Někdy na sklonku osmnáctého století hospodařil na svém statku v Polabí náš praprapraděd, bohatý sedlák Langer, který měl dvě dcery. Starší Rozálie byla škaredá – jak vypravuje tradice – ale nesmírně bystrá a rozšafná, takže byla otcovým miláčkem. Pomáhala mu velmi zdatně v jeho obchodování s koňmi, a proto, když dospěla, zeptal se jí otec jako v pohádce, co by si přála, že jí každé přání vyplní. Odpověď byla stejně neočekávaná jako ony v pohádkách a otce stejně poděsila, neboť jeho moudrá, opatrná Rozárka si přála krásného mlynáře Kopřivu za muže. Co platno, že to byl daleko široko nejšvarnější hoch, když měl pověst největšího hýřila a lehkomyslníka. Když dcera stála na svém, zarmoucený otec povolil a byla svatba. Ženich shrábl nevídané věno – veliký dubový stůl byl posázen hustě samými dukáty – a Rozárka byla paní na Jakubském mlýně, nevelké osamělé živnosti na hrázi mezi dvěma lesními rybníky nedaleko Dymokur.
Pomohlo – li Rozárčino věno, Rozárčina píle a Rozárčin důvtip zadluženému mlýnku na nohy, nebylo to na dlouho. Krásný lehkomyslník stačil všechno utratit. Přicházely děti – jednou dvojčata, která by byla téměř stála matku život, neboť druhé se narodilo teprve několik dní po prvním a báby kolem, nevědouce kterou světici vzývat, poslaly nakonec s prosbou pro zámeckého doktora do Dymokur, který zázračně rychle pomohl. Zatím co mlynářka v práci a starostech zachraňovala, co se dalo, hýřil mlynář s harfenicemi po okolí, neostýchal se je i domů vodit a propíjel zvolna majetek rodiny. Potom, když už bylo vše ztraceno – náhle zemřel sotva čtyřicetiletý.
O deset let mladší vdova ho oplakávala tak upřímně, že to nejen cizí, ale i vlastní děti nechápaly. „Buďte ráda maminko, je alespoň pokoj“ říkaly ty starší tvrdě, ale ona jim odpovídala: „Mlčte děti, byl to přece váš otec“.
Mlýn byl prodlužen až po střechu a příbuzní radili k prodeji. Kopřivová se však nedala a pustila se do práce – úmorné, úsilovné, léta trvající, ale nakonec úspěšné. Vyplatila mlýn, zachovala jej nejmladšímu synovi – pohrobkovi a všem dětem dala slušné podíly. Byla váženou mlynářkou, která dovedla velmi úspěšně jednat s vrchností, totiž s vrchnostenskými úředníky, používajíc obratně nenápadně podávaných úplatků, čemuž se pak v rodině vítězně smála. Její rozšafnost, obchodní zdatnost a chytrost byly známy. Po létech se podruhé vdala – děti usoudily, že to byl sňatek z pouhého rozumu, jenž obě strany trochu zklamal. Těžko soudit, ale oba manželé si žili klidně a v poměrné zámožnosti.
Ta byla příčinou pamětihodné příhody, která porušila jejich klid. Bylo to o Božím Těle, kdy všichni domácí lidé odešli do Dymokur na průvod a mlynářka zůstala sama doma. V tom zahrčel v dopoledním tichu červnového dne na hrázi vůz, zastavil a s něho seskákalo několik chlapů se začerněnými tvářemi a hned: „ Víme, že jste prodali krám, dej panímámo peníze.“ Prababička se však nelekla. Odhodlaně hodila klíče do studně a řekla, aby si sami truhly otevřeli a peníze vzali. Chlapi se pokoušeli, ale byly to těžké truhly dubové, čas ubíhal a hospodář s dětmi a čeládkou se mohli každou chvíli vrátit. S proklínáním a výhružkami, že přijdou brzo zas, zloději naskákali na vůz a zmizeli na lesní cestě. Dlouho nebylo po nich ani vidu, ani slechu.
Až jednou, na podzim, kdy ve mlýně chystali svatbu dceři a měli nachystáno plno věcí i peněz, vydali se všichni do Kopidlna na jarmark. Muselo se vyjeti časně z rána, vlastně krátce po půlnoci. Když mlynářka osaměla, přišla jí najednou na mysl božítělová příhoda. V tom slyší zase hrčení povozu. „ Snad se pro něco vrací naši“ pomyslila si a vyhlédla oknem. – Nebyli to však domácí; v prvním příšeří uviděla opět známý vůz obsazený chlapy se začerněnými obličeji. A už rozlícený pes naposledy zavyl pod jejich nožem. Mlynářka pochopila, že jde do tuha. Rychle vzala klíče k sobě, popadla vidle, vlezla do chlebové pece a zapřela vidle proti úzkému vchodu na obranu. Chlapi marně hledali, marně vše převraceli, těžké dubové truhly nepovolily. Nadarmo objevili mlynářku v peci – ostré vidle ji ubránily až do plného dne, kdy už bylo nebezpečno prodlévati a kdy už mohli přijíti mleči na pomoc. Zloději zmizeli a víckrát se už ve mlýně neukázali. Sláva praprababiččiny neohroženosti však přechází už do pátého kolena.
Svatba, kterou ve mlýně chystali a která přivábila zloděje, nebyla podle všeho svatba mé prababičky. Prababička, Marie Kopřivová, byla z dětí nejstarší a po otci velmi krásná. Dorůstala v době jeho smrti, v době, kdy matka zápasila tvrdě s největším nedostatkem a věru se s dětmi nemazlila. Málokdy bylo dovoleno, aby si směla Mařenka zaběhnout mezi děvčata do městečka, mezi nimiž vypadala jako Popelka půvabem i chudým oblečením. A podle zákona pověstí a pohádek zasáhl osud do jejího života při jedné takové potulce k hlavní silnici – snad právě tam, kde se v Dymokurech v ostrém oblouku zatáčí do lesa ke Kopidlnu a k Jičínu. Osud v podobě bohatého pardubického mlynáře Řeháka, který jel tudy v kočáře, spatřil krásnou dívku a řekl si – ta nebo žádná jiná. A jel do jakubského mlýna na námluvy. Mařence se do vdavek a hlavně se starším byť zámožným mužem nechtělo, marně však plakala, marně před matkou i na koleno klekla – mlynářka , tak sama krutě zklamaná ve svém manželství z lásky, byla neoblomná; vidouc ženicha, který si chtěl vzít dceru bez jediné košile do výbavy a přehlížejíc řady svých sirotků a zadlužený mlýn, nepovolila ani prosbám ani slzám. Řehák si odvezl mladou paní do Pardubic.
Z rodiné kroniky Neubertů. Text poskytla Ing. Miroslava Neubertová, Dobřichovice
