Panský, Gaertnerův mlýn, mlýn Pod Sedlčany, Pod pivovarem

Mlýn pochází zřejmě již z 16. století, neboť je připomínán jako majetek Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. V roce 1839 vlastnil mlýn Hortig Josef (RŠ). Na konci 19. ho měli v držení Gärtnerovi, kteří jej získali od rodiny Hertigů. Na mletí ve 20. letech 20. století používal čtyři dvoupárové stolice jednu jednopárovou a jedno mlýnské kamenné složení, a to na mletí pšenice. Pro mletí žita využíval dvě dvoupárové stolice a kámen. Poháněn byl 2 vodními turbínami a parním strojem o síle 60 HP. I u něj došlo na přelomu 19. a 20. století k několika přestavbám. Rozsáhlá rekonstrukce proběhla např. roku 1880, 1896,1899 a1918, kdy mu bylo přistaveno jedno patro. Dne 20. července 1915 zde byla zavedena vlastní elektrická síť a postavena parní lokomotiva. Panský mlýn přešel následně do majetku rodiny Pejšovy. Mlýn pracoval 24 hodin denně po celý rok a zaměstnával 18 osob. Mlecí činnost zde byla ukončena během 2. světové války a samotný mlýn posléze sloužil jako sklad. Mlýn postupně chátrá.

x   x   x

Na severovýchodní straně města Sedlčan, v Jateční ulici, vedl mlýnský náhon vodu z potoka Mastníku k mlýnu s číslem popisným 234. Objekt byl v polovině 19. století spojen s pilou. K mlýnu patřilo 1 ha pole, 1 ha louky a zahrada; svou rozlohou se řadil k největším mlýnům na Sedlčansku. Říkalo se mu také „Panský“, „Pod Sedlčany“ či „Sedlčanský pod pivovarem“ a také, podle majitele, „Gärtnerův“. Panský mlýn patřil v 19. století rodině Hartigových. Objekt s číslem popisným 234 držel Josef Hartig.
Poté jej převzal Antonín Hartig. Ve vodní knize se setkáme až se jménem Gärtner. František Gärtner, obchodník v Sedlčanech, měl se svou manželkou Josefou, rozenou Holovicovou z Malčan, syna Josefa a právě on převzal mlýn. Josef Gärtner si do mlýna vzal manželku Alžbětu, rozenou Holou z Příbrami.

K zasazení normálního znamení došlo nejdříve 17. listopadu 1891 a neslo majitelovy iniciály „JG“, tedy Josef Gärtner. Ovšem o postavení normálního znamení žádala okresní hejtmanství 25. října 1891 Eliška Gärtnerová, v žádosti nazývaná majitelkou parního válcového mlýna s číslem popisným 234 v Sedlčanech. Bohužel z jiných dokumentů nelze Eliščinu totožnost vypátrat. Mohla to být sestra, nebo také dcera Josefa Gärtnera a v žádosti o normální znamení ještě opravdu majitelkou mlýna a při samotném ocejchování už mohl mlýn patřit Josefu Gärtnerovi. Druhý cejch získal mlýn 5. září 1892.
Syn Josefa Gärtnera, Jaroslav, na mlýně pracoval jistě už v roce 1896. Bydlel asi, jako jeho otec, na náměstí v Sedlčanech v domech s čísly popisnými 133 a 134. Za manželku pojal Aloisii Follprechtovou z Plzně629 a měli spolu čtyři dcery - Alžbětu, Marii, Aloisii a Josefinu. Dne 3. února 1896 zažádal Jaroslav Gärtner okresní hejtmanství o přístavbu mlýna. Chtěl rozšířit stávající místnosti, protože už neměl kam dát strojní vybavení.Dne 28. února 1896 proběhlo v kanceláři mlýna místní jednání v jeho žádosti.
Komise si také prohlédla místnosti ve mlýně a byty pro dělníky a jeho žádosti vyhověla. Dne 4. března 1912 se ve mlýně stalo neštěstí. Ve zprávě z 5. března, adresované okresnímu hejtmanství stálo, že Johann Linhart, osmdesátiletý zaměstnanec ve mlýně, okolo šesté hodiny večer dostal závrať a spadnul z cesty do mlýnského potoka. Jeho tělo unášel proud až do mlýnského stavidla, které ho rozdrtilo. Okresní hejtmanství o tom 6. března 1912 seznámilo okresní soud v Sedlčanech. Nikdo na tom nenesl vinu, protože cesta, vedoucí k mlýnskému náhonu, a z které Linhart spadl, byla obecní, a tak nebylo v případě této smutné události potřeba dalšího vyšetřování. Přesto okresní hejtmanství požadovalo po Jaroslavu Gärtnerovi výnosem ze dne 22. dubna 1912, aby do konce dubna 1912 předložil listiny, týkající se zřízení jeho mlýna a náhonu na tento mlýn vedoucího.
Gärtner proti tomu prostřednictvím svého advokáta Karla Fišerova podal rozklad, neboť se domníval, že účelem tohoto opatření nebylo předložení listin, tím spíš opisů, které by mu muselo okresní hejtmanství vydat, ale odstranění závad cesty vedoucí kolem náhonu. Mlynář vypověděl: „(…) Cesta tato jest však majetkem obce Sedlčanské a jest proto téžpovinností obce aby pečovala o bezpečnostní opatření, aby chodci nepřišli pádem do mlýnského náhonu k úrazu (…) patří mně jako majiteli mlýna pouze potoky č. kat. 1421 a 1422 resp. 1428/1 a nemůže mně býti ani uloženo, abych postavil na veřejné cestě, vedle potoku, resp. náhonu zřízené - a to teprve později, když mlýnský náhon dávno před tím, od nepamětných dob již existoval - ochranná opatření.“
Gärtner žádal okresní hejtmanství, aby byl od dodatečného schválení mlýnského zařízení osvobozen, protože dle něj nebylo takové opatření patřičné a aby samy Sedlčany obstaraly při cestě kolem náhonu náležitá ochranná opatření. Vyhláškou okresního hejtmanství z 5. července 1913 se mělo 26. července téhož roku konat komisionální šetření. Gärtner s ním nesouhlasil a 10. července 1912 psal místodržitelství v Praze, že nerozumí, proč by se takové řízení mělo konat, když žádná ze soukromých osob si na mlýnské zařízení nestěžovala. Také nechápal, proč by se na jeho útraty mělo toto šetření konat, když o něj nežádal a bylo by na místě teprve tehdy, až by bylo zjištěno, že nějaké ustanovení vodního zákona přestoupil.635 Gärtner dosáhl svého, protože 11. září 1913 jeho stížnosti vyhovělo místodržitelství v Praze.
Dne 20. července 1915 podal Jaroslav Gärtner hned tři žádosti, týkající se renovace mlýna. Chtěl zavést z mlýna elektrickou síť za účelem osvětlování jeho domů na náměstí s čísly popisnými 133 a 134 v Sedlčanech. Dále chtěl stávající parní kotel nahradit novou parní lokomobilou systému Wolfova na přehřátou páru o maximální síle 96 HP a nakonec hodlal dosavadní dvě kola na svrchní vodu vyměnit za dvě turbíny systému Francis o síle 45 HP. Okresní hejtmanství mu vyšlo vstříc a na 20. srpna 1915 ustanovilo komisionální řízení.

Ve zvelebování mlýna Jaroslav Gärtner pokračoval. 10. května 1917 zažádal okresního hejtmanství o rekonstrukci dosavadní dvoupatrové mlýnské budovy. Chtěl ji zvýšit o jedno poschodí, opatřit střechu dřevocementovou a ohnivzdornou římsou a do střechy vsadit železná okna. 3. července 1917 se konalo místní komisionální šetření. Gärtner 24. září 1918 ohlásil dokončení přestavby a žádal o kolaudaci. Mlýn byl zařízen současně na mletí pšenice a žita. Pracoval po celý rok kromě nedělí a svátků s 18 zaměstnanci. Jeho mouka se vyvážela i do zahraničí.
Dne 25. prosince 1931 si Karel Vacek, mlynář v Luční ulici s číslem popisným 96, stěžoval u okresního úřadu v Sedlčanech na Jaroslava Gärtnera za „neoprávněné zvýšení normální výšky jezu k vydržování vody“, což mělo za následek, že tato voda se drží k jeho mlýnu v odpadní strouze a vodní kolo se v této zadržené vodě brodí. Zmenšuje se tím výkonnost vodní síly a trpí tím konstrukce vodního kola. Vacek prý Gärtnera již na to dvakrát upozornil, ale bezvýsledně. Vacek prosil okresní úřad o Gärtnerovo potrestání. O tom, jak Karel Vacek pochodil, nic nevíme, neboť se nedochoval žádný další dokument, týkající se tohoto sporu.
Dne 29. února 1932 zažádal majitel Panského mlýna o zahájení vodoprávního řízení za účelem rekonstrukce jezu na potoku Mastníku s číslem katastrálním 1423 v Sedlčanech. Gärtner chtěl jez uvést do původního stavu betonovou chránící deskou. K tomu se mělo konat 12. dubna 1932 komisionální řízení, avšak na Gärtnerovu žádost se řízení odložilo na neurčito. O Gärtnerovu rozhodnutí můžeme spekulovat. Pravděpodobně se dostal do finančních potíží, poněvadž 28. června 1933 od něho koupil mlýn ve veřejné dražbě za 430 000 Kč jakýsi Trajer, mlynář z Horosedel. Rodina Gärtnerova již dříve prodala Zábřežský mlýn Bedřichu Pejšovi, majiteli firmy „Jan Pejša.“ Mlýn byl mimo provoz od 1. ledna 1944. Přestože okupanti strojní zařízení mlýna vyrabovali, chtěl Bedřich Pejša uvést mlýn do provozu v dřívějším rozsahu. Jeho žádost nebyla kladně vyřízena, neboť majitel měl ještě mlýn na Lhotce, který byl za války v provozu a se kterým se počítalo i nadále. Dodnes můžeme stavení mlýna v Jateční ulici spatřit, ovšem ve zchátralém stavu.