Žilkův mlýn

1827 čp. 197 Martin Slovák, čp. 198 Pavel Slovák

1930 Antonín Jirka (JŠ)

Ze samoty na samotu

Bronislav Knápek se narodil 22. května 1935 jako nejmladší ze čtyř dětí rodičům Jaroslavu a Ludmile Knápkovým na Drozdovské Pile. V malé osadě položené v překrásné krajině údolí řeky Březné na Zábřežsku rodina kromě domu a menších polností vlastnila také dílnu na výrobu dřívek na kartáče, v níž pracovalo asi osm dělníků. Bronislav Knápek vypráví, že rodiče se na její zprovoznění, vybudování splavu, náhonu a instalace turbíny na výrobu elektřiny značně zadlužili. Často pak pracovali od rána do večera, aby dokázali své závazky splácet. Otec byl ale velmi šikovný a vymyslel několik zlepšováků ulehčujících a urychlujících výrobu, a tak se rodina postupně z těžké finanční situace dostala.

Jenže přišel rok 1938 a s ním i mnichovská dohoda o podstoupení pohraničních oblastí nacistickému Německu. Do zabraného území se dostala i ryze česká Drozdovská Pila. Otec byl v kraji znám svým národním cítěním, což se nedalo říci o jeho sousedech P., kteří se ihned přidali k Němcům. Otec by se dříve nebo později ocitl v problémech, a tak se rodina rozhodla odejít z obsazeného pohraničí. Díky známostem našli uvolněný Žilkuv mlýn na samotě u Velké nad Veličkou. Rodina se stěhovala 15. března 1939, v den, kdy německé vojsko obsazovalo území české části Československa. Následující den byl zřízen Protektorát Čechy a Morava.(jb)        https://www.pametnaroda.cz/cs/knapek-bronislav-20160823-0 (jb)

V domě měl velitelské stanoviště František Bogataj z paravýsadku Carbon

Opuštěný Žilkuv mlýn zdevastoval požár, a tak ho Knápkovi museli kompletně zrekonstruovat a také postavit dílnu, kde obnovili výrobu dřívek na kartáče. Velká nad Veličkou se nachází na úpatí Bílých Karpat v blízkosti slovenských hranic. Už v roce 1940 se tam Knápkovi zapojili do odboje. Tehdy přicházeli na Žilkuv mlýn mladí muži ze Zábřežska, kteří se rozhodli bojovat proti nacistickému režimu v zahraničních armádách. Rodiče je ubytovali a živili, a aby se nedostali do podezření, také je zaměstnali v dílně. Převaděči je následně dostali přes hranice na Slovensko, odkud různými směry pokračovali dál. Než dům opustili, zanechali v něm své osobní doklady, které má Bronislav Knápek dodnes schované. Knápkovi takto mimo jiné pomohli Karlu Jelínkovi a Bílému z Crhova, Janu Langhamerovi z Cotkytle, Aleši Strykovi z Drozdova nebo Josefu Rabenseifnerovi z Brníčka. Všem jmenovaným se podařilo dostat do zahraničních armád a kromě Aleše Stryka, který padl 19. června 1940 ve Francii, se vrátili domů. Knápkovi v domě také několik měsíců ukrývali odbojáře Jana Kováře, jehož hledalo gestapo a který v roce 1944 překročil hranice a přidal se do bojů během Slovenského národního povstání. Nějaký čas také v domě ukrývali zbraně určené pro odboj.

Mezi nedalekými Ratíškovicemi a Vacenovicemi na Hodonínsku v noci z 12. na 13. dubna 1944 přistáli muži paradesantního výsadku z Anglie s krycím názvem Carbon. Jejich úkolem bylo vytvořit domácí odbojové skupiny, které si měly leteckými dodávkami ze zahraničí zajistit zbraně a použít je v boji proti německým vojákům a tím kraj osvobodit ještě před příchodem fronty. Údajně v dubnu Antonín Sečkář z vedlejší Louky přivedl ke Knápkovým velitele paravýsadku Františka Bogataje, kterého pak rodina ukryla v podkrovní místnosti. Pro případ nebezpečí otec v domě vybudoval několik únikových cest. Rodina tím velmi riskovala, protože gestapo po členech výsadku usilovně pátralo a dva z jeho čtyř členů, František Kobzík a Josef Vanc, se v obklíčení zastřelili.

František Bogataj nejen že zřídil u Knápkových své velitelské stanoviště, ale nakonec se z domu podařilo zajistit i spojení s Londýnem. Vysílačka sice byla během výsadku zničena, ale novou sestavili odbojáři a zaměstnanci firmy Avia v Kunovicích František Jagoš a Jaroslav Kuchař. Jaroslav Knápek ji poté dopravil na Žilkuv mlýn. V lednu 1945 se Jaroslavu Kuchařovi, který se také ukrýval u Knápkových, podařilo poprvé navázat spojení s Londýnem a v následujících měsících odeslat a přijmout desítky depeší. Jenže Němci vysílání zaměřovali a několikrát prý ve svém voze projeli také kolem Knápkových. „Věděli, že někde odsud se vysílá, ale nenapadlo je, že tady, kde chodí dělníci do práce,“ dodává Bronislav Knápek. Jeho otec proto poblíž transmise vytvořil velmi dobře maskovaný úkryt pro vysílačku. Víko krytu vyrobil z dubových futer, která omítl a nahrubo nastříkal cementem, aby vypadalo stejně jako okolní zeď. „Naházely se tam pavučiny, tak jak to bylo na stěně, takže to nebylo poznat,“ vypráví Bronislav Knápek, jemuž bylo tehdy devět let a o vysílačce ani o Františku Bogatajovi neměl tušení. Jednou se s ním ale v domě setkal. „Vyběhl jsem do té podkrovní místnosti. Byl tam Bogataj a Kuchař se sluchátky na uších a pravděpodobně vysílali. Když jsem tam přišel, tak si Bogataj stoupl do dveří, aby to zakryl, a zeptal se mě, co tam dělám. V tu ránu jsem si uvědomil, že tam nesmím, tak jsem se otočil a utekl.“

Hlavní stanoviště měl ale František Bogataj v Uherském Ostrohu. Spojení udržoval přes školního inspektora Josefa Vítka, jemuž sestry pamětníka Radoslava a Ludmila pravidelně nosily od Františka Bogataje tajné zprávy a pokyny. Když začaly být tyto cesty nebezpečné, používaly tzv. mrtvou schránku u polní kapličky mezi Blatnicí a Uherským Ostrohem. Do odbojové skupiny kolem Františka Bogataje a dalšího přeživšího člena výsadku Carbon Jaroslava Šperla se nakonec zapojily stovky lidí z jedenadvaceti měst a obcí. V kraji provedla skupina celkem čtyřiačtyřicet sabotážních akcí a zorganizovala několik shozů zbraní. Jednoho z nich se osobně účastnil i Jaroslav Knápek. Letadlo ale místo určení přeletělo a zbraně shodilo na jiném místě.

Boje na konci války se nevyhnuly ani Žilkovu mlýnu. Němci si svá obranná postavení před postupujícím rumunským vojskem vybudovali přímo u domu Knápkových. Fronta se tam na několik dní zastavila a nad domem neustále létaly granáty. Rodina se sousední rodinou Slovákových tyto dny prožívala ve sklepě a Bronislav Knápek vzpomíná, že se tehdy s Janem Slovákem šli podívat ven na útočící rumunské vojáky. Sotva se vrátili, na místo, kde stáli, dopadla bomba. „Přiletěl šrapnel a trefil naši střechu. Měli jsme ohromné štěstí, protože střepiny létaly do míst, kde jsme leželi.“ (jb)      https://www.pametnaroda.cz/cs/knapek-bronislav-20160823-0

Z hrdinů nepřátelé

Po válce se Knápkovi vrátili na Drozdovskou Pilu, kde obnovili výrobu dřívek na kartáče. Ještě v listopadu 1947 rodiče obdrželi od generála Ludvíka Svobody Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. Šlo ale bohužel o jejich poslední veřejné uznání. V únoru 1948 totiž moc ve státě převzala do svých rukou komunistická strana. „Otec byl hrozně nešťastný. Byl národní socialista a strašně ho to sebralo.“

Otcovy obavy se postupně začaly naplňovat. Jako živnostníka ho omezovali a několik lidí, které znal z odboje, skončilo ve vězení. Také Bronislava Knápka i přes jeho výborný prospěch jako syna živnostníka nepřijali ke studiu architektury a nakonec v roce 1950 nastoupil do učení na soustružníka.

Před zatčením utekl z Československa František Bogataj, který se následně v Mnichově stal jedním ze zakládajících členů nově vznikajícího protikomunistického zahraničního odboje. Jeho zpravodajská skupina ve spolupráci s americkou tajnou službou CIC vyslala několik kurýrů do Československa. V prosinci 1950 se jeden z nich, Václav Vokáč, objevil u Knápkových na Drozdovské Pile. „Zrovna když jsme zabíjeli prase, přišel pán a říkal, že jde od ‚Blbce‘. Otec okamžitě věděl, že jde od Bogataje, protože ten měl za války tajnou přezdívku ‚Blbec‘. Ten člověk mu předal dopis od Bogataje a požádal ho, jestli by byl ochotný spolupracovat se západní rozvědkou a podávat zprávy. Otec s tím samozřejmě souhlasil, a tak dostal šifrovací klíč na zprávy a ten agent mu nechal tisíc korun na výdaje. Vytvořili pak dvě schránky, kam se zprávy budou podávat,“ vypráví Bronislav Knápek, který byl setkání přítomen a s otcem později jednu tajnou zprávu sepsal. „Zapojil mě do toho. Seznámil mě se šifrovacím klíčem a první zprávu, kterou jsme poslali, jsem šifroval já a pak jsem ji zanesl pod most k Hoštejnu, kde byla tajná schránka a kde si ji měl agent vyzvednout.“ 

Víc toho nestihli, protože 27. března 1951 zaklepalo u Knápkových několik mužů vydávajících se za představitele kartáčnického družstva. Ve skutečnosti šlo o příslušníky StB. Otec se jim ještě pokusil utéct do lesa, ale StB celou Drozdovskou Pilu obklíčila, Jaroslava Knápka zatkla a v domě provedla domovní prohlídku.

Bronislav Knápek otcovo zatčení neviděl, protože byl zrovna ve škole v Tachově. Hned po návratu ze školy šel vybrat jednu z tajných schránek, o které StB neměla tušení, a zakopal ji v lese u Hoštejna a později zničil. Dodnes má ale kazetu, do níž zprávu uložili. Jak vlastně StB přišla na otce, pamětník dodnes netuší. Vylučuje ale verzi, že by Václav Vokáč byl nastrčený provokatér StB, protože v protokolu o jeho výpovědi je uvedena jen jedna tajná schránka a druhou úmyslně zamlčel, aby Jaroslavu Knápkovi uškodil co nejméně.

Téměř osm let se ukrýval

Soud v Brně odsoudil 3. září 1951 Jaroslava Knápka za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování k deseti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Kromě spolupráce se západní rozvědkou ho obvinili také z ukrývání zbraní. Šlo o pásové vozidlo, které v kraji zůstalo po německé armádě a Jaroslavu Knápkovi ho oficiálně přidělilo MNV Zábřeh. Stejným způsobem získal velké dřevěné bedny, v nichž pak objevil několik nábojů a StB je v domě našla. „Nařkli ho, že se ozbrojuje, že chtěl vyvolat převrat a že měl tank,“ dodává Bronislav Knápek.

V létě roku 1952 vězně Jaroslava Knápka poslali na zemědělské práce na Šumpersko. Na poli využil nepozornosti strážných a 5. července 1952 uprchl. Rozjelo se rozsáhlé pátrání, ale tehdy čtyřiapadesátiletého Jaroslava Knápka nenašli. Jeho syn neví, kde přesně se první rok ukrýval. Pokoušel se sice kontaktovat rodinu, ale málem ho přitom chytili. „Kolem Drozdovské Pily, Březné a Červené Vody byly pořád zátahy armády. Jednou jim tam někde utekl z obklíčení. Když měl takovou zkušenost, tak raději odešel pryč.“

Doma se objevil až jedné noci zjara roku 1953. „Máma ho pustila domů a dala mu najíst a jídlo, které potřeboval s sebou. Táta si s sebou vzal akorát malý krumpáč a vojenskou lopatu a odešel do lesa, kde si vybudoval bunkr,“ vzpomíná Bronislav Knápek. Jeho maminka mu po nocích do bunkru v mlází tatenického lesa nosila jídlo a i pamětník tam otce několikrát navštívil. „Vykládal mi, jaké to tam je, jak kolem lítají ptáci, jak ho tam navštěvuje liška a jak sleduje růst houby.“

Na zimu se Jaroslav Knápek přemístil do úkrytu v rodinné dílně na Drozdovské Pile. V metrovém prostoru mezi kotlem a zdí vytvořili šikmou dřevěnou konstrukci a z boku ji zakryli velkými bednami, v nichž vytvořili vlez do úkrytu. „Do spodní bedny se za svlakem vyřízl otvor a udělaly se tam panty a tím se to otvíralo. Dolehlo to na svlak a nebylo to vůbec poznat, že je to na otvírání,“ vzpomíná Bronislav Knápek a dodává, že do beden vždy naházeli nějaké harampádí a šikmou dřevěnou konstrukci zaskládali dřevem na topení. Do domu chodily různé kontroly a proběhlo v něm několik domovních prohlídek. StB ale nikdy nic nenašla. O přítomnosti Jaroslava Knápka nikdo ze sousedů nevěděl a ani část rodiny o tom neměla potuchy. Na Drozdovské Pile se také často objevovali podivní muži. Bronislav Knápek vzpomíná, že v noci z okna vídali zář z hořících cigaret nebo mimo sezonu lovící „rybáře“. Také jim někdo otrávil psa, který svým štěkotem prozrazoval přítomnost estébáků. Jeden člen již zmiňované rodiny P. ze sousedství se stal náčelníkem Lidových milicí a i ten Knápkovy často a bez ohlášení navštěvoval.

Bronislav Knápek ale nežil po celou dobu otcova ukrývání na Drozdovské Pile. V roce 1955 musel nastoupit na vojenskou službu a jak jinak, zařadili ho do 55. technického pluku v Teplé u Mariánských Lázní. Do technických praporů se totiž umísťovaly osoby politicky nespolehlivé a spíše šlo o levnou pracovní sílu než o vojáky československé armády. Pamětník vojnu prožil jako řidič Tatry 111. Vzpomíná například, že vozil stavební materiál při výstavbě protivzdušné obrany v okolí Plzně. Domů se dostal až po šestadvaceti měsících služby v roce 1957.

Po návratu na Drozdovskou Pilu matka, Bronislav Knápek a jeho sestra Radoslava obnovili dílnu a znovu začali vyrábět kartáčnické výrobky, ale tentokrát již nikoli jako soukromníci, ale pro Dřevotvar Šumperk. Otec byl tehdy nucen opustit skrýš za kamny, protože v dílně se muselo topit. Po nocích proto vybudovali nový úkryt pod dílnou u soustruhu. „Rozbil jsem tam s tátou po večerech beton a vykopal kryt. Nemohl být hluboký, protože tam začala prosakovat voda. Dostal jsem se jen metr do hloubky, a tak jsem šel do šířky. Mohl tam jen sedět nebo ležet. Měl tam zase elektriku a spirálový vařič, který to rychle vytopil.“

V tomto podzemním úkrytu Jaroslav Knápek zůstal až do 18. května 1960. Jak se mu v něm vlastně žilo a nebylo lepší strávit tato léta ve vězení? „Velmi rád a často četl a byl doma s maminkou. Moji rodiče měli krásné manželství, které by se mohlo dát všem za vzor,“ odpovídá Bronislav Knápek. Otec samozřejmě netrávil všechen čas v krytu a po nocích dokonce občas pracoval v dílně. Všechno ale muselo být dokonale připravené. „Dílenská okna jsem zatřel vodním sklem, takže přes to nebylo vidět. Vypadalo to jako zarosené.“ (jb)

https://www.pametnaroda.cz/cs/knapek-bronislav-20160823-0

Dožil se pádu komunismu

Dne 23. dubna 1960 se Bronislav Knápek oženil s Dobromilou Valentovou pocházející z blízké Cotkytle. Krátce po svatbě se oba přestěhovali do Žilkova mlýna ve Velké nad Veličkou, který pak dlouhá léta spláceli. O dva týdny později, 9. května 1960, byla vyhlášena amnestie. Otec se domníval, že mu trest zruší, a tak se ve svých dvaašedesáti letech přihlásil na úřady. Trest mu ale jen snížili na pět let. Dva roky pak strávil ve vězení na Mírově, Ilavě a Leopoldově, než ho v květnu 1962 propustili během další amnestie. Jaroslavu Knápkovi však nevyměřili žádný důchod, a tak musel ještě několik let pracovat jako lesní dělník. Někdy kolem roku 1970 manželé Knápkovi prodali Jednotě půl domu na Drozdovské Pile (druhou půlku zkonfiskoval stát) a přestěhovali se za synem a jeho ženou na Žilkuv mlýn ve Velké nad Veličkou.

Oba rodiče se tam dožili pádu komunismu. „Byli jsme tak šťastní, že jsme nad vším mávli rukou. Co bylo, bylo a je pryč. Nechtěli jsme žádné tahanice s advokáty kvůli rehabilitaci a restituci. Připadalo nám to nesmyslné, protože jsme se hlavně cítili konečně svobodní. To byl ten dar. Táta, ten říkal, že republika je chudá, ať nic neděláme. Taková to byla povaha,“ vzpomíná Bronislav Knápek, jehož otec zemřel v červnu 1990 a maminka o sedm let později.

Pamětník žije se svou manželkou stále na Žilkově mlýně ve Velké nad Veličkou a svoje vyprávění uzavřel těmito slovy: „Chtěl bych říct, že si svých rodičů strašně vážím a že je mi to všechno moc líto.“

MIČKA, A., Pěšinkami Horňácka. Český svaz protifašistických bojovníků Hodonín, 1987.

ŠOLC, J., Bylo málo mužů. Praha: Merkur, 1990.

(jb)