Majetínský mlýn

V roce 1493 se stal majitelem Majetína Zdeněk z Kokor. S jeho jménem je spojeno založení řady rybníků, a protože tyto byly velmi náročné na vodu, odebíral ji z potoka tekoucího od Kokor. Tomu se říkalo Jezda, později Křepina a dnes je to Olešnice. Z něho byla odebírána převážná část vody, což se neobešlo bez patřičných sporů s brodeckými občany, zejména v letech, kdy jí bylo nedostatek.
V roce 1510 se stal Majetín majetkem Viléma z Pernštejna a také součástí tovačovského panství, které přetrvalo až do zrušení roboty v roce 1848. Nová šlechta začala budovat další rybníky a rozšiřovat stávající, neboť chov ryb byl v té době vítaným zdrojem jejich příjmů.
A právě v tomto období je v nejstarším tovačovském urbáři z roku 1567 (soupis majetku) první zmínka o mlynáři Noskovi a také v dalším soupise z roku 1597 se již píše o Mlýnském rybníku. Uvádí se mimo jiné, že v Majetíně bylo tehdy včetně mlynáře 55 osedlých, přičemž u některých poddaných jsou vedena pouze křestní jména nebo jejich přezdívky.

Po třicetileté válce, která skončila v roce 1648 a znamenala pohromu nejen pro zbídačelé obyvatele, ale mnohdy i samotnou šlechtu, byla provedena v letech 1656-1678 na tovačovském panství "lánová vizitace", soupis majetku a polí všech obyvatel. V tomto soupise je uveden i zahradník Jiří Horák, jemuž patřil "mlýn se dvěma koly a stoupou na dělání krup". V tehdejším pojetí znamenal zahradník menšího sedláka nebo chalupníka.
V dalším soupise se psalo hlavně o robotách poddaných, kde je jmenovaný mlynář Jíra Martin, Který byl sice osvobozen od roboty, ale zato musel platit vrchnosti robotní plat 10 zl. Věru nebyla to lehká doba pro venkovský lid.
Tahanice o vodu mezi Brodkem a Majetínem nadále pokračovaly. V roce 1704, kdy nastalo velké sucho, zbořili brodečtí postavený jez na potoku Jezda a svedli více vody do své vsi. Tím ohrozili rybí sádky na rybníku Mlýnisko a také provoz majetinského mlýna, jak si stěžoval porybný a mlynář tovačovské vrchnosti.
V těch letech se robotovalo podle patentu vydaného v roce 1738 posledním mužským potomkem Habsburků na českém trůně Karlem VI. Od roboty nebyl osvobozen ani mlynář Ignác Dvořák - zahradník, který měl 19 měřic pole, rozložených v šesti kusech. Musel platit kontribuci, to znamená poplatek vrchnosti v částce 14 zl. Mimo to jako stálý plat musel odvádět kokorské farnosti, pod kterou Majetín patřil, poplatek 11 zl. 40 kr. rozložený ve dvou splátkách. A to na sv. Jiří - 24. dubna a sv. Václava - 28. září. Rovněž byl povinen odvádět 6/8 měřic pšenice a půl štuky příze. O svátku sv. Jana - 24. června do sv. Michala - 29. září, musel robotovat týdně jedním koněm 4 dny v týdnu a mimo toto období pak jedním koněm 3 dny v týdnu. Určitou úlevu přinesl až patent Marie Terezie z roku 1775, který zavedl částečné zmírnění poddanských povinností, ale robota přetrvávala až do úplného zrušení roboty - ještě plných 73 let.
Když se po smrti Marie Terezie ujal vlády její syn císař Josef II., vyvrcholily za jeho krátké desetileté vlády snahy o modernizaci a zavádění dalších reforem.
V zápise tovačovského urbáře z roku 1804 se uvádí, že v Majetíně se nachází mlýn se dvěma koly a s jedním na dělání kaše. Za zmínku stojí i to, že Majetín byl v té době po Troubkách se svými 701 obyvateli druhou největší obcí tovačovského panství.
V roce 1833, krátce před zrušením roboty, vznikl velký požár v nedaleké palírně, jehož plameny se přenesly na hospodářské a obytné budovy mlýna. Naštěstí zůstala ušetřena mlýnice a sousední stodola.

1833 Ignác Ptáček

Múj předek Josef Kolowrat se 8.2.1823 oženil v Majetíně 44 s Josefou Ptáčkovou narozenou 12.5.1802 v Majetíně 25. Byla dcerou Josefa Ptáčka, mlynáře v Majetínš 44. (J. Kolovrat)

K zajištění dostatku vody pro cukrovar v Brodku byl odkoupen majetínský mlýn na Kokůrce s pozemky (následně vyhořel a byl znovu postaven).

V roce 1897 se uvádí jako majitel vyhořelého mlýna Rolnický akciový cukrovar v Brodku, který obnovil jeho výrobu a již v roce 1900 byl v plném provozu.
O dva roky později si mlýn pronajal Petr Kauer a kolem roku 1910 nějaký Zamykal.

Po první světové válce se stal majitelem mlýna Antonín Weinhart, který jako jeden z prvních občanů v obci, zavedl v roce 1924 do mlýna elektřinu. Ve třicátých letech od něho mlýn odkoupil Josef Sléha, který pak začal s jeho modernizací. Nejprve však musel postavit nový jez na říčce Olešnici, neboť starý dřevěný se zbortil a zamezil přítoku vody do mlýna. Nový majitel mlýna byl rovněž mezi prvními obyvateli obce, který si koupil skutečný lampový radiopřijímač, na tehdejší dobu nevídanou věc.

Po začátku druhé světové války v roce 1939 se Josef Sléha odstěhoval do Hněvotína a mlýn pronajal Františkovi Karešovi. Ten zde působil až do skončení války a nutno říci, že to byl hodný člověk. Snažil se v této nelehké době vyhovět všem lidem, semlel i větší množství obilí než bylo povoleno a vystavoval tak zatčení nejen sebe, ale i celé rodiny. Mouku prodával i těm, kteří neměli potravinové lístky a rolníkům šrotoval obilí i bez patřičného povolení.
V roce 1945 František Kareš odešel na nové působiště v Litovli a na jeho místo se vrátil původní majitel Josef Sléha, který dokončil modernizaci mlýna a instaloval zde Francisovu turbínu. Mlýnské kolo se u mlýna nacházelo do roku 1946.

Koncentrační tábor, kterým Josef Sléha během války prošel, zanechal na jeho zdraví stopy, takže po krátké době umírá a mlýn přenechává svému synovi Františkovi. Brzy však přichází ona neslavná padesátá léta, mlýn je včetně obytných budov znárodněn, strojní zařízení odvezeno a cose nehodilo, bylo zničeno, aby se nedalo používat. Francisova turbína zde byla do roku 1957. Když došlo v roce 1968 k částečnému uvolnění politické situace, byla obytná část mlýna vrácena zpět původním majitelům, mlýnice ale zůstala v rukou místního JZD, které zde šrotovalo až do předčasné smrti Františka Sléhy v roce 1976.

Teprve po roce 1989 bylo docíleno plné rehabilitace a celá budova včetně mlýnice se vrátila rodině p. Sléhy zpět. Ovšem v naprosto zdevastovaném stavu, neboť veškeré strojní vybavení nenávratně zmizelo, případně bylo zničeno. V dnešních dnech je budova mlýna přestavěna na obytnou a svému původnímu účelu neslouží nejen pro stálý nedostatek vody.