Na skice k císařskému otisku je zapsán majitel Wenzel Zauzal, ve Vodní knize František Náhlovský.
Později vlastnila mlýn Františka Hejnová (1930), dále Albína Jirková.
Zápis z Vodní knihy:
Vody využívá se k hnaní mlýnských strojů. Mlýn č. 159 měl dříve 4 žlaby i na prvním žlabu byla dvě kola s dvouma mlýny; druhý žlab jedno kolo s jedním mlýnem; celkem tedy tři mlýny na pravé straně nahonu. Druhé dva žlaby byly jalové. Starý mlýn byl později přeměněn ve mlýn amerikánský a byly zrušeny k tomuto cíli dva žlaby první a spojeny v jeden. První žlab jalový byl docela zrušen, druhý žlab jalový zůstal prozatím.
V spojeném prvním a druhém žlabu zřízeno toliko jedno kolo, jehož účelem bylo hnáti na pravém břehu náhona zřízená dvě složení amerikánská, na levém břehu pak jahelku a krupník. Později ponechán kolu tomu jen ten účel, hnáti jen dvě složení amerikánské na pravém břehu.
K hnaní krupníků a jahelky na levé straně již zřízených jakož i k hnaní onoho třetího stroje mlýnského, který z pravého břehu na levý břeh byl přenešen zřízená v pozůstalém žlabu jalovém turbína.
Výška, na kterou se voda staviti smí určitá jest jezem (vid protokol). Náhon od vtoku až k stavidlům jest tři sáhy široký.
Voda utíká dvouma otvory: první jest široký 8' 8", v něm se pohybuje kolo 8' lopatkami opatřené k hnání dvou na pravé straně Labe zřízených strojů amerikánských; druhý otvor 3' 6" široký, v něm se nachází turbína majíc objemu 3', která se využívá buď k hnání jahelky, neb krupníku, neb jednoho mlýna, kterýžto zřízeny jsou na levé straně náhona.
__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Mlýn počátkem 30. let minulého století prošel kompletní rekonstrukcí s rozšířením svých kapacit (např. přistavěním čtvrtého nadzemního podlaží mlýnice, přistavěním nové strojní budovy, kompletní výměny strojního zařízení, včetně instalace přídavných elektromotorů apod.).Šlo o kombinovaný válcový mlýn na vodní i elektrický pohon se schopností si elektřinu pro vlastní potřeby i samostatně vyrábět. Podle dokladů náklady na rekonstrukci přesáhly Kč 1 milion v tehdejší měně. K areálu mlýna náležely další skladové a hospodářské budovy na pozemcích cca 15.000 m2.
Mlýn prodal v roce 1905 JUDr. Jan Náhlovský mlynáři Karlu Hejnovi (historicky někdy psáno Heinovi), jehož rodina jej potom provozovala a rozšiřovala až do uvalení komunistické "nucené národní správy" po únoru 1948. Na webových stránkách uvedené majitelky Františka Hejnová a Albína Jirková (roz. Hejnová) byly manželka a dcera mlynáře Karla Hejny, který v roce 1925 zemřel. Název mlýna by tak správně měl znít podle posledního mlynáře: "Hejnův mlýn Na Ostrově v Jaroměři". V obchodní korespondenci se používal většinou název mlýn Na Ostrově. Pomístní název "ostrov" dal několikahektarovému pozemku právě mlýnský náhon, který se poměrně vzdaloval od Labe a vytvořil tak jakýsi větší ostrov, přístupný jen přes most a můstky. Areál mlýna však na tomto ostrově přes svůj zlidovělý název nikdy nestál. Nacházel se na opačné straně náhonu.
Administrativně byl mlýn znárodněn bez náhrady dekretem o zestátnění v roce 1959 se zpětnou platností od roku 1953. Znárodněný mlýn byl potom využíván jako pobočný skladovací závod a k přípravě krmných směsí. Jeho osud se naplnil po srpnové invazi "spřátelených armád" v roce 1968, kdy komunistický aparát rozhodl, že celý areál mlýna bude srovnán se zemí, aby bylo kde postavit činžovní panelové domy pro rodiny sovětských důstojníků z posádky dislokované v Josefově (dnes součást Jaroměře). Demolice mlýna proběhla odstřelem někdy na jaře 1969. Bezohledně tak byla násilným způsobem definitivně zničena jedna mlynářská tradice i pracovní úsilí mnoha generací s ní spojené.
Informace doplnil Zdeněk Jirek, Praha
