Josef Klempera (nespolehlivé!):
Mlýn Pod Kaňkou (Františkovský, Ptáčkovský, Nebeský) v Příbrami
Mlýn příslušel k Příbrami. Vrchní voda k němu přitékala z nového rybníka, od Pilky, z Haťské štoly a částečně i z Filipinské štoly, která vyúsťovala pod hrází rybníka Kaňky. Podle toho se mlýn nazýval. Ale také se mu říkalo - především podle majitelů - i jinak: Františkovský, Ptáčkovský a Nebeský.
Roku 1586 Maruše Soukupová (Sládková) prodala tento mlýn Vondrovi Ptáčkovi za 160 kop grošů míšeňských. Než jej roku 1601 koupil Ondřej Ptáček, patřil ještě Mikuláši Rosovi. Pak mlýn asi měla v držení obec, protože od ní jej roku 1626 koupil za 180 kop grošů míšeňských Matěj Krupička, zřejmě na vrub zadržené kontribuce. V roce 1637 byl majitelem mlýna Vavřinec Konvička, který z něho dával do obecního dvora půl zlatého. Od Konvičky mlýn roku 1640 koupil rytmistr rytíř František Mikler z Khenu. Moc si jej patrně nehleděl, neboť po jeho smrti v roce 1677 prodala Kateřina Miklerová „pustý mlýn“ za 250 zlatých
svému zeti Santinu Cereghettimu. Tento umělecký štukatér se narodil v Itálii asi v roce 1640. Je tvůrcem štukové výzdoby proslaveného poutního místa: příbramské Svaté Hory. Od roku 1693 byl dokonce purkmistrem Příbrami a tehdy mlýn přenechal J. Žlutickému. Ten jej roku 1710 směnil s Filipem Wieserem za mlýn Pod Brodem čp. 431. V tržní smlouvě se konstatuje: „ ... jmenovaný pan Filip Wieser koupil a tímto kontraktem kupuje mlýn Jana Žlutického, odstarodávna Františkovský řečený, pod rybníkem obecním Kaňkou vedle drah ležící, s jedním složením a s jedním okolo téhož mlýna se vynacházejícím polem a lukou, též nádržkou a haltýři, se vším příslušenstvím i s tím, co v tak praveném mlýně přibito a hlínou zamazáno jest.“
Roku 1714 koupil od obce mlýn i s hospodářstvím a s flusárnou za 2 200 zlatých šichmistr Matěj Alis. Ve mlýně zavedl i šenk. Obecní starší proti tomu protestovali s odůvodněním, že magistrát Příbrami roku 1713 povolil šenk piva jen pod Zeleným u studánky (pod svatohorskou studnou), kde pracovali havíři. V roce 1735 se na mlýně uvádí již jen Veronika, vdova po Matěji Alisovi. Od ní jej roku 1746 koupil za 5 000 zl. syn Konstantin Alis, a to i s výrobnou potaše a pilou. Navíc příští rok žádal o dovolení kupovat popel. Roku 1749 mlýn s pilou koupil rovněž za 5 000 zl. František Alis. 10. dubna 1764 se o Alisovy statky podělili Leonardo Tomáško, který za 1 750 zl. odkoupil mlýn, a J. Šubrt, který zaplatil 1 700 zl. za hospodářské stavení. Obě části byly znovu spojeny roku 1769, kdy je za 2 350 zl. koupil Arnošt baron z Nuvertu, navíc s právem vinopalným. V roce 1778 se uvádí, že mlýn měl po otci Josef Tomáško. V roce 1788 patřila hospoda Emaus a výrobna potaše rychtáři Leonardu Tomáškovi. Později je jako majitel uveden Wolf Moser. Z roku 1791 je zmínka, že Ignác hrabě z Nuvertu se hlásil o podíl své matky na mlýně.
Roku 1854 mlýn Pod Kaňkou patřil Piazzovi, dům s hospodářstvím a šenkovna Klaudovi. Klaudova dcera si vzala Václava Nebeského z Prahy. Ten pak koupil mlýn, takže obě části měly opět jednoho majitele. Nebeský zemřel v roce 1890. Po něm na mlýně hospodařila Emilie Nebeská. Od 14. března 1890 bylo vlastnické právo na mlýn vloženo na nezletilé děti Emilii, Zdeňku, Bertu a Jana Nebeské a od 19. dubna 1921 na Emilii Karlíkovou, Jana Nebeského a Zdeňku Tesařovou. Od 20. března 1928 vlastnili mlýn Jan a Julie Nebeští, na 1942 jen Julie Nebeská.
Mlýn Pod Kaňkou míval dvě složení.
