Meloucí dokola.
(anglické rčení)

Pejšův mlýn

Pejšův mlýn
911
4
Potoční
Sedlčany
264 01
Příbram
Sedlčany
49° 39' 19.9'', 14° 26' 16.7''
Mlýn bez vodního motoru, který mele
Pejšův mlýn patří a v minulosti patřil mezi největší mlýny Sedlčanska. Mlýn na Lhotce je připomínán již roku 1576. Není však jisté zda jde o totožný mlýn. Rodina Pejšova vlastní tento mlýn od roku 1894. Mlýn je stále v provozu.
Mlýn se nalézá v části obce Sedlčan zvané Lhotka
Mastník
nepřístupný

Obecná historie:

V sedlčanském předměstí Lhotce se nachází na Mastníku mlýn s číslem popisným 911, později nazývaný podle posledního majitele Pejšov. Mlýn funguje do dnešní doby.
Podle nejstarších sedlčanských cechovních listin je na mlýně již v roce 1576 uváděn Jan Stárek. V roce 1585 tentýž mlynář podepsal listinu o právech a pořádcích mlynářského a pekařského řemesla. Další lhotecký mlynář, František Šebor, byl v roce 1717 jmenován mezi tři mlynářské cechmistry. O mlýnu se zmiňuje i Sommer ve své topografii. Pravděpodobně by se o mlýnu dochovalo mnohem více informací. Potkala ho ovšem na počátku 19. století katastrofa v podobě požáru a staré zápisy shořely.
Dne 17. ledna 1845 měli mlýn v držení Antonín a Marie Jonášovi, na které si tehdy stěžoval majitel Zábřežského mlýna Jan Kožíšek a vyžádal si u krajského úřadu v Berouně opis vyšetřovacího protokolu z 26. srpna 1844 ve věci újmy na vodě. Tomu předcházela žádost Jana Kožíška u krajského úřadu, ve které prosil vyšetření sporu. Jan Kožíšek mlýn koupil už v roce 1830 za 1600 zlatých.541 Dolní mlynář Kožíšek měl s Jonášem společnou mlýnskou strouhu a byl přesvědčený, že z horního mlýna teče méně vody: „Nynější držitel Lhotského mlýna Anton Jonáš mě v užívání mého práva na tuto celou vodu, dílem zkracuje, nebo pouští tu samou průtokem mýtno mého mlýna, a skrze toto zkrácení, byla již 6. a 7. srpna 1844 krajsko-úřední komise držená.“ O této události Kožíšek informoval 24. září 1851 i podkrajský úřad, který tehdy sídlil ve Voticích. Otázku mlýnské strouhy vyřešili roku 1852 Jonášovi, kdy zažádali o zřízení nové mlýnské stoky okolo mlýna, aby nemuseli vodu pouštět mlýnem.
Další listina spojená s lhoteckým mlýnem pochází z 24. prosince 1846, kdy jakýsi Matoušek reaguje na přípis ze 14. prosince 1846 a oznamuje vrchnostenskému úřadu v Kosově Hoře, že mlynář Václav Panták odvedl vodu ze strouhy na jednu hodinu, aby tuto strouhu mohl vyčistit od sněhu. Poté odvod vody zase zahradil. Patrně měl Václav Panták lhotecký mlýn v nájmu. Dalšími zdejšími nájemci byli od 15. března 1852 podle pachtovní úmluvy Josef a Marie Kožíškovi. Jonášovi se s Kožíškovými dohodli, že Kožíškovi celkem zaplatí 800 zlatých jako kauci. K 15. březnu 1852 zaplatí 600 zlatých a zbytek s pěti procentním úrokem k 31. lednu 1853. To se však nestalo, neboť Kožíškovi museli odstoupit na žádost Jonášových 1. listopadu 1852 od pachtovní smlouvy.Kožíškovi tak byli majiteli lhoteckého mlýna na krátkou dobu.
K dalším majitelům mlýna patřil Václav Lužnický.546 Nejenomže v roce 1862 řešil přestupek dřívějšího vlastníka mlýna, který postavil nový, vyšší jez bez povolení, ale také se postaral v roce 1864 o zasazení normálního znamení. Ve mlýně ho následovali manželé Emanuel a Betty Němečkovi. Za těchto majitelů se mlýn těšil modernizaci.
Emanuel Němeček přistavěl v roce 1881 jedno patro, zavedl mletí na takzvaných stolicích a dal mlýnu pohon třemi koly. Ti měli opět roztržku s dolním mlynářem Zábřežského mlýna, kterým byl tehdy Václav Doubrava. Němečkovi trvali na tom, že Václav Doubrava se dopustil přestupku vodního zákona tím, že zvýšil stavítko v jalovém splavu mlýnského potoka pod mlýnem čp. 4 z 30 a půl palce (stavítko bylo 80 cm vysoké) na 32 palců (nyní 84 cm vysoké), a tudíž zpáteční voda staví Němečkovým kola a ti nemohou mlít.
15. prosince 1885 se v této záležitosti konalo komisionální šetření a bylo zjištěno, že ještě v říjnu téhož roku se stavítko nacházelo ve výšce 30 a půl palce a nyní Němečkovi při Doubravově zásahu tratí na svém výdělku. 22. prosince 1885 oznámilo okresní hejtmanství v Sedlčanech Václavu Doubravovi, že ho Němečkovi za tento přestupek proti vodnímu zákonu žalují a on musí uvést vše do původního stavu, tedy jak tomu bylo v říjnu roku 1885, a zaplatit útraty sporu. Zároveň chtěli Němečkovi snížit stavítko až na 25 palců. Doubrava proti rozhodnutí okresního hejtmanství v Sedlčanech podal 21. ledna1886 odvolání k zemskému místodržitelství do Prahy. Chtěl se s Němečkovými domluvit bez komisionálního šetření, když stavidlo snížil.
Němečkovi byli taktéž nespokojeni s rozhodnutím okresního hejtmanství v Sedlčanech. 22. ledna 1886 se domáhali spravedlnosti u zemského místodržitelství v Praze. Požadovali snížit stavítko na 25 palců, jak se usneslo již 19. dubna 1865, ale bylo jim to zamítnuto právě rozhodnutím okresního hejtmanství v Sedlčanech ze dne 22. prosince 1885. Němečkovi vypověděli, že: „(…)Následkem zvýšení tohoto stavidla voda ve strouze mlýnské vystoupne a v zimní době, a na voda ustavičně namrzá, led se tvoří a zvyšuje, kterýmžto zvyšováním led i podkolí takové výše dosáhne, že vodní stroje pracovati nemohou a tím nám škoda vychází.(…)“ 13. prosince 1886 proběhlo na žádost místodržitelství z 28. září téhož roku další ohledání, aby se zjistilo, zda výška vodního stavítka, uvedená v protokolu z 19. dubna 1865 je identická s výškou stavítka, která byla předmětem jednání. Této události se zúčastnilo několik pamětníků a podali své výpovědi.
Na základě výnosu místodržitelství z 25. dubna 1887 informovalo okresní hejtmanství v Sedlčanech Němečkovi 8. května 1887 o tom, že Doubrava má vyhovět nastavení stavítka na 25 stupňů a musí také zaplatit komisionální výlohy a na útratách projednáváním vzešlý obnos. Jako hlavní důvod uvedlo: „Z připojeného protokolu k aktům ze dne 19. dubna 1865 jest zjevné, že již tehdy stavítko v jalovém potoce mezi mlýnem Václava Doubravy a mlýnem čp. 4 ve Lhotce, které s nynějším, o něž tu jde, totožné jest, výškou 25 palců.“554 Němečkovi tak nejenom, že dosáhli snížení z 32 palců, výška stavítka se zastavila až na 25 palcích. Doubrava se s výsledkem sporu nehodlal smířit. 12. února 1888 žádal okresní hejtmanství v Sedlčanech o nové vyšetření a upravení dovolené nejvyšší výšky vody při mlýně s číslem popisným 102 v Sedlčanech a o upravení poměru téhož mlýna s číslem popisným 4 ve Lhotce. Byl ujištěn, že při jeho mlýně o 3 vodních kolech nelze mít stavidlo nastavené na 25 stupních, nýbrž na 30 stupních. Také upozornil na to, že dosud není postaven normální cejch pro jeho mlýn a mlýn č.p. 4 ve Lhotce.Ovšem ve vodní knize je proveden zápis o zasazení normálního znamení z roku 1864.

Neshody mezi majiteli sousedních mlýnů pokračovaly nadále. Dne 5. července 1894 se na základě kupní smlouvy stala majitelkou lhoteckého mlýna Josefa Pejšová. Němečkovi mlýn spolu se vším příslušenstvím a přilehlými pozemky prodali za 25 500 zlatých. Směli na mlýně zůstat a bezplatně ho užívat do 31. srpna 1894. 20. března 1901 doplnila Josefa Pejšová na vyzvání okresního hejtmanství, k provedení zápisu do vodní knihy, informace o svém mlýně. Uvedla, že mlýn se strojním vybavení amerikánské soustavy se čtyřmi válcovými stolicemi a příslušnými vysévacími a čistícími stroji, je na svrchní vodu a mele obchodně. Voda na mlýn přichází od mlýna z Červeného Hrádku vodní strouhou kat. č. 1888. Také doplnila, že se u mlýna nenachází normální znamení, ale za zřízení kvůli docílení pravidelného toku vody od Hrádeckého mlýna již úředně požádala.
Pejšův rod má hluboké kořeny. Již z roku 1441 pochází zmínka o Péssovi (Pejšovi), dohledatelná v třeboňském archivu.
Josefa Pejšová byla nucena také řešit spor s dolním mlynářem. V Zábřežském mlýně tehdy na krátkou dobu působila Petromila Jirásková. Ta dle oznámení Josefy Pejšové z 4. ledna 1896 k okresnímu hejtmanství v Sedlčanech zvýšila stavítko pod mlýnem čp. 4 ve Lhotce z 25 palců o celé prkno. Pejšová nemohla mlít, voda v mlýnském potoce byla příliš vysoko a v podkolí jejího mlýna se držela zpáteční voda. „Na jalový splav dávali dolejší mlynáři č. 102 v Sedlčanech, aby více vody v mlýnském potoce nadrželi a k mlýnu ve Lhotce dostali náplavky a sice tak vysoké, že zpáteční voda v podkolí u mlýna č. 4. ve Lhotce otáčení kol vadla a mletí v mlýně zamezovala.“560 Ten samý problém měli i Němečkovi s Václavem Doubravou v prosinci 1885, kdy Doubrava upravil stavidlo v jalovém splavu mlýnského potoku pod mlýnem č.p. 4. ve Lhotce na 32 palců. Josefa Pejšová si chtěla svých 25 palců pojistit, a tak 16. dubna 1896 požádala okresní hejtmanství v Sedlčanech o záznam do vodní knihy při mlýně č. p. 4 ve Lhotce, že výnosem místodržitelství z 25. dubna 1887 smí být stavidlo jen ve výši 25 palců.
Dalším pokračovatelem mlynářského řemesla ve Lhotce byl Jan Pejša. Již 27. června 1901 se na jeho žádost o přístavbu v podobě mlýnské budovy konalo komisionální řízení.562 Přístavba mlýna mu byla povolena výměrem z 31. července 1901. Renovace mlýna pokračovala. 30. dubna 1906 Pejša oznámil okresnímu hejtmanství v Sedlčanech, že se rozhodl vyměnit stávající chatrné vodní kolo za turbínu regulačního systému Francis s horizontální hřídelí. Okresní hejtmanství určilo místní šetření na 7. června 1906.
Tohoto šetření se mohli zúčastnit i majitelé hořejšího a dolního mlýna. Právě majitelka dolního, Zábřežského, mlýna Aloisie Gärtnerová oznámila 30. května 1906 okresnímu hejtmanství v Sedlčanech, že se 7. června 1906 nemůže dostavit a zároveň činí námitek proti výstavbě Pejšovy turbíny. Poukázala na to, že sám Pejša před několika lety litoval toho, že jako dolní mlynář nekladl odpor při stavbě turbíny ve mlýně svobodného pána Mladoty ze Solopysk na Červeném Hrádku, neboť od vystavení této turbíny velice trpěl, protože nemohl zužitkovat všechnu vodu odcházející od turbíny mlýna Červeného Hrádku.
Gärtnerová také uvedla, že ztrátou vody by byl její mlýn ohrožen, poněvadž při něm není jez ani nádržka. Své stanovisko proti výstavbě turbíny potvrdila ještě 23. července 1906. K Pejšovu projektu se vyjádřila i spolumajitelka Panského mlýna Alžběta Gärtnerová. Ta s výstavbou turbíny souhlasila. Mezitím se 7. června 1906 uskutečnilo komisionální řízení a Pejša získal výměrem z 27. července 1906 povolení k výstavbě turbíny. Louisa Gärtnerová se proti tomu odvolala a Pejša byl nucen s prací počkat. Až 5. října 1906 ve věci sporu rozhodlo místodržitelství ve prospěch Jana Pejši.568 Kolaudace turbíny proběhla 6. dubna 1908.
Jan Pejša si dovolil zaměnit dosavadní parní stroj o síle 25 HP motorem soustavy na nasávaný plyn o síle 50 HP, a protože ve mlýně nedošlo k žádným jiným změnám, nemyslel si, že by bylo nutné provést zvláštní šetření, a tak o tom 14. prosince 1909 seznámil okresní hejtmanství v Sedlčanech. K tomu se 26. prosince 1906 vyjádřila správa stavebního okresu v Táboře a doporučila vzhledem k ustanovení § 25 živnostenského řádu, aby se v této záležitosti provedlo místní šetření. Navíc Pejša dodal neúplné technické plánky.570 V březnu 1913 už oficiální cestou požádal okresní hejtmanství v Sedlčanech o povolení k přestavbě mlýnské budovy.
Pejša měl spory nejenom se sousedními mlynáři, ale i s majiteli pozemků, které se nacházely v blízkosti mlýnské strouhy. 21. července 1912 si na Pejšu stěžoval u okresního hejtmanství rolník Josef Musil, že předchozího dne voda stoupla v mlýnské strouze podél jeho stavení č. p. 12 ve Lhotce a rozlévala se po okolí. Škodu tím prý utrpěla Musilova louka s číslem katastrálním 599. Poškozený tvrdil, že celkově sedm dní zpátky byl stav vody v mlýnské strouze takový, že ani lávka přes strouhu na jeho louku se nemohla položit. A tak šel téhož dne za Pejšou, aby s tím něco udělal. Ten však odmítl. Také Václav Rijant, pekař na Lhotce, který má obytné stavení přímo u mlýnského náhonu, sepsal u okresního hejtmanství dne 30. září protokol, kde dal za pravdu Josefu Musilovi. S ním souhlasila i Marie Jiráčková, majitelka stodoly položené téměř u náhonu na mlýn č.p. 4. Další svědci vypověděli ve prospěch Jana Pejši. Václav Bára, kolář ve Lhotce a Antonín Žemlička prý neviděli, že by se dne 20. července 1912 voda vylila na louky Josefa Musila.
Dle výměru okresního hejtmanství v Sedlčanech z 9. listopadu 1912 se Pejša dopustil přestupku § 24 zákona z 28. srpna 1870 č. 71 zemského zákona a byl odsouzen k pokutě 10 K ve prospěch zemědělského fondu. S tím Pejša nesouhlasil a 25. listopadu 1912, posledního dne lhůty na odvolání, věc postoupil k místodržitelství a svedl vinu na hořejší mlýn. Vypověděl, že voda v mlýnském náhonu na jeho mlýn teče nepravidelně, neboť majitel mlýna, svobodný pán ze Solopysk, v Červeném Hrádku zadržuje vodu v rybníce, který u tohoto mlýna leží. Když už však zadrženou vodu nepotřebuje, vytáhne stavidlo a voda se nažene do mlýnského náhonu: „Dne 20. července t.r. přihnala se voda do náhonu na mlýn můj vedoucího, v takovém množství, že se táž na louku p. Jos. Musila vylila, aniž však mu škodu na majetku jeho spůsobila- vylití vody té nestalo se však vinnou mou, nýbrž tím, že mlýn v Červ. Hrádku ji zadržel, a vytáhne stavidlo, najednou jí pustil a já nemohl zabrániti tomu, aby se voda v takovém množství valící nevylévala na sousední pozemky.(…)“
S dalším,s kým se Jan Pejša dostal do sporu, bylo samotné obyvatelstvo Sedlčan. To si 19. srpna 1913 u okresního hejtmanství stěžovalo, že na potoce Mastníku byla po šesté hodině ranní mastná vrstva, a tak se nedalo prát prádlo a napájet koně. Ryby se také ocitly v ohrožení. Okresní hejtmanství nařídilo ještě v týž den ve tři hodiny odpoledne komisionální šetření. Komise se odebrala k mlýnskému náhonu vedoucího od Pejšova mlýna na mlýn Zábřežský a zjistila, že po vodě plynou tu a tam mastné skvrny. Vyšetřovatelé došli do Pejšova mlýna, jenž k pohonu strojů užívá jak vody, tak i motoru na nasávaný plyn. Tentokrát byla turbína poháněna vodou a po zastavení turbíny, zmenšilo se množství tukových skvrn a bylo patrno, že větší množství jich vychází od motorového generátoru. Ještě před Pejšovým mlýnem se prohlédla strojovna zdejší lokální dráhySedlčany - Votice Veselka a zjistilo se, že v jámě pod stanovištěm lokomotiv, jež obsahovala také množství olejovitých odpadků, nachází se odpadní kanálek vedoucí přímo do potoka. Ale v tu dobu odtud splašky vypouštěny nebyly. Komise šla vzhůru proti vodě až k jezu pod červenohrádeckým lihovarem a potom na jalovou strouhu, ale žádné mastné skvrny neobjevila. Došla tedy k závěru, že za znečišťováním potoka Mastníku může Pejšův mlýn. Pejša vzal sice rozbor komise na vědomí, ale namítal, že k znečišťování vody mastnými skvrnami dochází již nad jeho mlýnem.
Co se týče stížnosti rolníka Josefa Musila, dospěli aktéři sporu k dočasnému smíru. Obě strany vzaly svá odvolání se žádostí zpět, aby byl trest Janu Pejšovi prominut. Pejša se ovšem zavázal, že během dvou měsíců zažádá o dodatečné vodoprávní schválení k zřízení nového stavidla a učiní taková opatření, aby při zvýšení vody v mlýnském potoce neděla se škoda na louce Josefa Musila. Místodržitelství v Praze vyhovělo tomuto výsledku 4. října 1913. Pejša se postavil k této záležitosti ve velkém stylu. Nejenomže 24. října 1913 požádal okresní hejtmanství v Sedlčanech o dodatečné vodoprávní schválení k zřízení zvýšeného stavidla, ale také oznámil přestavbu celého mlýna i strojů v něm. Pejša také žádal o vypouštění vody z hnacího stroje do vodního náhonu.
Zřejmě měl Musil špatné informace, protože 16. března 1914 informoval okresní hejtmanství v Sedlčanech o tom, že už uplynula stanovená lhůta dvou měsíců a Pejša dosud o dodatečné vodoprávní schválení své mlýnské provozovny nezažádal. František Musil, majitel usedlosti č.p.3 ve Lhotce, oznámil 3. dubna 1914 při komisionálním řízení, že „hráz mezi mlýnským potokem a jeho louku jest patrně uměle zřízena a sestává pouze ze sypkého materiálu, není proto nikterak způsobilá vzdorovati značnějšímu tlaku vody v potoce“, a tak se voda snadno provalila a zaplavila a zabahnila jeho louku. Ke svému vyjádření přidal František Musil prosbu na okresní hejtmanství, že v případě, že Pejšovi udělí žádané dodatečné vodoprávní povolení k provedeným změnám na vodních poměrech při jeho mlýně, aby také sám Pejša udělal taková opatření, jimiž by nebezpečí škody na Musilově majetku bylo vyloučeno. Myslel tím, aby potoční hráz podél jeho louky vedoucí přiměřeně zvýšenému tlaku vody v potoce Pejša upravil a opevnil nepropustným tarasem. K Františku Musilovi se připojil i Josef Musil. Ten chtěl dát Pejšovi souhlas k dodatečnému vodoprávnímu schválení až po tom, co Pejša zřídí taras a bude ho udržovat.
Okresní hejtmanství potvrdilo dodatečné vodoprávní schválení 9. května 1914. Pejša směl zvýšit své jalové stavidlo z 29 cm na 61 cm za té podmínky, že se břehy náhonů vyvýší tak, aby hladinu vod po vrchní hranu stavidla nadrženou ve všech místech aspoň o 20 centimetrů převyšovaly. Úpravy měly proběhnout do konce roku 1914. Tento nález však 11. listopadu 1914 zrušilo místodržitelství pro království České a Pejša se proti tomu 8. prosince 1914 odvolal k okresnímu hejtmanství v Sedlčanech a k ministerstvu orby ve Vídni.  Měl za to, že Musilovi si stěžovali u druhé instance, aby dokázali jakési panství nad ním, a aby mu způsobili nějaké další bezúčelné ztráty. Na rozhodnutí místodržitelství mohl mít vliv i JUDr. Josef Musil, ministerský sekretář ve Vídni a příbuzný Musilů ve Lhotce.
O deset let později Jan Pejša opět požádal okresní správu politickou v Sedlčanech o zvýšení jalového stavidla na míru 80 cm při ústí mlýnské stoky na mlýn. Jak se podnik zvětšoval, potřeboval i více vody jako hnací sílu. 10. září 1923 proběhlo ve mlýně místní šetření, kterého se také účastnili Pejšovi dlouholetí rivalové. František Musil upozornil na nedostatečnost břehové hráze podél jeho louky. Měl také obavy ze zvýšení vody v mlýnském potoce, neboť tím hrozilo protržení břehu. Nečinil však proti Pejšovu záměru žádných námitek, pokud nebude poškozován.586 Komise rozhodla, že stavidlo může být zvýšeno jen do míry 75 cm do té doby, než okresní správní komise v Sedlčanech provede rekonstrukci silnice takovým způsobem, který by připouštěl zvýšení vodní hladiny na 80 cm.
Dne 13. června 1924 proběhlo na Pejšovu žádost další místní šetření. Tentokrát chtěl Pejša vyměnit opotřebovanou Francisovu turbínu s horizontálním hřídelem za dvě nestejně velké regulační Francisovy turbíny taktéž s horizontálním hřídelem. 13. listopadu 1924 dostal majitel mlýna povolení k výměně turbín a na jejich kolaudaci musel čekat do 8. listopadu 1926.588 Zřejmě v tom měl opět prsty Musil, neboť ten byl tentokrát nespokojen s výsledkem komise z 10. září 1923 o zvýšení stavidla. I když tehdy neměl s Pejšovými úmysly problém, pokud mu nezpůsobí Pejša škodu. Věc se měla nyní jinak. 6. prosince 1924 podali k zemské správě politické v Praze František Jiráček a Josef Musil, rolníci na Lhotce, dále Josef Novotný, tesařský mistr na Lhotce a Václav Pětník, chalupník na Lhotce odvolání proti výměru ze dne 13. listopadu 1924. Pravděpodobně v tento den dostal Pejša od okresní správy politické v Sedlčanech vodoprávní povolení ke zvýšení stavidla na 80 cm, poněvadž došlo k rekonstrukci silnice. Odpůrci tohoto rozhodnutí navíc 20. prosince 1925 zdůraznili, že svá odvolání podali hlavně proti odpadnímu jezu- splavu pod Pejšovým mlýnem, který jim svým silným proudem znemožňuje přejezd přes cestu a vymílá ji. Své odvolání z 6. prosince 1924 vezmou zpět, pokud Pejša vše upraví tak, jak tomu bylo před výměrem z 13. listopadu 1924. 30. března 1925 se obě strany dohodly na zřízení betonového mostu na traverzách přes odpadní mlýnskou strouhu do potoka na místěstávajícího brodu. Tak se okolní obyvatele snadno dostanou přes jez. O stavbu tohoto mostku se postará Pejša.
Mlýn Pejšov tvořil za první republiky spolu s Gärtnerovým a červenohradeckým trojici největších mlýnů na Sedlčansku. Patřilo k němu 100 měr luk a polí. Ve mlýně pracovalo nastálo 16 osob. Za den se semlelo 200q obilí a mouka se vyvážela jednak po okrese, ale i do zahraničí. Mlýn měl vlastní elektrickou síť od roku 1907. Kapacita mlýna vzrostla k roku 1936 na 200q žita a 100q pšenice za den. O pohon mlýna se starala parní lokomobila o síle 200 HP a vodní turbína o síle 45 HP. Objekt vlastnil pokračovatel rodu Bedřich Pejša.
Ve mlýně se pracovalo i za druhé světové války. Marie Dědová, obyvatelka Sedlčan, vzpomínala ve své knize na to, jak její rodina kupovala od Pejši mouku na černo. Vozil ji k nim nákladním autem.595 I po válce mlýn pokračoval se svým provozem.
S nástupem komunistického režimu k moci byl vyhláškou ministryně výživy ze dne 3. července 1948, č. 1476, Úř. 1.I. mlýn, spolu s celým podnikem „Jan Pejša“ Lhotka u Sedlčan znárodněn. Vlastníkem mlýna se staly Středočeské mlýny, národní podnik, Praha VII, U Uranie č. 14. Ty podaly 27. března 1950 k okresnímu národnímu výboru v Sedlčanech knihovní žádost za vklad vlastnického práva ve vodní knize položky č. 8 obce Lhotka.597 Žádost přišla do Sedlčan 19. dubna 1950.
Po pádu komunistického režimu se mlýn vrátil do rodiny původního majitele. Bedřich Pejša mlýn v roce 1991 pronajal Josefu Vodičkovi, který mlýn provozoval až do roku 2008, kdy se mlýn vrátil pod správu původních vlastníků, tenkokrát Janu Pejšovi.


Historie mlýna obsahuje událost z období:

1576-1585 Jan Stárek

Události
  • První písemná zmínka o existenci vodního díla
  • Vznik mlynářské živnosti
Hospodářský typ mlýna
  • Poddanský

1717 František Šebor

kol. 1800 mlýn vyhořel

Události
  • Zaznamenání katastrofy (požár, povodeň, zranění, úmrtí, aj.)

1852 nájemci Antonín a Marie Jonášovi, povoleno zřídit stoku kolem mlýna, aby nemuseli pouštět vod na Dolejší mlýn skrze mlýn

od nájmu odstoupili za 300 zl. stříb.

1864 majitel Václav Lužnický, položeno normální znamení na jkezu pod mlýnem hrádeckým

B. Kadlec

1880 Em. Němeček za Sedlčan

1881 přistavěl 1 patro

1894 rodina Pejšova

1897 Marie Pejšová, přestavěn na parní pohon

1904 JUC. Jan Pejša

1905 přistavěl velké skladiště

Roku 1923 využíval parní síly 200 HP, a vodní síly 30 HP.

1930 Jan Pejša

denní produkce 200 q obilí

zaměstnáno 16 osob na 2 směny

hospodářství 100 měr polí a luk

Příjmení mlynářů působících na mlýně:

  • Pejša
  • Stárek
  • Šebor
  • Jonáš
  • Lužnický
  • Kadlec
  • Němeček

Historie mlýna také obsahuje:

1576-1585 Jan Stárek

1717 František Šebor

1845 Antonín Jonáš (nájemce)

1864 Václav Lužnický

B. Kadlec

1880 Em. Němeček

1894 Pejša

1897 Marie Pejšová

1904-1930 JUC. Jan Pejša

1939 - Jan Pejša (RR)

Mlýn je vyobrazen na:

Předměty spojené s osobou mlynáře a provozu:

  • Hlavičkový (firemní) papír
dochován bez větších přestaveb
05 2012
    průmyslový areál
    mlýn na potoku (50 - 1000 l/s)
      zděná
      vícepodlažní
      • okno
      • epigrafické památky (nápisy, datování aj.)
        • existující umělecké složení
        Žádná položka není vyplněna
        7 válcových stolic
        francoiuzský kámen
        loupačka
        kartáčovka
        aspiratér
        3 triery
        Nezjištěn
        • výroba elektrické energie
        1907 pro elektrické osvětlení
          Typvodní kolo na vrchní vodu
          StavZaniklý
          Výrobce
          Popis1881: 3 kola (pro stolici, český a franc. kámen)
          Typvodní kolo na vrchní vodu
          StavZaniklý
          Výrobce
          Popis1881: 3 kola (pro stolici, český a franc. kámen)
          Typturbína Francisova
          StavNezjištěn
          Popiszřízena 1906 výkon 30 HP
          1930: 1 turbína Francis, hltnost 1 m3/s, spád 4,7 m, výkon 48 HP
          Typparní stroj, lokomobila
          StavZaniklý
          Výrobce
          Popiszřízen 1897 výkon 25 HP
          1925: výkon 200 HP
          Typparní stroj, lokomobila
          StavZaniklý
          Výrobce
          Popiszřízen 1897 výkon 25 HP
          1925: výkon 200 HP
          Typdynamo
          StavNezjištěn
          Popiszřízeno 1907 pro osvětlení mlýna
          Historické technologické prvky
          • Válcová stolice s 1 párem hladkých válců v dřevěné skříni
          • průchodová
          • válcový
          • jednoskříňový
          • šneková
          • šnekový dopravník | Počet:
          • kapsový výtah | Počet:
          • AutorKarel Franzl (red.)
            NázevČeskoslovenský KOMPAS sv. IV, část 2
            Rok vydání1923
            Místo vydáníPraha
            Další upřesnění
            Odkaz
            Datum citace internetového zdroje
            AutorKarel Franzl (red.)
            NázevČeskoslovenský KOMPAS sv. IV, část 2
            Rok vydání1923
            Místo vydáníPraha
            Další upřesnění
            Odkaz
            Datum citace internetového zdroje
            AutorČeněk Habart
            NázevSedlčansko, Sedlecko a Voticko
            Rok vydání1925
            Místo vydáníSedlčany
            Další upřesněníDíl. I. - s. 235
            AutorMinisterstvo financí
            NázevSeznam a mapa vodních děl RČS
            Rok vydání1932
            Místo vydáníPraha
            Další upřesněnísešit 12 (Tábor), s. 29
            AutorLenka Kletečková
            NázevMlýny a mlynáři vysídleného území Neveklovska 1. poloviny 20. století
            Rok vydání2016
            Místo vydáníPraha
            Další upřesněníbakalářská práce na katedře PVH FFUK
            Odkazhttps://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/80310
            Datum citace internetového zdroje07 2021

            Místo uložení
            Název fondu
            Název archiválie
            Evidenční jednotka
            Inventární číslo, signatura
            Místo uložení
            Název fondu
            Název archiválie
            Evidenční jednotka
            Inventární číslo, signatura

            Základní obrázky

            Historické mapy

            Historické fotografie a pohlednice

            Současné fotografie - exteriér

            Současné fotografie - předměty spojené s osobou mlynáře

            Vytvořeno

            5.9.2014 16:29 uživatelem Šárka Janotová

            Majitel nemovitosti

            Není vyplněn

            Spoluautoři

            Uživatel Poslední změna
            Rudolf (Rudolf Šimek) 4.6.2017 11:04
            Radomír Roup 20.6.2018 10:02
            doxa (Jan Škoda) 18.7.2021 00:06