Podle vyprávění rolníka Josefa Svobody za hraběte Viléma Wurmbranda roku 1839
Na mlýně hospodařili tenkrát manželé Cukrovi. Říkalo se, že mlynářova žena byla zlá a lakotná. Mlynář byl doma pátým kolem u vozu. Jednoho dne odešel mlynář do Rokycan na výroční trh, aby prodal pár pěkně urostlých volů. Stržil za ně slušné peníze, a proto se radostně vracel domů. Ty peníze však nedaly spát jeho ženě. Jak by jimi bylo pomoženo jejím rodičům a sourozencům doma, na zadluženém statku, který snad brzy přijde na buben. Žena chodila teď k nim častěji než jindy, ale nikdo z chasy si toho nevšímal. Až jedné noci se ukázalo pozadí její zamyšlenosti a vzdalování se z domova v plné své strašné skutečnosti.
Tenkrát jako obvykle šel mlynář pozdě večer do své světničky, která byla nahoře při mlýnici. Vchod do ní byl spodního poklopu v podlaze, také ještě vzadu u mlýnského náhonu. Mlynářka přebývala dole v kuchyni. Brzy po půlnoci kdosi zaklepal na dveře mlynářova obydlí. "Kdo to je!" - volal mlynář, ale místo odpovědi zaslechl silné zapáčení dveřmi. Jat se zlou předtuchou chopil se rychle pušky. Chtěl jí nabít, ale viděl, že patrony zmizely z obvyklého místa – mlynářka je všechny schovala. Volal na ni, aby otevřela poklop a podala mu je. Slyšela ho, ale neozvala se. Věděla oč jde. Věděla, že jsou to nejhorší lidé sehnaní z celého okolí, kteří za jidášský žild přišli splnit podlý úkol. Nic, ani volání jejího muže ji nepohnulo k tomu, aby v posledním okamžiku odvrátila následky krutého záměru.
A tak bezbranný mlynář, když viděl, že je již opravdu zle, zatarasil ke své záchraně alespoň dveře skříní. Nemeškal také otevřít okno a mřížemi volal o pomoc. Všude ticho, jen v blízkém lese šuměly koruny smrků a borovic. Přece však mlynářův hlas někdo zaslechl. Jeho kočí a služka. Kočí vyběhl z komůrky ven. Než si pořádně uvědomil, co se děje, dostal ránou motykou do hlavy. Klesl v bezvědomí. Služka se plazila nepozorovaně od mlýna, až vyvázla z nebezpečí a potom přivolala pomoc.
Mezi tím dveře u mlynářova bytu přece jen povolily. Jeden z lupičů vnikl dovnitř a za ním hned další. Lupiči přemohli mlynáře a doslova ubili k smrti. Pak zmizeli v lese. Na věži radnického kostela i kostelíka na Kalvarii počli již šturmovat, lidé se sbíhali k Cukrovic mlýnu. Obraz hrůzy objevil se před jejich očima. To všechno působilo děsivě na mlynářku. Svědomí se v ní probudilo a výčitky ji hryzaly tak, že si vzala život. Otrávila se. Kočí byl přiveden k vědomí, avšak jizva po ráně krumpáčem mu na hlavě již zůstala až do smrti. Ihned se pátralo po pachatelích. Bohužel dopadli toliko jednoho Kamena. "Kámen jsem a kamenem zůstanu", bylo vždy jeho odpovědí, kdykoliv byl o podrobnostech tohoto zločinu vyslýchán. Pachatelé vraždy zůstali nevypátráni.
Mlynáře Cukra věru již hlava nebolí, ale podnes podle pověsti lpí na tomto mlýně nevinná krev, kterou tam ještě dlouhá léta po vraždě bylo znát na podlaze a stropu. Nikdo prý tam dosud neměl štěstí.
Co nám ještě paměť z této strašné události zbývá, je vrch s Božími mukami v blízkosti tohoto mlýna. Říká se mu Cukrovic vrch. Snad proto, že tam kdysi postavili Boží muka, aby si lid stále připamatovával přikázání boží "Nezabiješ"[1].
[1] Archiv rodiny Piškulových
