Hlízovský, Brynychův mlýn

1340 Frenclín Nymburský, měšťan pražský, daroval svůj mlýn ve Starém Kolíně s příslušenstvím sedleckému klášteru.

Tento mlýn zřejmě stával v místech pozdějšího hlízovského mlýna a zanikl neznámo kdy. (Patrně jakožto klášterní majetek zničen husity.)

Další mlýn v těchto místech byl postaven po třicetileté válce kol. roku 1650, o 100 let později, roku 1750 ho odnesla velká voda.

Třetí mlýn vystavěla pro svou potřebu tehdejší majitelka Hlízova Kateřina Šofmanová z Hemrlesů, manželka pána z Vidersperku, v 1. polovině 18. století (kolem roku 1740). Prvním mlynářem se stal Josef Šretr.

V roce 1788 při provádění číslování domů v čp. 73 je uváděn jako majitel Jan Adamička, nemovitost jako “zakoupený mlýn“.

V roce 1838 je ve stabilním katastru jako majitel uváděn Josef Adamička.

Čeněk Prokop

1878 Josef Kavka z Hlízova

1888 dražba mlýna v odhadní ceně 6657 zl., majitelka Myškovská. (RR)

V roce 1902 koupili mlýn čp. 73  Kábela a Brynych.

V období první světové války je zde jmenován pouze Václav Brynych a stárek Růžička. Za Václava Brynycha, začátkem 20. st., byl mlýn přestavěn, zmodernizován, byl zde instalován parní stroj.  

Josef Kábela je uváděn jako záložní dragoun, který byl v průběhu 1. světové války oceněn železným záslužným křížem a medailí za udatnost.

V září 1915 byly zavedeny tzv. mlecí výkazy. Mlelo se za lístky ve smluvních mlýnech. Lístky prý vydávalo hejtmanství, které je úmyslně zadržovalo. Dávky na mlecím výkaze nestačily, proto se často mlelo za úplatky. Kronikář píše, že co se všechno dělo ve mlýnech, o tom by se daly vyprávět věcí. Jezdilo se tam v noci a na dvorech postávaly davy lidí. Mlynář a stárkové byli bohové a jejich přízeň si obyčejní lidé kupovali vším možným; penězi, masem, tabákem, doutníky, vínem, likéry, máslem, někde prý i ženy nabízely samy sebe.

Zdejší stárek Růžička, působící v Brynychově mlýně, se stal během 1. světové války místní významnou a vyhledávanou osobností. V době velkého nedostatku proslul tím, že dovedl vše sehnat.  U stárka Růžičky prý bylo možné najít všechno; viržinky i koňak, dlouhé salámy, pivo, víno atd.

Z května 1919 existuje záznam, že mlynář Václav Brynych byl pokutován. Musel zaplatit 2000 korun za nedodržování mlecích předpisů.

V roce 1930 je jako majitel stále uváděn Václav Brynych.

před 1936 Antonie Brynychová

Od roku 1936 byl mlýn ve vlastnictví Václava Mikuláše.

1938 Václav a Emilie Mikulášovi

V roce 1944 byla do mlýna zavedena telefonní odbočka. 

V roce 1947 přišla po velké zimě 8. března náhlá obleva. Ledy na Klejnarce byly 40 – 50 cm silné. Voda, která tekla po ledě, zaplavila pole v Kačinách. U mlýna Václava Mikuláše se nakupily ledy, vojáci ženijního oddílu z Pardubic je trhali třaskavinami. Některé domy v Mladém Hlízově byly zaplaveny vodou. Dřevěnou lávku u mlýna voda strhla a odnesla.

1. 1. 1951 byl mlýn Václava Mikuláše znárodněn pod názvem Středočeské mlýny, národní podnik. Václav Mikuláš byl přidělen na práci do cihelny a po oční operaci začal pracovat ve firmě Kara ve Starém Kolíně. 

V roce 1957 byla ve mlýně v Mladém Hlízově uvedena do provozu malá pomocná elektrárna.

Hlízovský mlýn byl v provozu až do 80. let 20. století, ne však ve své původní funkci. Byla zde mísírna krmiv pro hospodářské zvířectvo kutnohorského Zemědělského zásobování a nákupu.

Mlýn v Mladém Hlízově byl v restituci vrácen rodině Mikulášových. Současný majitel, potomek posledního mlynáře Václava Mikuláše, využívá nemovitost k bydlení a provozuje zde služby v oblasti finančního poradenství.