V Kosově Hoře od „Hořejšího mlýna“ po proudu potoka Mastníku narazíme ještě na jeden mlýn, nazývaný „Dolejší“.
K prvním známým majitelům tzv. Dolejšího mlýna s číslem popisným 42 v Kosově Hoře patřil Martin Sejk, zakladatel cechu mlynářského v Kosově Hoře a první starší cechmistr z roku 1751. V cechovní knize jsou dále doložena jména roku 1763 František Horáček, 1764 Jan Pára, 1766 František Sejk, 1774 Václav Hrsina, 1783 Jan Hrsina, 1790 Jan Hýbner a 1820 Václav Havránek. Mlýn odebíral vodu z Dolejšího rybníka, kterým protéká potok Mastník.
Na základě svatební smlouvy z 27. listopadu 1857 získal Jan Janžura mlýn, kde pracoval spolu s manželkou Annou. Jan Janžura vedl skrze úřady spor s Josefem Hellerem, majitelem koželužny s číslem popisným 13 v Kosově Hoře, o právo na vodu z potoka Mastníka. V rámci tohoto konfliktu 10. října 1891 mlynář Dolejšího mlýna podal výpověď u obecního úřadu v Kosově Hoře: „Dnes ráno šel jsem okolo mlýnské stoky která vede vodu do panského rybníka a tímto na mlýn, abych podíval se na jez není-li porušen. Na cestě této nalezl jsem novou zemní práci u samé stoky. Nevěda co by to bylo, ptal jsem se blízko tu stojícího pana Josefa Hellera co by to bylo; i odpověděl mně: ,, že vyhodil troubu vodní a postavil místo ní nový vodovod kterým vede vodu do nové své strojírny k napájení parního kotle. I upozornil jsem pana Hellera že žádného práva k odvádění vody z mé stoky nemá a že také toho trpět nebudu. Proto žádám aby slavné obecní představenstvo tento stav věci neodkladně zjistilo a další odvádění vody z mé stoky panu Hellerovi zabránilo.“ Naproti tomu uvedl předvolaný Josef Heller: „Již 70 roků stojí moje koželuhna v Kosově Hoře a brala se vždycky voda z této stoky aniž by byl kdo jakož i pan Janžura čeho proti tomu namítal, pak mám také vodní právo jako pan mlynář Janžura k této vodě.“ Protože nebylo možné mezi stranami dosáhnout smíru, byla věc postoupena k okresnímu hejtmanství v Sedlčanech.
Spor trval dále, protože přibližně o měsíc později, 12. listopadu 1891, si stěžoval mlynář Janžura u obecního úřadu v Kosově Hoře na Josefa Hellera, že žádná voda neteče do rybníka, neboť Heller prý zahradil stavidlo, na které umístil kůže, aby mu šla voda pouze na jeho parní stroj. Dále Janžura doplnil, že k místu ohledání přišel i Hellerův topič Václav Kříž, který ze zahrazené vody obvinil Janžuru. Po sepsání výpovědi šel s Janžurou místo obhlédnout starosta obce Josef Pešek, který si přibral dva svědky. Na místě viděli schválně položené kůže tak, aby veškerá voda tekla do koželužny Josefa Hellera. 16. listopadu 1891 se odehrálo trestní komisionální řízení. Při tomto řízení se k ucpání mlýnské strouhy přiznal Hellerův topič Václav Kříž. Přičemž potvrdil, že se činu dopustil z vlastní iniciativy. Okresní hejtmanství v Sedlčanech mu uložilo peněžitou pokutu 5 zlatých k rukám Českého fondu pro zeměvzdělání v království Českém prostřednictvím berního úřadu v Sedlčanech, popřípadě 24 hodin vězení. Kříž pokutu 5 zlatých na počátku ledna následujícího roku zaplatil.
Jak už to v podobných sporech bývá, nežaloval jen Jan Janžura Josefa Hellera, ale i naopak. 6. prosince 1891 obvinil Heller Janžuru u okresního hejtmanství pro přestupek vodního zákona s tím, že mu ucpal přívod vody do studny. Tak proběhlo 5. ledna 1892 při obecním úřadě v Kosově Hoře jednání – pokus o smír, kde si každá strana stála za svým.
Konfliktní situaci pravděpodobně Janžura řešil prodejem mlýna baronce Louise Mladotové ze Solopysk, rozené Beaûliciû Marconnay, 12. března 1892 za 18000 zlatých. Smlouvu s ní uzavřel prostřednictvím jejího plnomocníka, manžela a majitele velkostatku v Kosově Hoře Jana Mladoty, neboť žila v Linci. Janžura mohl ve mlýně pobývat ještě do 31. května 1892.519 Koželužně Josefa Hellera zůstalo právo máčet kůže v mlýnském náhoně, navíc Heller získal v roce 1894 podle výnosu okresního hejtmanství právo brát z mlýnského náhonu vodu pro svůj parní stroj. Janžura se stal v roce 1892 pekařem, ale přesto jeho spor s Hellerem neskončil. Jeho stížnost, proti trestnímu nálezu z 1. prosince 1891, jejíž obsah neznáme, byla projednávána na místodržitelství.
Koželuh Heller žádal v roce 1894 zřídit si studnu. O záležitosti proběhlo šetření a Heller od této žádosti ustoupil a uzavřel s Janem Mladotou smír 29. září 1894. Při této příležitosti je Jan Mladota veden jako vlastník mlýna. Vedle tohoto mlýna na zahradě byl domek s tkalcovskými stavy, který měl pronajatý Otto Kaufmann. Kaufmann pak koupil roku 1913522 i mlýn a vedlejší domek a postavil tam továrnu na vatu a prošívané jutové pokrývky. Svůj úmysl postavit na místě mlýna továrnu na vatu a prošívané přikrývky oznámil Kaufmann okresnímu hejtmanství v Sedlčanech 1. února 1913.
V září 1913 se Kaufmannova továrna na deky označovala jako nově vystavěná. U okresního soudu v Sedlčanech se tenkrát vyšetřovalo, zda má Kaufmann povoleno v této budově svoji živnost provozovat. Hlavní líčení ve věci se mělo konat 26. září 1913.525 29. září 1913 sděloval obecní úřad v Kosově Hoře okresnímu soudu v Sedlčanech, že na základě prohlídky z 26. září 1913, je stavba továrny v podstatě hotová, avšak žádost o kolaudaci nebyla tehdy podána.526 Kolaudace se konala až 16. února následujícího roku.
Definitivně byla schválena výměrem č. 2769 z 2. března 1914. Továrna měla již od počátku své existence problémy s udržením životního
prostředí. 18. září 1914 proběhla v jejích útrobách a v obci Kosově Hoře zdravotní revize, o které byla 19. září 1914 sepsána zpráva. Zjistilo se, že se vata drchá ze starých pytlů, pomazaných blátem, dále také ze starých bavlněných a jutových hadrů, které byly plné prachu a o jejichž původu majitel nic nevěděl. Dále komise shledala, že exhaustor nesplňoval normy, a že hnojůvka nerušeně vytékala ze dvorků do veřejných cest a toku Mastníku. 22. září 1914 reagovalo na nedostatky Kaufmannovy továrny okresní hejtmanství. Měl tyto závady odstranit, neboť dodával přikrývky vojenské správě.
Počátkem roku 1918 řešil Kaufmann využití vodní síly a rozhodl se, že stávající tři vodní kola nahradí Francisovou turbínou, neboť ta bude i účelnější a hospodárnější. Při své žádosti 3. ledna 1918 uvedl, že se zmíněnou turbínou pracuje již pod jeho továrním objektem mlýn Oliviera Mladoty ze Solopysk na Červeném Hrádku a mlýn Jana Pejši ve Lhotce. 2. dubna 1918 získal k postavení Francisovy turbíny vodoprávní povolení.
Kaufmann si patrně se svým projektem dával na čas, poněvadž až 9. července 1924 požádal okresní správu politickou o kolaudaci turbíny.
Továrník také v roce 1924 požádal o výpomocnou sílu při nepříznivých podmínkách. Hodlal odbahnit rybník, který měl přejít do jeho vlastnictví a protože z tohoto rybníka odebíral vodu, musel vyřešit nefunkčnost provozu. Řešením měla být parní lokomotiva. Kaufmann při komisionálním šetřením dne 16. září 1924 udal důvody svého úmyslu: „Potok ten nevede v každé době ku pohonu turbiny potřebné množství vody, táž pracuje tedy v delších dobách suchého období s menším effektem. Rybník Dolejší má přejíti ve vlastnictví pana Otty Kaufmanna, jest ve značné míře zabahněn, nový majitel zamýšlí proto rybník radikálně vybahniti.“ Po tuto dobu byl by tovární podnik bez vodní síly.
Kaufmannův záměr schválila okresní správa politická v Sedlčanech 16. října 1924. Podnik převzal v následujících letech syn Otty Kaufmanna Jakub. Ten zažádal 16. září 1930 okresní úřad v Sedlčanech o udělení živnostensko - policejního povolení k přesídlení a přestavbě mykárny a vlkárny a také k výměně lokomobily při své továrně na přikrývky a vatu. 17. října 1930 se konalo komisionální šetření, zda-li k plánovaným změnám může vůbec dojít a o měsíc později držel Kaufmann v rukách dokument o schválení. Opis takovéhoto schválení se musel poslat ještě obecnímu úřadu v Kosově Hoře, okresnímu úřadu - technickému oddělení v Táboře a živnostenskému inspektorátu
v Táboře.535 Po provedených změnách proběhlo další komisionální šetření 23. června 1931 a 10. července 1931 bylo Jakubu Kaufmannovi uděleno živnostensko - policejní povolení k používání přestavby mykárny a vlkárny a nové lokomobily. Otec dále požádal 1. listopadu 1936 o povolení kolaudace k přestavbě a nástavbě domu s číslem popisným 129, nacházející se v blízkosti mlýna. 6. listopadu 1936 se uskutečnilo komisionální řízení.
Továrnu Kaufmannovi rozšiřovali a modernizovali až do roku 1938.
