Rozsochacký laudemiální mlýn čp. 32 o dvou složeních jeho syn Vincenc Kretschmer za 1000 zl. k. m. Dalším majitelem mlýna byl Jan Jiří Schwab a po něm Jiří Schwab. Nakonec získal Rozsochacký mlýn Karel Weisshuhn, který jej před rokem 1890 odprodal spolu s Albrechtickým mlýnem majiteli hradeckého zámku a velkostatku knížeti Lichnovskému,
který oba mlýny přeměnil na hájenky.
O tom jak to později v hájence (bývalém mlýně) vypadalo svědčí vypravování Aloisie Hrbáčové, tak jak je v roce 1985 zaznamenal hradecký kronikář Ladislav Sonnek: „Manžel František byl nucen přestěhovat se do hájenky v údolí Moravice. Byl to Bohem zapomenutý kraj. Obydlí bylo kamenné, nevlídné, studené a po celý rok od spodní vody vlhké. Stropy byly na spadnutí, měli jsme je podepřeny stojkami. Svítili jsme pouze petrolejkou. U hájovny byly ještě základy pěti stavení, jež byla obydlena do konce 19. století. V roce 1942 byl manžel jako Čech zbaven funkce a v 57 letech přeložen do důchodu. My se museli odtamtud odstěhovat. Po nás převzal hájenku Filip Kuděla, ale již následujícího roku byl revír zrušen a celý lesní úsek Albrechtický mlýn zůstal až do konce okupace bez hajného. Kuděla pak obýval domek až do konce války jako lesní dělník. Po osvobození již nebyla hájenka obsazena a pustla. V letech 1947-1952 si hájenku i s přilehlými loukami pronajal samotářský svobodný mládenec Tomáš Dušek ze Žimrovic, který se tu se svou matkou úspěšně zabýval chovem dobytka. Po vypršení nájmu opuštěná hájenka zpustla úplně a již na konci padesátých let zbyla po ní jen hromada rozvalin zarostlých v létě býlím a kopřivami.“ Takto neradostně skončil osud dalšího mlýna na řece Moravici.
(Pavel Solnický)
