V malé vesničce Podmokly kdysi žila jedna početná rodina. Aby rodiče všechny uživili, museli vzít jakoukoliv práci a také kdykoliv. Proto menší děti brávali sebou. Že pracovat a hlídat děcko najednou dohromady nejde, to víme a pokud by se ztratilo, je na malér zaděláno. Ne–li na tragédii, a ta se stala. Dne 23. června 1875 musela matka Jana K. od brzkých ranních hodin dělat na poli u lesa pod Hřebenem. Vzala svého pětiletého synka sebou, neboť otec a starší děti šli na práci na jiné pole. Nějakou dobu si na poli hrál nebo seděl, ale potom šel na okraj lesa na jahody. O tom matka věděla a chtěla po něm, aby byl na dohled a do lesa nechodil. Čas plynul a malý hošík, sbíraje jahody, pomalu postupoval po cestě dál od pole. Když po nějakém čase se rozhlídl, byl na jiném neznámém místě. Prostě zabloudil. Pamatoval si matčinu radu, že do lesa nemá jít a tak se vydal po cestě. Smůla byla, že se dal cestou opačnou. Místo domů šel směrem ke Chmelné. K večeru došel do mlýna Václava Poláka v Malé Chmelné, tam se ubrečeného hocha zeptali, co je zač a co hledá. Plačky odpověděl, že se jmenuje „Honzíček“ a že hledá svoji maminku. Ve mlýně prý mu poskytli chleba a poslali ho dále, aby jinde hledalo.. Dobový tisk doslova píše: „Tak daleko může nerozum a necitelnost lidu sahati.“ Mezitím jeho matka přišla na synovu ztrátu a svým pozdvižením vyvolala pátrání po celé obci a okolí, však ale marné. Druhý den bylo pátrání rozšířeno ve všech okolních obcí a také v Sušici samotné byla tato zpráva vybubnována. Honzík, však šel z mlýna dál a dál, nevěděl kam, jelikož už byl večer, šero a pomalu tma, chudák kluk pro pláč ani před sebe neviděl a v blízko tekoucí Otavě nalezl svůj hrob. 25. června byla u Čepic nalezena jeho mrtvola.
