Vodních mlýnů bylo kdysi v Hranicích šest, do jejich znárodnění v roce 1949 pracovaly však již jen tři. Dva z nich, mlýn Kratochvilův a Ležákův, ležely na vodní strouze s nestálou vodou, vedenou od stavu na Veličce ve Velké k Hornímu dvoru v Hranicích a dále k městu nad ulicí Na Hrázi až k Ležákovu mlýnuv Gallašově ulici, kde strouha ústila opět do Veličky. Třetí vodní mlýn, Váňův, ležel na potoku Ludině v ulici Mlýnský příkop, č. 6, proti budově gymnázia. Do konce 20. století byl ještě v provozu bývalý mlýn Kratochvilův, začleněný jako Mlýn Hranice do n.p. Mlýny a těstárny Pardubice.
xxx
Mlýn, který se dříve nacházel v Gallašově ulici na konci Veličky, se až do konce 19. století nazýval Klichovský mlýn a Gallašova ulice byla ulicí Klichovskou. Mlýn tak nesl název podle posledních majitelů, než jej do rukou získala hranická vrchnost.
Mlynářská rodina Klichů mlýn vlastnila již počátkem 16. století až do třicetileté války, kdy byl mlýn vypálen a následně zpustl. Nevyužívaný mlýn pak zabral kníže Dietrichštejn. Vrchnost mlýn znovu vybudovala a následně pronajímala za 170 zlatých nájemným mlynářům. V první polovině 19. století byl mlýn přestavěn a svou podobu si udržel až do roku 1980.
Posledním držitelem byl od roku 1930 Jaroslav Ležák, který ve mlýně pracoval i po jeho znárodnění. Mlýn byl uzpůsoben jak na vodní, tak parní a elektrický pohon. Avšak po tragické Ležákově smrti v roce 1968 byl provoz mlýna zastaven a sloužil pouze jako obytná budova.
Při budování nového sídliště Na Hrázi byl mlýn společně s ostatními starými usedlostmi zbourán a na jeho místě se nyní nachází parkoviště.
Mgr. Kateřina Valentová
xxx
Druhý mlýn na konci strouhy Veličky v Gallašově ulici byl až do konce 19. století nazýván Klichovský mlýn a Gallašova ulice byla ulicí Klichovskou. Mlýn byl tak pojmenován podle posledních držitelů mlýna, než si jej přisvojila hranická vrchnost. Mlynářská rodina Klichů držela mlýn už počátkem 16. století až do třicetileté války, kdy byl mlýn vypálen a zpustl. Opuštěný mlýn zabral kníže Dietrichštejn a vyplatil dědické podíly posledního mlynáře Pavla Klicha.
Vrchnost mlýn opět postavila a dala do provozu a pronajímala jej jako dominikální mlýn nájemným mlynářům za roční nájemné 170 zl., vrchnostenská správa byla však povinna jako u všech dominikálních mlýnů opravovat vodní kolo a vodní koryto vlastním nákladem. R. 1771 však vrchnost mlýn prodala mlynáři Václavu Závěšickému, jehož vdova se pak provdala za mlynáře Silvestra Kellnera. Mlýn dostal při konskripci čp. 140. Klichovský mlýn měl rovněž troje složení a kašník. Kellner mlýn v první polovině 19. století přestavěl a v té podobě se udržel až do r. 1980. Posledními jeho držiteli byl mlynář Leopold Mansbart a od r. 1930 mlynář Jaroslav Ležák. Mlýn byl zařízen na vodní, parní i elektrický pohon i na výrobu elektřiny. Mlynář Ležák pracoval ve mlýně i po znárodnění mlýna, kdy byl mlýn převzat n.p. Severomoravské mlýny Olomouc, provozováno tam bylo již jen šrotování pro zemědělská družstva. Po tragické smrti Ležákově r. 1968 byl provoz mlýna zastaven. Objekt sloužil pak jen jako obytná budova. Po zboření starých domků ulice Na Hrázi a na levém břehu potoka Veličky v Gallašově ulici pro výstavbu nového sídliště byla roku 1980 zbořena též budova starého mlýna. Pro starší generaci Hraničáků to byl Mansbartův mlýn, pro mladší Ležákův.
Bohumír Indra
