mlýn Podskalsko

Nejstarší písemná zmínka o mlýnu je z roku 1601, kdy obec Skalsko, včetně statku, polností a mlýna patřily kostelu sv. Michala na Starém Městě pražském. Mlýn tehdy koupil do dědičného držení Jakub Pecháček za 1000 kop míšeňských, které na místě zaplatil. Roční nájem byl stanoven na 20 kop míšeňských a byl placen ve dvou stejných splátkách o sv. Jiří a na sv. Havla. Navíc měl mlynář vždy o vánocích dodat kostelu 4 slepice. Mlít u něj povinně museli všichni mleči ze Skalska a Kovance. (MH)

V roce 1624 byl mlynář Jakub Pecháček vykonával úřad skalského rychtáře a mlýn prodal svému synovi Adamovi za 400 kop Míšeňských při zachování stejných povinností vůči kostelu sv. Michala.

V roce 1789 je v urbáři uváděn mlynář František Boretský, který neplatil daň, ale pouze odváděl úrok dle kontraktu. Tehdy měl mlýn čp. 32. (MH)

Dalším dědičným držitelem mlýna byl Bohumil Vencl. Od něj koupil mlýn v roce 1793 Šimon Grus ze Semil za 495 zlatých. Současně s mlýnem koupil právo pálení a šenku kořalky včetně vybavení. Na mlýně však byl dluh 163 zlatých vůči vrchnosti, které musel mlynář splácet. Dále platil ročně 10 zlatých nájmu za mlýn a 10 zlatých za právo pálení a šenku kořalky. Mlynář byl také zavázán mlít a šrotovat obilí pro skalský statek bez měřičného, za mletí sladu dostával za každou várku půl vědra piva. Patrně živnost nevynášela očekávaný zisk, Šimon Grus prodal mlýn po třech letech Janu Roudnému z Jičína za 365 zlatých. Na nového mlynáře přešel zbytek dluhu vůči vrchnosti, protože Šimon Grus ho nestihl celý splatit. (MH)

Jan Roudný zde hospodařil také jen 3 roky, v roce 1799 prodal mlýn Janu Součkovi za 450 zlatých a nářadí na pálení kořalky za 10 zlatých. Mlynář Jan Souček se kromě provozu mlýna věnoval pálení kořalky nejen z obilí, ale také z různých druhů ovoce z vlastní zahrady. Za tímto účelem přikoupil v roce 1800 další zahradu a o 6 let později si další zahrady pronajal. (MH)

Dcera Jana Součka se vdala za šenkýře z Kováně Františka Kindla. V roce 1811 postoupil mlynář Jan Souček svému zeti mlýn a palírnu za 140 zlatých. František Kindl nebyl mlynář a tak se více věnovat pálení kořalky a provozu pekárny, která byla součástí mlýna. (MH)

V roce 1815 došlo k přečíslování domů, mlýn dostal nové čp. 54. (MH)

František Kindl zemřel v roce 1833, zanechal po sobě 6 nezletilých děti. V té době sedmnáctiletý syn Josef se vyučil pekařem a odešel do Prahy. (MH)

Mlýn chátral a již kolem roku 1850 hrozilo, že zanikne. Josef Kindl mezitím získal v Praze slušné jmění a rozhodl se, že rodný mlýn zachrání. Vrátil se domů, v roce 1854 nechal hledat nad mlýnem prameny, kterými by posílil vydatnost vody, obnovit náhon a v roce 1855 nechal postavit novou kamennou budovu mlýna, která se dochovala do dnešní doby. Mlynářskému řemeslu se věnoval jeho švagr Jan Kohout, který byl vyučený mlynář. Po smrti Josefa Součka se Jan Kohout stal držitelem mlýn, část zdědil a ostatní dědice vyplatil. (MH)

V roce 1877 koupil mlýn od Jana Kohout boleslavský advokát a majitel skalského velkostatku, zámku a cihelny Josef Alois Wurzel za 12 100 zlatých rakouské měny. Ve mlýně nechal postavit vodárnu, která čerpala vodu do dvora a do kašny na zámku. Mlynářská činnost zde však nezanikla, mlýn provozoval jako nájemce Josef Šmíd, mlynář původem ze Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou. Bývalý mlynář Jan Kohout s manželkou Annou žili na mlýně dál na výměnku. (MH)

Po Josefu Šmídovi se na mlýně do konce století vystřídali ještě nájemci Václav Ulrich a Jáchym Berka. (MH)

V roce 1901 přešlo vlastnictví mlýna z poloviny na Wileminu von Stummer, dceru Josefa Aloise Wurzela. (MH)

Velkostatek Skalsko podléhal první pozemkové reformě, v této souvislosti byl mlýn zabrán státem. Mlýn si pronajal Václav Jireš s manželkou Bohumilou, kteří sem přišli z Orlických hor. Ve mlýně byla pekárna, kromě chleba se zde pekly také housky. (MH)

V roce 1930 byla majitelkou mlýna M. Stumerová.

Za protektorátu, v roce 1942, se sem vrátila rodina Stummerová, a to Richard a Lea. Provedli cihlovou nástavbu mlýnské budovy a pohon mlýna převedli na elektrickou energii. Mlýn pak poháněly 2 elektromotory o výkonu 7 a 14 kW. K mlýnu patřil i bývalý pivovar, stojící naproti. Václav Jireš zůstal ve mlýně jako nájemce i během války, pomáhal lidem v okolí, mlel jim mouku bez potravinových lístků. Jednou kontrola ve vlaku u jednoho zákazníka mouku objevila a mlynář byl zatčen, nejprve byl odvezen k výslechu na gestapo do Chotětova, pak byl vězněn v Bělé pod Bezdězem. (MH)

V roce 1945 byl mlýn Stummerovým jako německým majitelům zkonfiskován, stejně tak zámek. Zkonfiskovaný mlýn koupil mlynář Václav Jireš a v řemesle zde pokračoval. Po roce 1948 vlastnili mlýn stále Jirešovi, ale provozovali ho pod hlavičkou Liberecké mlýny a pekárny. (MH)

V roce 1952 Václav Jireš zemřel, rodina zde i nadále zůstala. Ke znárodnění došlo až v roce 1959. Asi do roku 1951 zde mlel Jiří Jireš, syn předchozího mlynář. Jeho matka, Bohumila Jirešová, pracovala v mladoboleslavské pekárně. (MH)

Pro velké centralizované mlynářské společnosti se mlýn stal zátěži, a jeho vlastnictví postupně přecházelo z jedné společnosti na druhou. Posledním vlastníkem byla firma Mlýna a těstoviny Pardubice, nikdo se však o budovy nestaral. Následně asi v roce 1972 mlýn koupilo JZD Jenštejn, které z něj chtělo vybudovat zotavovnu pro své členy. Plán však nemohlo uskutečnit, protože v blízkosti je zdroj pitné vody s ochranným pásmem. Mlýn dalších 15 roků chátral. (MH)

V roce 1987 koupil mlýn nový majitel, který se rozhodl mlýn i přilehlý pivovar stavebně opravit a využívat k bydlení. (MH)

Mlýn je využíván k bydlení. (MH)