Z knihy Nabřehu Blanice od Jaroslavi Pixové:
Podél Blanice k Červenému mlýnu
Po procházce putimskou návsí a bývalým areálem lZD pokračuje cesta k jezu na Blanici, oblíbenému místu ke koupání. Byl vybudován v rámci regulace Blanice, která započala od svého ústí do Otavy právě zde u Putimi v roce 1922. liž od putimského železného mostu a dále směrem do Heřmaně můžeme vidět regulací narovnané koryto, v některých místech rovné "jako když střelí". Od soutoku není vidět kolem břehu jediný strom. Lze si však zvolit jinou variantu a projít si úsek odstaveného ramene staré řeky, který je zprůtočněný propojením s hlavním tokem řeky Blanice. Další část staré řeky je zachována před Heřmaní a tvoří mlýnský náhon.
A jsme u dalšího mlýnského objektu s poetickým názvem Červený. Z dob jeho nejstarší historie se vyskytuje zpráva o jeho založení rytířem Ivanem údajně kolem roku 1400. ,,Dne 7. března roku 1588 bylo městečko Heřmaň s podacím a dvěma mlýnci pod ním, dvorem, vsí Humňany a dalším prodáno městu Písek Janem Vilémem ze Švamberka, dosavadním majitelem. "Tato zpráva Augusta Sedláčka dosvědčuje existenci obou mlýnů v Heřmani. Za války třicetileté v roce 1619 a 1620 bylo městečko značně poničeno a zřejmě s ním i mlýny. Stav z roku 1628 dokumentuje, že je zde pouze 6 osedlých, 21 gruntů shořelých, 5 chalupníků a 2 krčmy. Podnikavému Mikuláši Radkovci z Mirovic, který Heřmaň roku 1640 koupil, se podařilo v poměrně krátkém čase poničenou ves znovu vystavět a osadit novými poddanými. Prastará listina zřejmě z roku 1622 popisuje, co mlynář Červeného mlýna Václav Procházka na tomto mlýně opravil. Nebylo toho málo: "Předně jedno kolo s kameny novými - od něho jedna kopa. Druhý kolo palečný s palci novými, kteréž pracně dříví z lesa na svejch ramenou nanosil, naskrze všecko vobil ...“ a tak dlouhý výčet prací pokračuje doplněný částkou peněz ynaloženou na tyto opravy. Zároveň má mlynář obavy o svoji existenci: "Na rozkaz purkmistra a Pánů města Písku na ten mlejn z Božovského dal jsem se a tomu sem se nenadál, když jsem jej namísto spravil, abych jej jinému postoupiti měl. Pro Boha žádám jich milosti pánů, že to ve svém milostivém uvážení míti ráčí - Vaší Milosti v službách volný Václav Procházka.“
Další, velice starý zápis, je zřejmě z roku 1637, kdy zemřel Don Martin Huerta, který měl v zástavě písecké panství a vypořádával se jeho majetek a dluhy: „... taxa a prošacování statku Božovického se vším a všelijakým od starodávna příslušenstvím a právem - mlejn červený řečený a přiněm volejna pod městysem Heřmaní od kamene z gruntu na vodě ještě cihlami (prejzy) krytý (od toho patrně název červený) na 99 kop 25 grošů a 50 denárů prošacovaný.“
Tereziánský katastr z roku 1713 uvádí panský mlýn o 3 kolech a 5ti stoupách na stálé vodě a mlýn Benešovský o 3 kolech a 3 stoupách též na stálé vodě. Tentýž stav je i v roce 1748.
Červenské mlynáře poznáváme od začátku 18. století
V době kolem roku 1711 je na Červeném mlýně mlynářem Jan Charvát s manželkou Jolanou. V roce 1720 umírá a po něm v řemesle pokračuje Jan Šiškovský - později uváděn Žižkovský a poté jeho následovník syn Adalbert. Ten zde působil do roku 1759, kdy přešel na Kunšovský mlýn do Albrechtic u Skočic, kde jeho rod zřejmě přetrval až do 20. století, a proto mlýn nese po něm i jméno. Již v této době, počátkem 18. století, je mlýn uváděn v latinském názvu jako Rubra mola nebo v češtině jsou mlynáři označováni jako Červenští. Další majitel podepsal kontrakt na mlýn 8. března 1759 a byl jím Christian Ochoč. Následný kontrakt na užívání tohoto panského mlýna z 10. února roku 1775 je psán na Matěje Šedivého , mlynáře z Protivína. V roce 1782 provdal svoji dceru Dorotu za Jana, syna Františka Honsy, mlynáře z Trhových Svinů. Od roku 1785 se Jan Honsa stal dalším hospodářem a mlynářem na tomto mlýně. Tento plodný mlynář měl se dvěma manželkami celkem patnáct dětí. Kmotrovství při křtu se většinou ujali mlynáři ze sousedního Benešovského mlýna. Dospělého věku se však dožilo asi jen pět z nich, z toho pouze jediný syn - František, který také převzal mlynářské žezlo. Ostatní dcery se všechny provdaly za mlynáře z blízkých či vzdálenějších mlýnů.
Po rodu Honsových nastupuje v před rokem 1858 František Šiffner, syn mlynáře z Dobronic. Jeho matka rozená Honsová ukazuje na možný příbuzenský poměr s předchozími majiteli. Při sestavování statistických dat a informací o mlýnech, podalo v roce 1874 představenstvo obce Heřmaň zprávu o Červeném mlýně čp. 38. Majitelkou mlýna je Kateřina Šiffnerová, která jej sama obstarává. Mlýn na levém břehu má 4 složení staročeská, holandr (krupník) a pilu na pravém břehu. Čtyři kola na mlýn a jedno na pilu jsou na spodní vodu. Nejvíce se tu mele žito, ječmen a pšenice, síla vody je slabá. Roku 1882 přebírá mlýn syn Alois Šiffner. Povolení k pečení chleba při živnosti mlynářské mu bylo uděleno 8. května roku 1897.
Alois Šiffner měl spor se svým mlynářským pomocníkem Václavem Pochem, kterému v roce 1890 oznámil, že jej již nebude potřebovat, jelikož je málo vody a mletí také. Pomocník nelenil a šel si stěžovat příslušným úřadům. A tak byl mlynář povolán na okresní hejtmanství k výslechu. Na svou obranu uvedl, že se mu zdálo, že pomocník nedělá dobrotu, a proto mu nevyhovuje, a že jej bez výpovědi propustil proto, že na svém obilí měl ztrátu. Při dalším jednání byl tázán, zda může s jistotou říci, že ztráta na jeho obilí je způsobena vinou Václava Pocha. Vyjádřil se, že to jistě dokázat nemůže, ale podezření na něj má. Hejtmanství 2. dubna 1890 rozhodlo, že Alois Šiffner propustil svého dělníka bez příčiny, a proto je povinen mu zaplatit při předpokládané 14ti denní výpovědní lhůtě 10 zlatých na mzdě za dobu výpovědní a 4 zlaté na stravě (pomocník měl mzdu 5 zl. týdně a stravu v hodnotě 2 zl. týdně). Václav Poch si 23. dubna stěžuje: "Ještě žádné peníze jsem neobdržel." Dne 13. května téhož roku hejtmanství mlynáře varuje, že měl zaplatit do 14ti dnů a bude tedy nuceno nařídit exekuční vymáhání. K zjištění, zda-li mlynář zaplatil, už další zprávy schází.
Moderní zařízení připravilo majitele o mlýn
V roce 1901 postihl Červený mlýn požár. V říjnu téhož roku udělilo mlynáři Aloisi Šiffnerovi c. k. místodržitelství v Praze vodoprávní povolení ke znovu zřízení jeho vyhořelého mlýna. Do mlýna bylo nutné pořídit i nové stroje, které hned následující rok putovaly od firmy Julius Škrlandt a spol. v Českých Budějovicích. Značné finanční výdaje za stavbu mlýna i pořízení nových strojů vyčerpaly mlynáře do té míry, že nebyl schopen plnit peněžní závazky firmě Škrlandt. Proto bylo v roce 1903 na zmíněnou firmu převedeno vlastnické právo na celý mlýn. O rok později koupila mlýn Anna Březinová se svojí rodinou. "Iniciátorem koupě byl zřejmě bratr Anny Březinové Julius Škrland. Březinovi přijeli z Prahy a nikdo z nich mlynařinu neznal. Dědeček Václav Březina pracoval na dráze. Neměli ani v úmyslu na mlýně dlouho zůstat - začali si stavět vilu Járovku nad železniční zastávkou. Ta byla dostavěná v roce 1910,“ vypráví vnučka Březinových Lada Vacková, pro níž se tato vila stala místem, kde trávila letní prázdniny, dovolené a v důchodu většinu roku. ,,Milovala jsem to místo. Byla tam zahrada a hned kolem louka a les. Vila byla výborně koncipovaná, moderní, na svou dobu značně pokroková. Navrhoval ji šikovný stavitel. Během let se ještě vylepšovala - zaváděla se voda a elektřina. Byla řešená jako dva byty,“ vysvětluje režisérka Lada Vacková, která se mimo jiné podílela na filmu Dobrý voják Švejk nebo Strakonický dudák.
Březinovi čtyři synové všichni studovali - nejstarší Jaroslav právnickou fakultu, Rudolf byl posluchačem techniky, Vilém absolvoval vyšší obchodní školu. Jen nejmladší Otakar přilnul ke mlýnu a hospodářství a vyučil se mlynářství. Později jej rodiče poslali na studia do písecké reálky. Býval prý stále zasněný a profesor se jej ptával: "Březina, na co myslíte?“ a Otakar odpověděl: "Na naše koně.“ Profesor pak Otakarovu otci doporučoval: "Pane Březino, vemte si toho vašeho kluka radši domů.“ Nicméně Otakar reálku dostudoval, ale na vysokou školu jako ostatní bratři už nešel. Jako jediný se v Heřmani usadil ve zmíněné Járovce. Absolvoval ještě kratší obchodní školu a pracoval u pojišťovny Slávie ve filiálce ve Vodňanech. "Pojišťoval všechny vesnice v kraji. Byl velice vstřícný, sympatický, s každým si dovedl popovídat a měl velké kšefty. Ve vedení banky byl velice vážený, tak popisuje strýce Lada Vacková. Otakarova manželka byla učitelkou v Heřmani.
Jediná dcera Březinových Marie se provdala v roce 1914 za učitele Vacka. "Naši bydleli nejdříve na Šumavě a teprve pak se odstěhovali do Prahy. Tam jsem se také narodila jako poslední ze čtyř dětí. Pamatovala jsem už jen babičku Březinovou. Jezdila jsem k ní na prázdniny a ona zažila i moji maturitu. Strýc Otakar byl velkým kamarádem Václava Kršky a s manželkou se v Heřmani hodně angažovali v divadelnictví. S Benešovským mlýnem jsme měli dokonce příbuzenské pouto. Krškovo otčím - mlynář Martínek měl dvě dcery: Boženu a Jarmilu. A právě Boženu si vzal Vilém Březina, můj strýc a Otakarovo bratr, ti vysvětluje Lada Vacková, které pak neuniklo žádné divadelní představení, které se v Heřmani hrálo v době prázdnin. Ochotníci zkoušeli u Márů v hospodě, hráli v přírodním amfiteátru u hájovny. Sad svažující se k rybníčku byl stupňovitým hledištěm a dole za rybníčkem bylo jeviště. "Bylo to úžasné. Hráli také u Jarolímků na zahradě, kde byl podobný terén. Zažila jsem tam i Eduarda Kohouta, když hrál v Oidipovi. S Krškou jsem se sice znala, ale on byl o generaci starší. Byl moc milý, přátelský a noblesní. Byl to jedinečný fenomén svého druhu. Zainteresoval do divadla celou vesnici. Byl to bohatý syn, který nemusel nic dělat, jen se starat o své záliby. Proto se mohl tak věnovat divadlu a dělal to výborně.“
Červený mlýn díky Krškovi ve filmu
V červenci roku 1911 prodala Anna Březinová mlýn manželům Čárkovým, majitelům realit v Miroticích. Dlouhá léta se táhl spor Františka Čárka s Okresním úřadem v Písku, který svým výnosem z 24. Ledna 1923 zakázal používání starodávného slupu při Červeném mlýně. Mlynář se odvolal a slup byl odstraněn teprve v roce 1940. V roce 1924 koupili mlýn Josef a Marie Slaníkovi, jejichž rod zde zapustil kořeny až do roku 1989. František Slaník, syn posledního čečenského mlynáře, se svojí sestrou Blankou se přijeli po letech znovu podívat na rodnou Heřmaň. Osud je zavál do různých míst naší vlasti, ale vzpomínky zůstaly: "Do kraje svého dětství se člověk vždycky rád vrací. Pamatuji si ještě, když se doma mlelo. Jako devítiletý kluk jsem se toho zúčastňoval. Co lidí se tam vystřídalo! S mleči se netrhly dveře. Co chalupa ve vsi, to mleč a ještě z okolí. Zdaleka ne všichni jezdili s plnými vozy. Domkáři vezli třeba jen na ručním vozíku jeden pytel a hned si na semletí počkali. Často, hlavně sedláci, nechtěli za mletí zaplatit. Nechali ve mlýně nějaké obilí navíc, na to už měl otec tabulky. My jsme pak z něj mleli mouku pro písecké pekaře,“ vyprávěl František Slaník, který jako dítě od řeky chytal ryby na obyčejný prut ještě v době, než začal chodit do školy.
Sourozenci Slaníkovi byli také zdatnými herci ve zdejším ochotnickém divadle, které v letech 1956 až 1959 vedl František Zima, tahoun, který na čas převzal Krškovu roli. Hráli a zkoušeli v hospodě u Márů, jezdili i na zájezdy. Zvláště oblíbené byly jejich zábavné estrády. Režisér Karel Steklý psal svůj scénář ke Švejkovi právě v Heřmani ve vile u rodiny Březinů. Sestra Lady Vackové byla totiž jeho přítelkyně. V Heřmani se pak točily některé sekvence filmu, kde je vidět i Červený mlýn. Například ve scéně, kdy vedl závodčí Švejka do Písku. Starý Březina si zahrál ve scéně, kdy vede krávu a se závodčím si vymění řetízky. Další film, který se ve mlýně točil, byl "Kde řeky mají slunce". Natočil jej Václav Krška podle románu Marie Majerová, která se osobně přijela na místo natáčení podívat.
"Mleli jsme do roku 1951. Pak nám mlýn zavřeli, ale mohli jsme v něm zůstat. Nikdo o něj neměl zájem – jihočeské mlýny ani později JZD. Sice jisté úvahy zřídit v něm skladiště tam byly, ale nikdy k tomu nedošlo. Měli jsme 8,5 hektaru polí, které jsme obhospodařovali. Otec pak pracoval ve zbrojovce v Protivíně a později v cementárně v Písku. V roce 1958 se ve vsi založilo družstvo a víceméně nuceně odešel pracovat tam. Myslím, že zavření mlýna bylo pro něj těžké období. Stále věřil, že se režim obrátí a staré časy se vrátí. Maminka se už roku 1989 nedožila. Zemřela v březnu a v listopadu byla sametová revoluce. Mlýn byl zchátralý. Při platech, které rodiče brali, nebyly peníze na údržbu. Já jsem se odstěhoval z Heřmaně v roce 1962. Se sestrou jsme pak mlýn zdědili, ale usoudili jsme, že na opravy nemáme. Sestra navíc žije na Dačicku,já v Březnici, rozhodli jsme se mlýn prodat.“ Novými majiteli se pak stala rodina Paarů z Písku.
Na půl století se zastavil čas
Pavel Paar, který po letech oprav se tu s rodinou zabydlel a zároveň zde také provozuje svoje zámečnické a karosářské řemeslo, vypravuje, proč vlastně mlýn koupili a jak to tady všechno vypadalo: "Zvenku vypadal mlýn nehezky, zarostlý metrovými kopřivami. Uvnitř se nám však líbilo a to rozhodlo. Poslední majitel pan Slaník zemřel v třiaosmdesáti letech a jeho manželka tu žila ještě dva roky. Další dva byl mlýn opuštěný. Staříci neměli již sílu něco Předělávat nebo modernizovat, takže se tu zastavil čas. Všechno zůstalo jako za starých dob, jako kdyby někdo právě odešel: na mlejnici ležely plevy, připravené pytle na mouku a pověšené mlynářské šaty. Ve stodole stály velké saně za koně, pod napůl rozpadlou střechou kolny ležela na voze voznice, v které se vozívala močůvka, jen vyjet znovu do polí. V maštali na zdi visely krmelce pro koně. Za cokoliv jsme vzali - okna nebo dveře, všechno nám zůstalo v ruce. Mlýnské kolo bylo rozpadlé a turbína tu nebyla vůbec. Zato tu zůstaly zachované staré mlynářské stroje - jedna válcová stolice, na které je jako výrobce uveden Julius Škrlandt a spol. a letopočet 1915 a dvě kamenné, které jsou starší. Další dvě válcové stolice, které už byly modernější se ještě panu Slaníkovi podařilo prodat. Nahoru do druhého patra vedou kapsové dopravníky a ještě tam můžete vidět tři vysévače. Dokonce jsem se od jednoho turisty dozvěděl, že náš mlýn je technická památka. Vyčetl to v mapě, vůbec jsem to nevěděl,“ vypráví Pavel Paar.
Štěstím pro tento mlýn bylo zřejmě to, že byl celkem malý a vybavení zastaralé oproti jiným, které byly hlavně ve dvacátých letech minulého století hojně modernizovány. Proto když přišli úředníci mlýn v roce 1953 zaplombovat, už jej neznárodnili. S mletím byl však konec a majitel František Slaník pak pracoval v družstvu. Tak se zde zachovalo i veškeré mlýnské zařízení, kterým se může pochlubit málokterý mlýn. Hned u vchodu do mlýnice upoutá loupačka na zrno s krásně vymalovaným názvem PATTENT od firmy Anton Besser z Vídně.
Brzy bude klapat nové mlýnské kolo
Pavel Paar se s otcem pustil před devatenácti lety do oprav: ,,zavedli jsme vodovod, který tu scházel. Záchod byl až na druhé straně dvora. Okna byla všechna vybitá, protože sem chodili kluci ze vsi a strefovali se kamením. Hned první zimu jsem vyrobil 23 oken, aby se budova alespoň uzavřela. Pořídil jsem si nejprve starší Francisovu turbínu a v roce 2006 ještě další značky TM5 o výkonu 8 k W a vyrábím elektrický proud, který dodávám i do sítě. Tři roky jsem k tomu vyřizoval formality a pět let už „jedu“, musím však splňovat určité parametry. Pořídit si turbínu je drahá záležitost, ale všechnu práci jsem si udělal sám. Znám se s okolními drobnými výrobci elektrického proudu, s kterými se radím. Jezdím také do Brna na seminář provozovatelů, kde navazuji další kontakty. Celkem je nás v republice asi 1 300. Ted' už mám elektrárnu hotovou, ale práce je kolem ní stále dost. Uvažuji ještě o postavení nového mlýnského kola.“
S bydlením ve mlýně je čtyřčlenná rodina Paarova spokojena, i když si tady zažila krušné chvilky při povodni v roce 2002, která zaplavila mlýn v obytných místnostech do výše 1,3 metru. Půl roku pak bydleli u příbuzných, vysoušeli a dávali všechno znovu do pořádku.
"Jsme tady opravdu spokojeni, není to tady úplná samota. Bydleli jsme předtím v Písku, ale nešlo finančně udržet obojí - byt i mlýn a ještě do něj investovat. Manžel má zaměstnání přímo doma a my ostatní dojíždíme. Děti jsou tak alespoň samostatnější,“ zhodnotila situaci paní domu.