V roce 1945 byl mlýn jako německý majetek zabaven, na mlýn přišel Jaroslav Gušlbauer s manželkou Marií a dítětem, který dříve pracoval jako mlynář na mlýně v Blatné. Pro Fond národní obnovy vypracovával odborné popisy a odhady zabavených německých mlýnů. Nelze se proto divit, že si jako národní správce pro sebe vybral právě Kočovský mlýn. Gušlbauer vypracoval také podrobný popis mlýna pro potřeby berního úřadu (viz ikonografie).
Jaroslav Gušlbauer zaměstnával od převzetí mlýna až do listopadu 1945 bývalé majitele mlýna Josefa a Johanna Trägerovi a 2 Němky.
Není přesně známo, jak dlouho mohl český mlynář na mlýně mlít. Již v roce 1946 byla do likvidace navržena pila u mlýna, která údajně nebyla v provozu od roku 1937. Zařízení pily bylo odhadnuto na 18 800 korun, ale sběrnými surovinami bylo za něj vyplaceno 5 997 korun. V roce 1947 zažádal Národní pozemkový fond Gušlbauera o auto Škoda 430, které náleželo ke mlýnu. Žádost o zabavení byla zdůvodněna úřední potřebou.
Jaroslav Gušlbauer byl sociální demokrat. Komunisté ze sousedního Kočova se ho snažili z Klíčovského mlýna dostat pryč, na jeho místo MNV v Kočově prosazoval Jana Kárala z Černého mlýna (byl zavřen roku 1946), který byl sympatizantem komunistů. Jaroslav Gušlbauer přesto na Klíčovském mlýně zůstal dál. Po převratu v roce 1948 ještě nějaký čas mlel pro hospodářské družstvo v Tachově.