Hrubšický, Sobotkův mlýn

1613 v urbáři charakterizován jako nově postavený, urbář z roku 1613 popisuje poddanské povinnosti a daně vztahující se k mlýnu a pile, mezi které patřily například odvody ryb a vyměření takzvaného výmělku. K mlynářovým závazkům náleželo udržování pořádku, péče o jez a vodní tok v náhonu. Poddaní museli vypomáhat s povoznictvím nejen pro zámek a hospodářský dvůr, ale také pro mlýn.

Na začátku 17. století byla novostavba hrubšického vodního mlýna vybavena pěti koly, mlýn současně poháněl pilu, souběžně u mlýna byla také v provozu valchářská dílna, kterou bylo možné využít buď za finanční poplatek, nebo za naturální odměnu v obilovinách. 

Mlýn patřil až do poloviny 18. století k dominikálu a byl mlynářům pronajímán.

Prvního mlynáře působícího v Hrubšicích dokládají až matriky z osmdesátých let 17. století. Mlynář Jakub Tomek (Tuma, Toman), který provozoval mlynářství v obci ještě na začátku 18. století, byl velmi často s manželkou Reginou žádán o kmotrovství místním dětem. Při narození Tomkových dětí se kmotrem stal naopak moravskokrumlovský mlynář Jakub Zároba s manželkou.

Hrubšický mlýn před polovinou 18. století provozoval přes třicet let Jan Walloschka, kterého vystřídal Jakub Dillmann. Podle supliky, kterou adresovali Walloschkovi pozůstalí knížeti Janu Nepomukovi Karlovi z Liechtensteina (1724–1748), představovaly dluhy na nájmu mlýna velký existenční problém. Finanční dluh ve výši 69 zlatých po Janu Walloschkovi se ukázal jako zcela likvidační pro pozůstalé, kteří se obávali, že je finanční pohledávky k vrchnosti přivedou do vězení nebo „půjdou o žebrácké holi“.

Podle dominikální fase, katastru zachycujícího vrchnostenský majetek, se v polovině 18. století z mlýna platila daň 307 zlatých 12 krejcarů, jez na řece Jihlavě byl v režii moravskokrumlovské vrchnosti.

Hrubšický mlýn byl dne 17. září 1755 takzvaně emfyteuticky prodán; jednalo se o dědičný nájem, při němž zůstalo zachováno vlastnické právo prodávajícího, nabyvatel byl zavázán ke každoročnímu placení úroku.
Z liechtensteinského dominikálu získal mlýn za osm set zlatých mlynář Tomáš Jan Schneider. V době tohoto prodeje mlýn charakterizovala čtyři mlýnská složení a jedno jáhelné (kašové), součástí mlýnského provozu byla také pila. Obytná část mlýna sestávala ze dvou místností, komory a dvou sklepů, v komplexu mlýna se nacházely také stáje. K mlýnu náležela orná půda o výměře přes dvacet sedm měřic, a to pole v Hrubšicích, zvané Za mlýnem, dále pozemek Za vrchy, osvobozený od desátku. Z nejrozměrnějšího pole Na dílech, které se nacházelo v Biskoupkách, byl hrubšický mlynář odevzdával desátek oslavanské faře a roční kontribuce ve výši dvacet čtyř krejcarů obci. Pozemek v Biskoupkách si hrubšičtí mlynáři udrželi až do poloviny 19. století. Součástí koupě byla také louka Za mlejnem. Emfyteutickému vlastníkovi mlýna byly stanoveny nejen daně z pozemků, ale i další poddanské povinnosti, které se vázaly k chodu mlýna. Jako součásti vodního mlýna byly zdůrazněny žlaby přivádějící vodu na mlýnské kolo, krytá přístavba pro vodní kolo, mlýnský náhon a mosty, o něž se mlynář musel starat na svoje náklady; z těchto povinností byl však vyčleněn splav. Nezbytné dřevo se odkupovalo z liechtensteinských lesů za obvyklou cenu jako ostatní poddaní. Připouštěla se výjimka pro dřevo potřebné například na hřídele a moučnici, které bylo dovoleno obstarávat v cizím polesí. Nákup tvrdého dřeva zůstal ve vrchnostenské režii. K mlynářovým poddanským povinnostem patřilo padesát dnů roboty, které se musely odpracovat při údržbě jezu na řece Jihlavě. Mlynář se také ve smlouvě zavázal, že „mlýn nenechá lehnout popelem“ nebo zničit povodní. Z provozu pily se muselo odevzdat dva a půl kopy prken nebo latí nařezaných z vrchnostenských klád. Mlynář mlel bez poplatku obilí pro vrchnostenskou potřebu, bezplatná mlynářská práce se týkala také sladu pro pivovary.Explicitně bylo také stanoveno laudemium – dávka placená nájemcem vlastníkovi při prodeji, výše této částky byla odvislá od původu nového vlastníka. Liechtensteinští majitelé moravskokrumlovského panství si také ve smlouvě výslovně vymínili rozhodování o dalších prodejích či předprodejích mlýna.
Po pěti letech působení Tomáše Jana Schneidera v Hrubšicích byl mlýn znovu prodán za dvanáct set zlatých a od 1. ledna 1760 se novým vlastníkem stal Josef Fiala (kolem 1727–1797). Od roku 1763 mlynář užíval za úrok tří zlatých takzvaný starý vrchnostenský pivovar v Hrubšicích.

K dalšímu emfyteutickému prodeji, kdy se částka zvedla na čtyři tisíce zlatých, došlo v roce 1793, kdy byl mlýn připsán stejnojmennému synovi Josefa Fialy.

16. 5. 1797 zemřel Josef Fiala, mlynář, 70 let. (RR)

V krátké epizodě několika let na konci 18. století se v Hrubšicích vystřídali dva mlynáři, Jan Pešek a Bernard Brida. Jan Pešek (Peschek) (kolem 1748–1798) pocházel ze Strážku a mlýn zakoupil v roce 1796 za jedenáct tisíc zlatých. Mlynářské řemeslo zcela jasně zůstávalo v rodinných vazbách: s Rosalií Peškovou (Peschkovou) se oženil nový mlynář Bernard Brida. Po několika letech mlynářského řemesla zadluženému Bernardu Bridovi nepomohla ani půjčka dva tisíce čtyři sta zlatých od následujícího majitele, zámožného Františka Štěpánka (Stiepanka) (kolem 1759–1805), dědičného nájemce hospodářského dvora v Rakšicích a hostince v Dukovanech, který navíc vlastnil vinohrad v Olbramovicích a jeho švagr Jakub Tkaný provozoval mlýn v Mohelně. František Štěpánek převzal hrubšický mlýn s Bridovým dluhem, který se podařilo splatit během dvou let. Při koupi v roce 1801 nechal hrubšický mlýn s pilou a přináležejícími  pozemky zapsat na nezletilého nejstaršího syna Josefa (1793–1856).
V kupní smlouvě z 11. června 1801 byla jeho hodnota vyčíslena na devět tisíc sedm set zlatých. Když v roce 1805 zahynul tragickou smrtí, byl v pozůstalostním řízení jeho nemovitý majetek oceněn na patnáct tisíc osm set zlatých. V jeho movitém majetku kromě mincí a bankovek byly ohodnoceny stříbrné hodinky, pár stříbrných spon na boty a na kalhoty. Hostinec v Dukovanech byl prodán za tisíc zlatých bratrovi Tomášovi, mlýn s pilou v Hrubšicích byl oceněn na deset tisíc zlatých a hospodářský dvůr v Rakšicích na tři tisíce zlatých.

František Štěpánek hrubšický mlýn vyplatil z dluhů, které na něm zanechal Bernard Brida. I když jeho syn Josef Štěpánek byl v dětství očitým svědkem otcova tragického úmrtí a nalezl jej utonulého v mlýnském náhonu poté, co odsekával ledy u mlýnského kola, na mlynářské řemeslo nezanevřel. Naopak se stal nejdéle působícím mlynářem v Hrubšicím a za svůj život se neustále snažil o modernizace a povznesení zděděného mlýna. Usiloval o směnu realit s vrchností, které se týkaly bývalého pivovaru, který předešlí mlynáři využívali. Především chtěl adaptovat vodní dílo a modernizovat technologii mlýna.

V roce 1835 Josef Štěpánek žádal o povolení k zásadní změně pohonu z dosavadních pěti složení dolních na horní. Mlynářův záměr se týkal přestavby původního kola na spodní vodu, které chtěl nahradit modernějším a výkonnějším pohonem kola poháněného tzv. vrchní vodou. Součástí této úpravy bylo i zvýšení jezu o patnáct až šestnáct palců. Uvažoval také o rozšíření mlýna o šestý mlecí kámen, který podmiňovala změna pohonu. Jedním z důvodů pro úpravu technologie mlýna byla snížená funkčnost mlýna při nepříznivém počasí, v letních obdobích sucha a také v zimních měsících. Údajně i okolní mlýny na řece Jihlavě se musely vyrovnávat s nedostatkem vody. Navíc si stěžoval, že je zaměstnáván obvyklou prací pro zákazníky z nejbližšího okolí, ale přibývá zakázek od návštěvníků ze vzdálenějších lokalit, proto má dlouhé čekací lhůty nebo zájemci o mletí musí hledat „útočiště“ jinde. Při snížení produktivity jeho mlýna by bylo obtížné platit roční nájemné ve výši dvě stě dvaceti pěti zlatých. V jedné ze svých žádostí adresovaných moravskokrumlovskému vrchnostenskému úřadu o změnu pohonu mlýna si jako svědky pozval mlynáře z tzv. Havránkova mlýna Jana Svobodu, němčického mlynáře Ferdinanda Jana Obsingera a Jiřího Holuba, papírníka z Alexovic.

Mlynář Josef Štěpánek je podepsán pod pozoruhodným spisem nazvaným Pro memoria z roku 1843, ve kterém vysvětluje důvody pro modernizaci mlýna, jejichž realizace byla zamítnuta. Dovolával se naplnění právního pojmu emfyteutický prodej, v němž si pomáhal argumenty z římského práva a vytýkal vrchnosti odmítavý postoj k jeho návrhům; zdůvodňoval svoje argumenty zemským nařízením a městským právem, dvorským dekretem z roku 1789. Zpochybňoval právní naplnění emfyteutického vztahu mezi vrchností a vlastníkem. Poukazoval na zvyšující se platby za úrok; jeho roční splátka padesát zlatých by se měla promítnout do případných modernizací mlýnského provozu.

Bohužel prameny již jednoznačně neodpovídají, zda se Štěpánkovo úsilí ve složité byrokratické a majetkové situaci a rozhodování rozdělené mezi různé kompetence gubernia a vlastníka panství podařilo realizovat. Jeden z mála dokladů o stavebních realizacích se týkal příjezdového mostu přes náhon, který byl v roce 1834 v kritickém stavu a hrozil zřícením. V následujícím roce byl zhotoven dřevěný most, který byl financován liechtensteinským důchodním úřadem. Na začátku čtyřicátých let 19. století byl již hrubšický mlýn popisován s pěti mlýnskými složeními na horní pohon. Ve vodním mlýnu pracovali dva zaměstnanci a ročně se průměrně pomlelo pět set měřic pšenice, tisíc tři sta měřic žita a padesát měřic ječmene.

Při následujícím prodeji Janu Friedlovi (Fridlovi) v roce 1856 byl hrubšický mlýn ohodnocen na čtyřicet pět tisíc zlatých.

Ve druhé polovině 19. století v Hrubšicích provozovala mlýn rodina Jarošů (Jaroschů), Eduard (kolem 1828–1896) a Alois (kolem 1855–1901).

Novodobé dějiny hrubšického mlýna jsou od první světové války do znárodnění spojeny s rodinou mlynáře Josefa Sobotky, jehož jméno bylo přeneseno i na samotné lokální toponymum objektu.

1930 Josef Sobotka

Sobotkův mlýn po znárodnění převzalo do své správy místní Jednotné zemědělské družstvo a jeho provoz se redukoval už jen na mletí šrotu a k definitivnímu zániku jeho chodu došlo po zničení splavu na řece Jihlavě.

Mlýn je od roku 1964 veden v Ústředním seznamu kulturních památek, jeho památková hodnota byla zdůvodněna jako „stavba z druhé třetiny 19. století, zčásti architektonicky velmi výrazná, nepříliš častý doklad tohoto typu na jižní Moravě“.

Po znárodnění se zpustošený areál mlýna v restituci vrátil rodině Sobotků, jež bývalý mlýn postupně opravuje (z výrobních budov byly opraveny především krovy a střechy).