14. června 1941 od manželů Kamila a Marie Kremlíkových zakoupil Alois Strnad, nuceně vystěhovaný ze Skořického mlýna, trhovou smlouvou mlýn a pozemky za částku 120 000 korun. Rodina se přistěhovala na nové místo 27. listopadu 1941. Mezi dobou koupě a přistěhováním měl pronajatý pan František Mayer. Jaké však bylo překvapení nového majitele, když ve schránce na dopisy nalézá dopis od Obilního úřadu, že mlýn se k 23. listopadu 1941 uzavírá. Uzavření mlýna souviselo s osobou prodávajícího. Byla to opravdu
zvláštní osobnost. Na svém předcházejícím působišti ve mlýně v Hrádku v severovýchodních Čechách si počínal, přes tehdy velmi tvrdé protektorátní zákony
opravdu lehkomyslně. Jak vyplývá z pozdější relace četnické stanice ve Strakonicích, Kamil Kremlík úmyslně „a lstivě“ vylákal, ve svém tehdejším působišti v Hrádku, dne 10. července 1940 na místním pekaři částku 4 927 korun, za kterou nedodal zboží. Aby se vyhnul trestnímu stíhání, peníze pekaři vrátil. Ale již 18. října 1940 přimíchal do 46 q otrub 7 q vápencového písku, aby tuto směs pak jako krmivo prodával zemědělcům. Na podvod se přišlo a i když se obviněný hájil, že ke smíchání došlo nedopatřením a směs nebyla určena pro výživu obyvatelstva, ale jen dobytka a je vlastně neškodná, byl odsouzen pro podvod k pokutě 1 000 korun a dále k trestu 7 dní nepodmíněně. Po tomto
trestu se odstěhoval a koupil si mlýn v Přední Zborovici od Jana Hanzala. Mlýn měl registrační číslo 1963. Nebyl to velký mlýn. Vzhledem k jeho trestní minulosti mu odepřel Okresní úřad ve Strakonicích vydat živnostenský list. Mlynář Kremlík proto mlel bez povolení. Dne 31. května 1941, tedy 3 dny před prodejem mlýna Strnadovi, provedla kriminální policie z Klatov na udání kontrolu ve mlýně. Nalezla tam dle protokolu 17 q pšenice a 12 q žita. Bylo to obilí okolních sedláků, kterým bylo nařízeno je převézt na semletí do jiného mlýna. Krátce po prodeji mlýna byl Kremlík zatčen. Rozsudek neznáme, ale vzhledem k jeho předcházejícím kauzám se lze obávat nejhoršího. V mlýně, jak jsme si již řekli, mlel nájemce Mayer, který nevěda, že mlýn je prodán se ucházel po zatčení majitele o možnost koupi objektu. Mlynář Strnad spolu s manželkou a 3 dětmi ve věku 8, 10 a 16 let spolu se svým otcem Emanuelem se přistěhovali do Zborovice. Zprvu se zdálo, že obnovení provozu mlýna bude jednoduché. První problém nastal při zjištění skutečnosti, že stále neproběhl převod majetku a tudíž ze zákona je stále pan Kremlík majitelem. Vzhledem k jeho vazbě existovalo nebezpečí propadnutí tohoto již prodaného majetku. To se nějak podařilo vyřešit, protože již 19. prosince 1941 Přesidlovací kancelář intervenuje u Českomoravského svazu pro hospodaření s obilím ve prospěch mlynáře Strnada a tam jej označuje za majitele mlýna. Je zajímavé odcitovat tu pasáž dopisu, kde rokycanská komise označuje viníka mlynářových problémů: „Hlavní zásada spočívá totiž přímo u Okresního úřadu ve Strakonicích, který od počátku přes intervence zdejší i Ústavu (není upřesněno jakého) kladl přesídlenci všemožné překážky a jehož hospodářský technik se zdráhal mlýn prohlásiti za důležitý z důvodů zásobovacích, třebas se k tomu zástupce Okresního úřadu a Okresního hejtmana dr. Otto Sentz dne 18. 11. 1941 protokolárně zavázal. Nelze proto v záporném návrhu Okresního úřadu předloženém Českomoravskému svazu spatřovati nic jiného, nežli úmysl hospodářského technika přestěhovalce existenčně zničit ve prospěch tamních, jemu známých majitelů mlýnů.“ Pomoci mu chtěl i Svaz pro hospodaření obilí, který navrhoval písemně Okresnímu úřadu ve Strakonicích (což bylo dost odvážné), že zvýší kontingent mlýnu ve Strunkovicích nad Blanicí, který tento zvýšený kontingent nestačí semlít a předá mletí jako výpomoc Strnadovi. Ale ani to na Okresním úřadě nebylo akceptováno. Když už všechno selhalo, obrátil se Strnad na nějakého známého, který ve spisech není jmenován a ten mu slíbil pomoc. Strnad patrně nevěděl, co známý učiní. Ten měl kontakty u německé policie Klatovech, která intervenovala ve prospěch Strnada ve Strakonicích. Ale ani tato přímluva mu mlýn neotevřela, naopak po válce se proti němu obrátila. Dne 1. května 1942 Prezidium Svazu pro hospodaření s obilím konstatovalo, že mlýn pro odpor ve Strakonicích nelze otevřít, a proto mlynáři přiznává měsíční paušál 526,30 korun jako náhradu za zavřený mlýn. Mlynář při koupi mlýna též získal 2,07 ha polí, na kterých mohl hospodařit. Bylo to skromné živobytí, ale válku přežil. O povolení otevřít mlýn žádal celou válku. Vždy byl odmítnut. Ihned po jejím skončení žádal opět. A opět byl mu nebyl provoz povolen. Tentokráte tentýž úřad ve Strakonicích to odůvodnil intervencí německých úřadů za války. To ale již v mlynáři, jak se říká „chytily saze“ a problém osobně projednal ve Strakonicích. Bohužel žádný písemný doklad z jednání jsem nenašel, ale po této návštěvě byl k 3. srpnu 1945 provoz mlýna obnoven. Mezi tímto datem a dopisem ze dne 13. února 1950 není v archivu žádný dokument. Dopisem z uvedeného dne žádá Strnad Okresní úřad ve Strakonicích o povolení změny vysévacího zařízení pro
svůj mlýn. Odpověď je velice strohá a nedává mnoho nadějí do budoucna: „ ... Žádost o povolení změny vysévacího zařízení vracíme, neboť váš mlýn není provozován národním podnikem, nebo družstvem, není ani prohlášený za důležitý pro obchodní mletí. Je třeba proto žádat na KNV v Č. Budějovicích.“ podpis nečitelný.
