Turbínové, Křížovy mlýny, Maňasovský, Ostrovecký mlýn

Josef Klepera, Vodní mlýny v Čechách:

Stejně jako Dolejší ostrovní byl i Hořejší ostrovní mlýn situován na ostrov, který pod Dolejší městskou branou v Berouně tvoří Berounka svým ramenem zvaným také Mlýnská strouha. Na ní je jez, který zvedal vodu do náhonu na mlýnská kola. 

Mlýn je dost rozlehlý, v minulosti však byl skromnější, postavený ze dřeva na kamenné podezdívce. Podle smlouvy ze 3. září 1437 mezi berounskými radními a kovářem Jakubem "konšelé postoupili Jakubu kováři a jeho dědicům městiště na vyzdvižení mlýna, a sice na ostrově proti mlýnu Jana mlynáře a proti městské zdi v dlouhosti podle cesty obecní 163 lokte, v prostřední širokosti 81 loket pražské míry", slíbili, že "od jezu vzhůru až k hoře Ořku (Ostrému) nestrpí nižádného stavení nového mlýna neb jezu" Naproti tomu se Jakub musel zavázat, že bude městu Berounu platit ze mlýna úrok 55 grošů pražských, tj. kopu a 50 grošů míšeňských, a hradit opravu jezu.

Po Jakubovi měl Hořejší ostrovní mlýn Martin Maňas (odtud i název mlýna Maňasovský), který po kovářově smrti vedl spor s otčímem Jindřichem Tapačem, jenž uplatňoval jménem sirotka Ondry nárok na polovinu mlýna. Spor neměl konce a po letech to byl zas Ondra, který ve své závěti žádal, aby Maňas vyplatil polovinu mlýna otčímovi. Jisté je, že od roku 1485 patřil celý mlýn Martinu Maňasovi. Odkázal jej synu Václavovi, který navíc zdědil dvojdům č. 75 a 76 v Berouně. Roku 1515 Václav mlýn odprodal městu Berounu a pouze jej společně s Panským mlýnem spravoval, za což dostával 43,5 kopy ročně. Roku 1546 obec mlýn prodala mlynáři Janu Zavadilovi za 450 kop.

A pak se na Hořejším mlýně střídali v dost rychlém sledu různí majitelé a nájemci. Tak roku 1553 to byl Havel Šašek, roku 1555 pekař Matouš Srb, roku 1557 mlynář Václav zvaný Ostrovský, který se v letech 1589-92 stal i berounským primátorem a královským rychtářem. To už mlýn za 1 500 kop vlastnil od roku 1583 pražský měšťan Jan Hirš Čepík z Honosína a od roku 1589 další Pražan Matěj Telecka.

Roku 1629 přišla povodeň, která zničila jez a valila se přes mlýnský náhon. Mlýn se zastavil. Město ani mlynář pravděpodobně neměli dost peněz na opravu - ostatně za třicetileté války v letech 1618-48 sešla mnohá stavení včetně mlýnských. Až berounský primátor Jan Horčický dal na městské náklady obnovit jez a ostrovní mlýniště prodal za 100 zlatých mlynáři Matěji Machulkovi. Ten uvedl Hořejší ostrovní mlýn jakž takž do pořádku, ale dlouho na něm nepobyl, roku 1687 se nešťastnou náhodou utopil při zvyšování jezu. Jeho syn Matěj mlýn roku 1692 prodal rytíři Ferdinandovi z Eisenthalu, úředníku ve Zbiroze. V rukou této rodiny zůstal mlýn, pronajímaný za 220 zlatých ročně, až do roku 1724.

Nedlouho nato jej údajně na "pokoutním trhu" získal hrabě Karel Jáchym z Bredy, pán na panství tachlovickém a v Chrustenicích. Tento "po Čechách známý  hořký host" dokonce chtěl Hořejší ostrovní mlýn vyčlenit z berounské obce. Byly z toho velké rozepře a soudy, které ukončilo až rozhodnutí paní na  tachlovickém panství, Marie Anny kněžny Bavorské, která za 2 000 zlatých roku 1750 vrátila mlýn Berounu.

Od roku 1759 se na mlýně vyměnili František Svoboda, Jakub Roll, Václav Machulka, Václav Špitzer. Josef M. Hendl po roce 1855 mlýn opravil, zvětšil a vybavil lepšími stroji - však za to 10. září 1882 obdržel od mlynářského ústředí Čestný diplom - a vlastnil jej do roku 1908. Dodejme, že po průtrži mračen 25. května 1872 mlýn prý vypadal jako loď, všude stála voda, a když se sesul blízký most, nikdo dlouho nemohl do mlýna ani z něho.

Hořejší ostrovní mlýn v roce 1908 koupil Ludvík Kříž, brzy se pustil do jeho přestavby, instaloval nové vodní turbíny, přistavěl žitný mlýn a postavil nový moderní mlýn pšeničný. První světová válka sice obnovu mlýna načas zastavila, ale hned po ní LudVIK Kříž dál modernizoval zařízení, zřídil i mlýnskou laboratoř. Denní kapacita mlýna činila 250 q obilí. Od roku 1923 se majitelem mlýna stal Adolf Kříž.