Historie mlýna – od počátku do roku 1925
První písemné zmínky o mlýně v okolí Přibyslavic pocházejí z roku 1214 (1224) [25] a jsou zachyceny v listině Přemysla Otakara I., ve které král potvrzuje a navrací okolní vsi a polnosti a vše k tomu příslušející zpět kostelu. Dle této listiny lze soudit, že i v ní zmíněný mlýn stával u Přibyslavic: “K tomu ves Elhotu, kteřážto dřieve Certav byla jmenována, se všemi svými příslušenstvími, lesy, lukami a řekú Jichlava, na kteréžto jest mlýn, kterýžto jemu proti spravedlnosti vzat bieše, ale my sme navrátili a půjčujeme jemu i také jeho budúcím u věčném pokoji držeti. Takéž v té vsi Přibyslavicích čtyři krčmy, deset podsedkuov a jedno oránie.“ [26] Z tohoto textu spíše vyplývá, že mlýn stával u zaniklé vsi Lhoty (Čertova), která není přesně lokalizována a je kladena severozápadně od Přibyslavic. Řeka Jihlava však tímto místem neprotéká. Existují ovšem dohady jednalo-li se opravdu o mlýn v Přibyslavicích, jak by tomu mohly nasvědčovat následující listiny: z roku 1262 od Přemysla Otakara II. a z roku 1318 od Jana Lucemburského, ve kterých ale mlýn v Přibyslavicích zmíněn není. A tak první jistá písemná zmínka o mlýně v Přibyslavicích je až z roku 1481 z knih půhonných, [27] ve kterých je mlýn zapsán jako majetek fary v Přibyslavicích. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze existenci mlýna v Přibyslavicích na počátku 13. století ani potvrdit, ani vyloučit bez provedení archeologického výzkumu. Ale podle významného postavení Přibyslavic v této době, by bylo poměrně reálné existenci mlýna v této lokalitě předpokládat. Podle vyjádření Sdružení venkovských kronikářů a rodopisců z roku 1941 [28] je dle analogie zmíněný mlýn z roku 1214 bezpečně tím samým jako nynější Dvořákův mlýn. Takto starý mlýn na Moravě je pak už jen ve Starém Hobzí doložený k roku 1190.
Dalším otázkou zůstává zda-li je tehdejší mlýniště [29] totožné s dnešním. Podle vojenského mapování [30] a názorů archeologa Milana Vokáče z jihlavského muzea je možné usuzovat, že mlýn svou polohu neměnil a dokonce by mohl být tím zmíněným z roku 1214. Od roku 1570 máme již z archivních pramenů o dnešním Dvořákově mlýně v podstatě souvislé zprávy a je velmi pravděpodobné, že i zmínka z roku 1481 je vázána k témuž mlýnu, vzhledem k tomu, že zprávy o dvou mlýnech v Přibyslavicích máme až o sto let později. Tehdy se ze zápisu z roku 1570 [31] dozvídáme, že „mlynář Lukeš dává úroků z mlýna o sv. Jiří 8 gr. Item z desátku 1 ½ z. a o sv. Václavu 8 gr. Item 2 kuřata a 20 vajec, za desátek 2 ½ zl. Týž Lukeš z louky pod Vohrádky (Vodhrázky) úrok o sv. Václavu 12 gr., týž Lukeš z mlýna Kopaniny 3 gr.“ Další zápis z roku 1583 [32] svědčí o existenci dvou mlýnů v Přibyslavicích a uvádí druhého mlynáře Marka na spodním mlýně. Na tomto místě [33] byla pak roku 1690 postavena dnešní papírna. [34]
Z urbáře obce Přibyslavic zjistíme, že roku 1585 [35] „mlynář Matěj Ryšánek dává úroků z mlýna 8 gr. O sv. Jiří item z polí v Ratovci 7 gr. O sv. Václavu dává úroků 8 gr., 2 kuřata a 10 ks vajec. Matěj Ryšánek má povinnost mleti žita panského, vepřů krmení, klády řezání do vůle Milosti Pána.“ Z toho můžeme usuzovat, že u mlýna tehdy stávala pila. V roce 1589 [36] další zápis udává: „Ryšánek měl za robotu platiti – tažnou nic, slepic 2, vajec 11 kusů, z polí a luk 1 zl. 9 kr., z rybolovu 4 kr., z přádání lnu 22 kr., z vodní síly 7 zl.“
Více než dvě století od roku 1643 až 1875 byl mlýn v podstatě nepřetžitě ve vlastnictví rodu Obůrků (Vobůrků). Tato éra začíná zápisem v gruntovní knize obce Přibyslavic: [37] „Roku 1643 koupil Šimon Vobůrka za 612 kop moravských mlýn zvaný Ryšánků v Přibyslavicích, závdavku položil 112 kop a splátky má platiti po 10 kopách“. Roku 1663 pak Šimon Obůrka přikoupil s vůlí vrchnosti kus polí v Rašovci od Matěje Kašpara. [38]
Krátce poté Šimon Obůrka zřejmě umírá, protože z roku 1665 máme zmínku, [39] že se vdova Obůrková zase vdala za Matěje Veselýho. „Tento zápis se jen učinil na ten
způsob, aby nápadníky náležitými vejrunky spokojil a co tu zaplatí nebo na stavení zlepší se jemu k jeho budoucímu dílu aneb spravedlnosti přijíti má, kterýžto mlýn za 500 kop koupen jest. K záduší sv. Gotharda Přibyslavskýmu odkázal Rušánek (Ryšánek) z dílu svého 10 kop.“
Dalším majitelem se stal zřejmě Matěj Vobůrka protože nám lánský rejstřík panství brtnického z roku 1671 [40] uvádí, že Matěj Vobůrka má mlýn o dvou chodech.
A v roce 1673 [41] je zapsán Ignác Obůrka jako mlynář na horním mlýně. „Roku 1684 koupil mlýn Jan, syn Obůrků, od Matěje tatíka (Veselýho) za sumu 400 kop bez
závdavku, a byl povinen skládat výronky po 3 kopách. V roce 1687 položil starýmu Vobůrkovi 143 kop a v roce 1689 položil Zuzaně, vdově po starém Vobůrkovi (Matějovi) 5 kop.“ [42]
Roku 1722 zdědil tento mlýn mladší syn Jana Obůrky Josef, podle doporučení svého otce v předešlé částce 400 zl. Má povinnost vyplatit dědicům ročně po 3 kopách, ale aby se jim nestala žádná křivda, mají se napřesrok všichni ohlásit. Z nich měli pohledávky vdova po Janovi Běta 45 kop, Kryštof Obůrka 64 kopy, Šimon 45 kop, Dorota 45 kop, Kateřina 45 kop a Johana 45 kop. [43]
V retifikačních aktech [44] z roku 1749 je ve vztahu k mlýnu uvedeno: „Drží Josef Obůrka. Má 6 kusů polí o 31 a 4/8 měřicích / 6 ½ ha/ 2 měřice panských polí,
1 2/8 zahrady, louka u řeky na 2 fůry sena a 1 fůra otavy“. V dominikální fassi [45] z roku 1750 je pak zmínka pouze o placení úroků z mlýna 7 zl.
Roku 1761 [46] se tohoto mlýna ujímá vlastní syn po nebožtíkovi svém otci Josefu Obůrkovi Antonín Obůrka za předešlou sumu 400 zl. Roku 1766 [47] propouští tento mlýn dobrovolně vdova po zemřelém Josefu Obůrkovi vlastnímu synovi Antonínu Vobůrkovi za 400 kop. „Vymiňuje sobě vdova každý týden jednu čtvrť žita, což do roka vynáší 13 měřic, přitom každoročně 1 míru ovsa a 3 mejtníky lněného semene, zasívati též 1 čtvrť ječmene, též hospodář bude povinnen matce jednu krávu do své smrti vychovati na své píci a na druhou krávu matka bude povinna sobě píci zaopatřiti, druhý dva kusy jemu pak zanechává, až on se svýho dobytka dochová, dva koně ale zanechává při mlýně a hříbě, který ona sobě vymiňovala, poněvadž se tu nějaký dluhy vynacházejí tak, aby držitel toho mlýna jej zaplatil a to hříbě na to podržel. Z ohledu pak ale toho uvoluje se pak každoročně 10 klad zřezati a jí pak při svém stolu kus jídla přáti. Kdyby pak která sestra měla do stavu manželského vstoupiti, jí něčím nápomocen ochoten býti. Z letošního roku ale on hospodář 2 a matka 1 mandel zimního obilí kliditi bude, jenž se stalo v přítomnosti matky Johany a svědka jménem nevěsty otce pana Johanesa Švajcara, souseda Třebíčského, též mlynáře Rezka Petrovického. Staří nápadníci měli na mlýně 132 kop – noví nápadníci pak: vdova Johana 37 kop a 12 grošů, dcerám Ludmile 37 kop a 8 grošů, Leonoře tolikéž, Rosině tolikéž, Kateřině tolikéž a Maryně tolikéž.“
V Urbariální fassi panství brtnického z roku 1775 [48] je uvedeno, že mlýn byl tehdy úplně pustý. Mlynář platil tehdy 10 zl. 42 kr. 2 denáry daní, úroků z mlýna
/ činže 7 zl., úroků z panských luk na 2 fůry sena u řeky 1 zl. 53 kr. 2 den a ze 2 měřic panských polí 14 kr., z vody 2 zl., a za roboty 24 zl. Tato zmínka je ale nejasná, protože 14 let předtím Antonín Obůrka mlýn přebírá, a o 13 let později je ještě stále jeho majitelem. Navíc platil poměrně vysoké daně jako kdyby byl mlýn v provozu.
V Josefinském katastru z roku 1788 [49] je uvedeno: „Usedlost č. 20 držel Antonín Obůrka. Měl 31 jiter a 1518 sáhů polí s výnosem 57 měřic a 11 měřiček žita, 37 měřic
a 33 měřiček ovsa v ceně 89 zl. 35 ¾ kr., 2 jitra 1129 sáhů luk a zahrad s výnosem 17 centýřů 24 liber sena, 8 centýřů 62 liber otavy v ceně 11 zl. 12 ½ kr., 8 jiter pastvin
a 520 sáhů s výnosem 6 centýřů 24 liber sena v ceně 3 zl. 7 ½ kr., celkem 32 jiter 1567 sáhů pozemků s hrubým výnosem 103 zl. 55 ½ kr., daně platil 12 zl. 11 ½ kr.“
V roce 1792 sepsal Antonín Vobůrka svou poslední vůli [50] a o rok později popouští mlýn svému synovi Ignácovi. [51] Z téhož roku pak máme inventární pozůstalostní
soupis. [52] Hospodářem na mlýně se tedy stal Ignác Obůrka.
V dalších zápisech z let 1792, 1798, 1823 a 1829 je Ignác Obůrka uváděn jako rustikální mlynář, se zmínkou o pile, a v souvislosti se žalobami, které podal
na sousedy. [53] V roce 1839 převzal mlýn jeho syn Tomáš Obůrka. Po Tomáši Obůrkovi převzala mlýn vdova Johanna Obůrková, znovu provdaná Jelínková. Po ní přebírá mlýn její syn Karel Jelínek a podle svatebních smluv pak jeho žena Eleonora Jelínková, a to v roce 1875. Část podílu nezletilého Františka Obůrky je přidělen ve prospěch Johanny Jelínkové, nyní opět ovdovělé Mácové. Karel Jelínek byl totiž zabit bleskem a Eleonora se v roce 1883 znovu provdala, tentokrát za Ferdinanda Procházku. [54] Ferdinand a Eleonora Procházkovi jsou uváděni jako majitelé mlýna ve vodní knize i v roce 1886. [55]
Z vodní knihy [56] máme zachovaný nákres situace pro určení hamu [57] pravděpodobně z roku 1886, na níž je zachycen krupník [58] a kašník [59] a k nim vedoucí dva žlaby na vodu. Z toho lze jasně usuzovat, že mlýn měl v této době dvě vodní kola na spodní vodu pohánějící krupník a kašník. Také je zde popsán ham a jeho přesná poloha, konstrukce jezu a vodního díla, vodní podmínky i technické údaje. V roce 1889 kupují mlýn manželé Josef a Rosalie Šebelovi, [60] za kterých mlýn dvakrát vyhořel. Po nich hospodaří po drobných opravách na mlýně Pařízkovi a nájemci Rubeš a Melkus. [61] V roce 1902 [62] potom kupují mlýn manželé František Havliš a Marie Havlišová rozená Krupičková. Po nich zdědila mlýn jejich dcera Justina provdaná za Bohumila Laštovičku. Ti pak prodali celou usedlost v roce 1925 [63] Marii a Antonínu Dvořákovým.
Tímto okamžikem se začala psát nová historie tohoto mlýna na řece Jihlavě.
25 Šebánek, J.: Listiny Přibyslavické. Časopis Matice moravské 57, 1993, str. 1-58.
26 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
27 MZA Brno, Knihy půhonné, sv. V., str. 347.
28 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
29 Místo na kterém stojí mlýn.
30 http://oldmaps.geolab.cz/
31 MZA Brno, F 16, Velkostatek Brtnice, inv.č. 93, Urbář brtnického panství..
32 MZA Brno, F 16, Velkostatek Brtnice, inv.č.103, Urbář obce Přibyslavic.
33 Po 30. válce zmiňovaný jako Vaňkův mlýn.
34 http://www.pribyslavice.cz/oobci.html
35 MZA Brno, F 16, Velkostatek Brtnice, inv.č.103, Urbář obce Přibyslavic.
36 MZA Brno, F 16, Velkostatek Brtnice, inv.č.103, Urbář obce Přibyslavic.
37 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
38 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
39 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
40 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
41 MZA Brno, F 16, Velkostatek Brtnice, inv.č.103, Urbář obce Přibyslavic.
42 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
43 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
44 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
45 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
46 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
47 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
48 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
49 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
50 Soukromý archiv rodiny Dvořákových. „Roku 1792 2. decembris Ignac Obůrka est publicatum ve jménu Nejsvětější a nerozdílné Trojice božské, otce, syna a ducha sv. Já níže podepsaný činím mou poslední vůli. Předem duši svou navracuji stvořiteli svému, tělo, které ze země vzešlo, podle křesťanského působu katolického pohřbeno bylo, svým statkem pak dle následující pořádnost neb poručení dělám: Na dům invalidů 10 kr., na normální školu 10 kr., na institut chudých 15 kr., manželce pak mé Kateřině vejměnku v každé tratě pod 2 míry polí, louka na Vostrově polovici, záhon zelí, záhon lenu, záhon ječmene. Ať jest stále mocnou hospodyní do let 24 let syna mého Ignáce, kterýmužto dědičný mlýn já odporučuji, při tom co k řemeslu potřebnýho jest, ať jemu zůstává, k polnímu hospodářství dva voly, jeden vůz, rádlo, brány, avšak, aby můj syn Ignác, když on od své matky, mé manželky hospodářství přijme, ať ostatní děti to do výrostu výživu a šaty poskytne, při výrostu ať jim řemeslo vypraví a dceři Maryně svatbu jest-li to potřebovati bude vypraví a vystrojí, podílu každému tj. Martinu, Francovi, Antonínu a Marianě v hotovosti po 200 zl. Rýnských u jejich výrostu ať složí. Ostatní mohovitosti mé plnomocnou dědičkou činím manželku svou. Já Antonín Vobůrka tuto poslední vůli činím při zdravém rozumu v přítomnosti dvou svědků.“
51 Soukromý archiv rodiny Dvořákových. „Roku 1793 Léta Páně dne 31. července popouští dobrovolně svůj mlýn Antonín Vobůrka svému synu Ignácovi za 1.000 zl. Rýnských a to s následující výminkou: Antonín Obůrka vymínil sobě pod 12 měr polí, totiž od Hrotůvky od vrchu pod 4 míry, Nad strání od předního konce pod 4 míry, Na hlíně pod 2 míry a na Přítržích pod 2 míry, kteréžto pole jest hospodářbeze všeho platu obdělávati, jakož i mrvu darmo voziti, též louku na ostrově sobě vymiňuje. Naproti tomu bude ale výminkář nápomocen kotribucí měsíčně po 12 kr. vypláceti. Výminkář ještě sobě vymiňuje každoročně 1 kopu kladu bez platu zřezati, naproti tomu ale uvoluje se pilu v dobrém stavu držeti a když bude potřeba novou stavěti s polovičním nákladem. U vystavení té pily hospodářovi nápomocen bude. Item 2 krávy a 2 telata s hospodářovým dobytkem pásti bude a sobě vymiňuje, jakož také pro dům, nikoliv ale na handl povinen bude hospodář výměnkářovi darmo tj. bez mejta mleti. Tuto vejš řečenou vejměnku Antonín Vobůrka netoliko pro sebe, nýbrž po smrti jeho, když by jeho manželka déle živa byla než on, do její smrti, po její pak smrti kterémukoliv synovi pak on, Anton Vobůrka odporučiti chtíti bude, též do smrti jeho syna zcela a zouplna k užívání jemu odevzdána jest. Zanechává Anton Vobůrka k svému mlejnu 1 vůz kovaný, 1 pár volů, 2 krávy, rádlo, 2 brány jakož i také zasetí jarního a zimního 2 díly hospodářovi 1 díl pro sebe ponechává. Hospodář bude povinen, když by z to o býti mohl v osmi po sobě běžících létech 800 zlatých svým bratrům a sestře vyplatiti a to předně Martinovi pak Francovi, Mariáně a poslednímu Antonínovi – každému po 200 zl. Kdyby ale odnikud pomoci neměl tedy po 25 zl každého roku vejš jmenovaným bratrům a sestře nevyhnutelně vyplatiti má. A sice první 2 léta Martinovi, pak sice každá 2 léta Francovi, pak Mariáně, posledně Antonínovi a pak zase začne prvním a pak na ten způsob zase vždy opakovati bude až všechno vyplatí, Anton Vobůrka z Přibyslavic.“
52 Soukromý archiv rodiny Dvořákových. „Roku 1793 28. listopadu – Inventativa pozůstalosti po zemřelém Antonínovi Obůrkovi: Kateřina – vdova 55 let, Ignác syn 23 let, Martin syn 21 let, Franz syn 12 let, Mariána – dcera 13 let, Anton – syn 11 let. Mlýn v ceně 466 zl. 40 kr., 2 voly za 60 zl., 2 dojnice za 24 zl., 2 telata za 8 zl., 1 vůz za 15 zl., 1 brány za 2 zl., 8 mandelů žita za 20 zl., 5 mandelů ovsa za 9 zl., kopa žitné slámy za 2 z. 50 kr., a jiné věci celkem za 622 zl. 40 kr. Na tom vázlo pasiv 228 zl. 22 kr.
53 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.“
54 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
55 Státní okresní archiv v Třebíči, Okresní politická správa v Třebíči, Vodní kniha I. Povodí Jihlavky, str.
50-55.
56 Státní okresní archiv v Třebíči, Okresní politická správa v Třebíči, Spisy k vodním knihám č. 232.
57 Pevná značka pro určování hladiny vody.
58 Mlýnské složení k výrobě krup.
59 Zvaný také jahelka, složení ke zpracování jahel z prosa a pohanky.
60 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
61 Dvořák, A., Tomek, K.: Historie Dvořákova mlýna v Přibyslavicích, Naším krajem 2, 1990, str. 66-69.
62 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
63 Soukromý archiv rodiny Dvořákových.
Historie mlýna – od roku 1925 do současnosti
Roku 1925 dne 7. září koupili manželé Marie a Antonín Dvořákovi od majitelky Justýny Laštovičkové, rozené Havlišové, mlýn čp. 20 v Přibyslavicích s přilehlými pozemky a živým i neživým inventářem za 180 000 korun českých. Z tohoto obnosu dostali Justýna a Bohumil Laštovičkovi jako závdavek 36 000 korun a zbytek jim byl splácen v pravidelných splátkách. Část pozemků přináležejících k mlýnu prodali Laštovičkovi ještě před prodejem mlýna Antonínu Dvořákovi. V roce 1920 tu vyhořela pila.
Vodní dílo i mlýn byly zpustlé a mimo provoz, vodní kolo spadlé. Okolí mlýna zarůstalo akátím a plevelem. Do mlýna se Dvořákovi přistěhovali se svými dvěma syny (pětiletým Antonínem a tříletým Bohumilem) [64] a rodiči Marie Dvořákové. Noví majitelé se ihned dali do práce, zemědělské pozemky postupně obdělali a přilehlé pastviny osázeli celkem asi 300 ovocnými stromy. Les o výměře 3,5 ha byl částečně osázen novou sadbou.
V letech 1926 až 1927 bylo postaveno nové mlýnské kolo na spodní vodu o výkonu 5 - 7 HP a nová stavidla. Mlýn byl znovu zprovozněn s jedním šrotovním kamenem a jednou válcovou stolicí. V době hospodářské krize roku 1933 si rodina mlynáře začala přivydělávat těžbou říčního písku [65] z řeky Jihlavky. Mlýn měl jeden pár koní s povozem, pomocí kterého Dvořákovi tento písek dodávali stavebním firmám v blízkém okolí. Později prodal Antonín Dvořák vzdálenější pozemky náročné na obhospodařování, a získal tak finance na rozšíření výroby mlýna o mletí pšenice, uskutečněné v roce 1934. Dříve se v okolí pěstovalo jen žito, oves a brambory, ale pšenice ne. Téhož roku pořídil i dynamo na výrobu elektrického proudu na osvětlení.
V roce 1934 byla v Přibyslavicích provedena elektrifikace s propojením na okolní obce Červenou Lhotu a Číchov, a kolem r. 1935 proběhla kontingentace - stanovení výše obchodního a námezdního (selského) mletí. Ve 30. letech 20. století byla provedena renovace vnitřního mlecího zařízení a přestavba mlýna na umělecké složení. K tomu bylo zapotřebí zpracování odborné dokumentace firmou Martínek a stavebních úprav objektu. [66] Ve mlýně bylo osazeno nové vybavení včetně tří nových stolic, vysévacího, čistícího a rovinného vysévače a kapsových výtahů. Celou instalaci uměleckého složení do budovy promysleli a vyrobili zruční sekerníci, bratři Josef, Václav a František Křivští z Hlinska.
K renovaci bylo zapotřebí mnoho pracovních sil a zkušených dodavatelů mlýnských strojů. Stavební práce byly prováděny svépomocí celé rodiny pod dozorem firmy Herzán z Třebíče. Náhon a odpad pomáhali stavět kamarádi Bohumila a Antonína, bratři Fučíkovi. Dřevěné konstrukce, osazení strojů a výtahovou techniku obstarali sekerníci bratři Křivští, strojní zařízení dodala firma Martínek, mlecí stolice firma Breitfeld i Daněk a spol. z Blanska, vysévací zařízení [67] firma F. A. Tesařík z Křižanovic u Slavkova, loupačku Kašpar Šternberk a vzduchotechniku [68] firma A. Lepič z Třebíče. Některé vybavení bylo instalováno dodatečně, např. v roce 1943 míchačka od firmy R. B. Tesařík a Palacký ze Slavkova u Brna.
Za protektorátu bylo přikročeno k zásadní změně pohonu mlýnského zařízení zrušením vodního kola na spodní vodu a instalací Francisovy vertikální turbíny firmou
Martínek z Přerova. Do plného provozu byl nově zrenovovaný mlýn uveden v roce 1941. Důsledkem přestavby byla vyšší kapacita mlýnského zařízení i kvalita výrobků
a nepochybně také schopnost konkurovat dříve modernizovaným mlýnům.
K Dvořákovu mlýnu přijížděli mleči z blízkéhookolí přibližně šesti obcí – Přibyslavic, Číhalína, Červené Lhoty, Radonína, částečně Zašovic a Okříšek. Klientelu si mlynář získal kvalitou svých služeb a dobrým přístupem. V okolí byl v provozu další mlýn v Petrovicích a v Nové Vsi. Přibyslavický mlýn byl využíván nejen pro selské mletí, ale také pro obchodní. Mlel pro pekaře z Brna, [69] v Třebíči byl trh již obsazený.
Za 2. světové války byla práce ve mlýně značně ztížena. Každému byl na obecním úřadě veden seznam osetých pozemků. Na základě toho mu byl vydán mlecí průkaz, na kterém byl uveden druh a množství obilí, které vezl k semletí. To bylo přísně kontrolováno jak naší, tak německou policií. Všechny přestupky byly tvrdě trestány, mnohdy uzavřením provozu mlýna a zatčením mlynáře, vystěhováním rodiny a v některých případech i popravou. Přes všechna tato úskalí a nebezpečí vycházel mlynář Dvořák lidem z okolí vstříc, když bylo potřeba, mlel nepovolené obilí v noci. Za války byly vedeny dvě evidenční knihy, jedna oficiální a druhá pečlivě schovávaná s reálnými, ale nelegálními údaji. Tomuto tajnému mletí za války se říkalo mletí na černo. Evidenci mletí sledovala Wirtschaftliche Schutzpolizei. [70] Zdejší lokalitu měl na starosti vrchní revident Riva, který nechal popravit dvanáct mlynářů z Moravy. Po válce, roku 1945 byl veřejně popraven na nádvoří Okresního soudu v Brně. [71]
Za války byli bratři Dvořákovi členy odbojovéskupiny řízené ze západu. Ke konci války dezertovali francouzští vojáci z německé strany. Jednotky SS je hledaly po okolních vesnicích. Byly v těchto vesnicích ubytovány a postupně vyvíjely psychický nátlak na obyvatele a snižovaly jejich zásoby potravin. V posledních dnech války se situace nebezpečně vyostřovala. Poražená německá armáda na poslední chvíli dělala unáhlená rozhodnutí. Tato dramatická chvíle se nevyhnula ani Přibyslavicím. Z 8. na 9. května 1945 vedla ozbrojená německá eskorta šest lidí, včetně bratrů Dvořákových, k soudu v Přibyslavicích. Při výslechu u školy zasáhl učitel Dokulil a oběma bratrům se tak podařilo utéct a schovat se ve mlýně pod podlahou na půdě. Přes noc německá armáda odtáhla. Nad ránem šli společně na náves, kde se již chystalo vítání Rudé armády. Naštěstí zde tato dramatická chvíle neskončila tragédií, tak jako v jiných místech naší republiky.
Po skončení války byl mlýn provozován až do roku 1950, kdy byl znárodněn.
Ve výhledovém územním plánu měl být zrušen provoz mlýna a včetně bytu měl sloužit pro potřeby místního JZD. Naštěstí jej však převzal národní podnik Mlýny a těstárny Pardubice. Okolní pozemky zabralo místní JZD. Dobytek byl zabaven a odveden a s ním i další vybavení hospodářství. [72] Dvořákovi pak museli platit nájem za bydlení
ve mlýně a pravidelně odvádět určené množství vajec do JZD.
V roce 1952 vyšlo nařízení o zastavení činnosti mlýna, ten byl ale přesto dál provozován pod hlavičkou národního podniku Mlýny a těstárny Kyjov. [73] Antonín Dvořák mladší se stal jejich zaměstnancem jako vedoucí výroby. V roce 1964 byla opravena přepadová hrana jezu vybetonováním v délce 30 m a šířce 2 m. Provoz mlýna byl trvale zastaven až v roce 1965 z důvodu nerentabilnosti. Avšak ještě do roku 1975 byl v provozu alespoň jako elektrárna.
Roku 1968 zemřela Marie Dvořáková a roku 1974 také Antonín Dvořák starší. Poté mlýn převzal syn Antonín. Důležitým okamžikem byl duben 1985, kdy mlýn
při povodních zasáhla stoletá voda, která zanechala velké škody nejen na vodním díle, [74] ale i na všech budovách a pozemcích.
Na začátku roku 1990 zažádali bratři Antonín a Bohumil Dvořákovi onavrácení majetku zpět do osobního vlastnictví. Jednání s NP Mlýny a těstárny Kyjov o vrácení nemovitostí mlýna bylo vstřícnější, než jednání s JZD Okříšky, které do té doby vlastnilo pozemky patřící k mlýnu. Národní podnik vydává majetek v únoru 1991, JZD až o rok později v roce 1992. Majetek byl navrácen ve značně zanedbaném stavu, meze zarostlé akátím a trním, budovy zchátralé, vodní dílo poničené a na úrodném poli byla vystavěna drůbežárna.
Antonín Dvořák zemřel v květnu 1999 v třebíčské nemocnici. Po jeho smrti získal mlýn s okolními pozemky v dědickém řízení jeho bratr Bohumil s povinností vyplatit Antonínovy děti. [75] Se svou manželkou Věrou se přestěhoval do mlýna a s celou rodinou se o vše stará, opravuje a pokračuje v péči o mlýn a jeho okolí. V květnu roku 2002 se podařilo opět zprovoznit turbínu, a tím obnovit malou vodní elektrárnu a dodávat energii do sítě. Tím se alespoň část bývalého mlýna stala opět užitečnou. Vnitřní vybavení mlýna je sice plně zachováno, ale již 40 let není v provozu, čímž postupně chátrá a stárne. Podepisuje se na něm nejen zub času, ale také každoroční povodně, které nesvědčí vodnímu dílu ani budovám.
64 Narozeni 1920 a 1922.
65 Jeden q se prodával za 18 Kč.
66 Rozšíření o přístavek nad turbínou.
67 Rovinný vysévač, cylindr a sortier.
68 Autokapy a aspirace.
69 Pekaři Jelínek ze Šlapanic, a Strnad z Bystrce.
70 Německá hospodářská kontrola.
71 Malinovského náměstí.
72 Traktor a zemědělské stroje.
73 Rozdělení národního podniku podle rajonizace na Čechy a Moravu.
74 Zanesení náhonu i odpadu bahnem.
75 Marie, Antonín a Anna
(Historii zpracovala Veronika Fojtová)