Bruno Kaukal: Devět mlýnů
Ve třetím mlýně, v tzv. Gruberově, naproti tomu vládl přes týden čilý ruch. Povozy přijížděly a odjížděly, bylo nakládáno a vykládáno a velký pes na dlouhém řetězu, štěkajíce a vrčíce, pozoroval dění uvnitř dvora, ohraničeného bílými zdmi. Na průčelí hlavní budovy se skvěl velkými písmeny nápis "1868 Johann Gruberův parní mlýn". Ale tehdy provozovali tento mlýn již vnuci Johanna a dnes již i tito všichni následovali svého předka. Mitterretzbachšské farní knihy uvádějí již 1796 mlynáře Antona Grubera z Devíti mlýnů, který žil do r. 1843.
Parní mlýn s denním výkonem 10 t obilí byl na tehdejší dobu nejlépe postavený vodní mlýn s výrobou vlastní elektrické energie. V celém okol í vážená rodina Gruberových navíc vlastnila polnosti a lesy a snad i louky na levém břehu Dyje. Vždy stálo za to, zůstat stát a pozorovat letní dění, když plně naložený vůz se senem s "hot a čehý", tažen dvěma těžkými koňmi, se prodíral vodami Dyje. Někdy se zdálo, že už se převrhne a zavalí senem kočího, který šel podél vozu a po pás se brodil vodou. Ale vždy dosáhly koně šťastně protější břeh. Mezitím co odpočívaly, ždímal kočí svoji košili a kalhoty a současně si utíral z čela a tváře pot. My, městští hoši, jsme obdivovali tohoto muže a částečně se učili znát těžkou a tvrdou stránku venkovského života.
Kdo odtud chtěl dosáhnout protějšího břehu, ten použil převozu, ploché pramice, kterou ovládal převozník dlouhou tyčí. V tichých všedních dnech musel být volán - seděl obvykle na staré dřevěné lavici v zahradě hospody Krieg a čekal při sklence vína na svoje zákazníky. V nedělích a obzvláště na svatodušní svátky měli však převozníci čilý ruch. Vždy znovu jezdili z břehu na břeh a někdy to bylo dost veselé, protože v pramici se muselo stát. Žádný div, že se někteří kymácející se navzájem drželi a tak, zda chtěli nebo nechtěli, se seznamovali. Tam, kde pramice přistála, šla přímá cesta loukou a tato neměla v celém kraji sobě rovnou. Milovali jsme ji v zářivém jitřním svitu, v horku poledne, i ve zlatém večerním oparu.
Louka sahala až k Šobesu a na jeho patě, usazená v zeleni, stála "hospoda Krieg". Vskutku, byla zakotvená, přilehlá k mírně stoupajícímu svahu a dobře ladila se vzhledem krajiny. Směrem k vrcholu svahu vedla kdysi severním směrem stará obchodní cesta. Po velkých přírodních kamenech, zbytku dláždění této "římské cesty" jsme vždy pátrali a obvykle končily tyto exkurze malinovými nebo ostružinovými hody. Plody nám na slunném svahu nabízely keře v hojnosti. Slunný svah Šobesu také způsobil věhlas zdejšího vína, které se šenkovalo v hospodě Krieg.
Napadají mne zde verše, kterými končí legenda o Šobesu:
Lidé si stěžovali u Boha, že Dyjí protéká málo vody a Pán ať jim dopřeje více této potřebné tekutiny. Protože vodu již všechnu rozdělil, promluvil Pán (volně přeloženo): "Když vidím, že staří ani mladí nemohou býti bez pití, chci vám jako odškodné dát jiný mok" - řekl a stvořil Šobes obratem, ten zelený a dlouhý, osázel vinné keře v dlouhých řadách, plné šťavnatých hroznů. „Protože máte málo vody, chci ji nahradit vínem, kterým se svižně osvěžte, svlažte svoje hrdla a lepší má to pití být, široko daleko takové k nenalezení, celý svět má zvěstovat slávu vašeho vína!"
