TOCHOVICKÉ VÁNOCE VE VZPOMÍNKÁCH
Na Tochovické vánoce vzpomíná pan Václav Řehořovský z mlýna ve Staré vodě pro tehdy začínající Tochovický Zpravodaj zaznamenal pan Josef Boukal v roce 2003.
Vánoce – to kouzelné slovo vzbuzuje v člověku hezké vzpomínky a povznesenou náladu. Vánoce byly vždy svátky radosti, pokoje a míru. I v době válek utichly zbraně a alespoň na ten jeden, nebo dva dny zavládl mír.
Zvláště my, staří lidé, kteří jsme prožili v Tochovicích tři čtvrtiny dvacátého století, rádi vzpomínáme na uplynulá léta a na Vánoce. Když jsme byli malí, prožívali jsme Vánoční svátky zvláště nadšeně a plni dychtivosti. Již několik dní před Štědrým dnem se skoro v každém stavení stavěl betlém, neboli jesličky. V rohu místnosti na prkénku vytvořil šikovný tatínek z papíru umělé skály, uprostřed byla chaloupka s malým Ježíškem, Pannou Marií a svatým Josefem, před chaloupkou stáli tříkrálové – Kašpar, Melichar a Baltazar a okolo lidé, kteří přinášeli do Betléma dary. Po okolních kopcích se pásly ovečky a nad tím vším zářila betlémská hvězda.
Na Štědrý den jsme pomáhali zdobit stromeček. Na Štědrý den k obědu byla „kuba“, to je jídlo z hub a krupek (postní jídlo) a k večeři byla vždy ryba na černo, smažená, nebo v rosolu a přesto, že u nás tekl potok, který byl tehdy plný okounů, štiček a línů a měli jsme tedy často k večeři či k obědu rybu, ta ryba o Štědrém večeru byla nejdobřejší. A po večeři, když byly již rozbaleny a rozdány dárky, se prováděla různá „kouzla“. Olovo, nastřádané k tomu účelu se roztavilo na lopatce v kamnech a lilo se do nádoby s vodou a pak jsme v naší velké obrazotvornosti usuzovali, co se nám to vytvořilo, je-li to zámek, hrad, nebo nějaká zvíře, nebo květina. Také se na umyvadlo s vodou pouštěly lodičky z ořechových skořápek v nichž byly přilepeny malé svíčičky a usuzovalo se, kdo se dostane nejdále od domova a čí svíčička dříve zhasne, ten dříve umře. Děvčata chodila na zahradu třást bezem a volala: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes“, a když se pes opravdu ozval, usuzovalo se u koho to asi je a který je to chlapec.
Tak utekl večer, přiblížila se půlnoc a šli jsme všichni na půlnoční mši. A to byl plný kostel lidí. Když jsme byli mladí, tísnili jsme se všichni v kostele vzadu pod chórem, aby na nás pan farář příliš neviděl. Nebyli jsme tam totiž moc hodní, neb při slavném „Gloria“, když pan farář zazpíval „Sláva na výsostech Bohu“, jsme všichni honem lovili v kapsách, kde jsme měli lístečky se jmény děvčat a kterou jsme si vytáhli, ta nám měla být souzená. Ale ono to často nevyšlo. Kostel byl krásně osvětlený svíčkami i žárovkami, betlém poblíž oltáře bal velký a krásný a s kůru zněla velebná hudba varhan a nadšený zpěv. Vánoční mše půlnoční byla vždy moc hezká, nejčastěji to byla česká Rybova mše vánoční – „Hej mistře“.
Protože tehdy za našich mladých let nebyla televize, ale byl čilý společenský život, snažili jsme se vždy o Vánocích něco podniknout k zábavě všech. Hned po revoluci v roce 1945 jsme 23.prosince uspořádali Vánoční besídku s koledami, recitacemi a scénkami z různých divadelních her. Všem se to moc líbilo, zúčastnilo se dost lidí – i pan předseda MNV a pan farář.
Jindy jsme zase na Vánoce připravili nějaké divadlo. Tak v roce 1949 moc hezkou veršovanou divadelní hru Jaroslava Kvapila „Princezna Pampeliška“. Později v šedesátých letech jsme zase o Vánocích sehráli Jiráskovu „Lucernu“. Každý rok bylo o Vánocích něco, buď nějaká besídka, nebo kabaret a nebo taneční zábava.
Jednou jsme se vypravili, celá parta tochovické mládeže na Boží hod vánoční pěšky na zábavu do Březnice. Bylo nás hodně a velmi se nám tam líbilo. Na náměstí v Březnici byl postaven krásně ozdobený a osvětlený tak zvaný „Vánoční strom republiky“ a tam jsme se o půlnoci vzali za ruce, tančili okolo stromu a zpívali koledy. Pak jsme zase pěšky táhli rozjařeně domů.
A i později, když jsme byli starší a měli už své rodiny, vždy o Vánocích jsme pořádali nějakou zábavu, nebo divadlo a to až do té doby, než se rozšířila televize – potom to už zaniklo a nebyl o takové zábavy zájem.
Mám ale na to velmi hezké vzpomínky, které mě provázejí až do stáří. Václav Řehořovský
