Panská valcha a šrotovna obilí

Kolem roku 1740 stála na pravém břehu Zábrdky panská prachárna s chalupou. V roce 1754 prachárnu zrušili a zřídili zde valchu se světničkou, která je uváděna také v soupise dominikánského kláštera.  Nemovitost koupil v roce 1755 Václav Vlk za 100 kop grošů (50 kop hotově, roční splátka 15 kop). Odváděl do panského důchodu po 30 groších ke sv. Jiří a ke sv. Havlu. 26. 11. 1760 prodal Václav Vlk valchu Pavlu Šnajdrovi za 257 kop grošů a 4 denáry.

Do 40. let 18. st. se zde vystřídalo několik valchařů. V 80. letech 17. st. to byl Augustín Reivald s manželkou Annou, začátkem 19. st Josef Vidra s manželkou Marií, ve 20. a 30. letech 19. st. Mikuláš Porš s manželkou Kateřinou a ve 40. letech 19. St. František Kraus s manželkou Antonií.

Od poloviny 19. století v čp. 40 žil rod Bradáčů, kteří jsou v matrikách uváděni jako mlynáři. Prvním mlynářem z tohoto rodu byl Jan Bradáč, uváděný v matrice jako „mlynářský z Kláštera č. 40“. Jan Bradáč pocházel z mlynářského rodu. Byl synem mlynáře stejného jména z Pavlova čp. 26 okresu Ledečského podkraje Čáslavského. Za manželku měl Marii, dceru tkalce Josefa Dismana z Bělé pod Bezdězem. V 70. a 80. letech 19. st je vystřídal jejich syn Jan s manželkou Kateřinou, rozenou Bíglovou z Číhátek čp. 1. Sňatek uzavřeli 3. 11. 1874, oběma bylo 24 let. V zápisech u jejich sňatku je Jan uváděn jako „panský mlynář“. V Klášteře č. 40 se jim v letech 1875 až 1893 narodilo celkem 11 dětí.

Na mapách stabilního katastru jsou u objektu zakreslena 2 vodní kola. Jedno patrně sloužilo pro účely valchy a druhé mohlo pohánět klasické mlýnské složení, o které byla valcha rozšířena. Valcha později zanikla a s ní i jedno kolo. V druhé polovině 19. století je popisováno jenom jedno kolo a šrotovna obilí.

Dne 24. 5. 1906 podala panská kancelář hraběte Arnošta z Valdštejna žádost na povolení přestavby vodního kola na turbínu. Komise se u šrotovny sešla 22. 6. 1906, provedla kolaudaci nové Francisovy turbíny a povolila její provoz výměrem ze dne 2. 7. 1906.

V roce 1923 zaslala firma Josefa Šuldy – rýhování mlýnských válců a oprava mlýnských strojů – na Okresní úřad v Mnichově Hradišti žádost o povolení provozování strojnické dílny a mlýna barev, vápna, hlinky, cementu a kostí v nemovitosti čp. 40. Místní šetření proběhlo 16. 3. 1923.
V roce 1930 je zde uváděn Josef Šulda, provozovatel strojírny.
Dalším majitelem bývalé šrotovny stala obec Klášter Hradiště nad Jizerou. Dne 16. 2. 1933 požádala o revizi vodního díla v čp. 40. Ve zprávě se uvádí, že nový majitel nemá vhodného nájemce a turbína není v provozu. Strojní zařízení šrotovny bylo v té době již odstraněné.
Pravděpodobně v průběhu roku 1933 koupil bývalou šrotovnu Jan Fikejz a provozoval zde kovotlačitelství. Po smrti Jana Fikejze pokračovala v živnosti jeho manželka a se synem Jiřím.

Kovotlačitelská dílna fungovala do roku 1958, kdy Jiří Fikejz živnost zrušil. Francisova turbína dál fungovala a poháněla dynamo na výrobu proudu pro soukromou potřebu.

Současný majitel nemovitosti opět zprovoznil turbínu, která pohání generátor na výrobu elektrické energie. Dále zde provozuje živnosti nákladní silniční doprava a stavební práce.