Mlýn v "Babiččině údolí" stál již v 16. stol. První známý mlynář byl Josef Hejna. V r. 1773 byl mlýn přestavěn. Naposled se zde mlelo v r. 1914.
Později byla přistavěna budova, sloužila jako valcha a mandl. Současná podoba je z r. 1825.
Jsou zde tři vodní kola, jedno u mandlu a dvě u mlýna. Dvě kola jsou funkční.
V r. 1930 zde Václav Hroch provozoval mandl (č. p. 11). Ten byl v provozu až do r. 1949
xxxx
Druhá osoba, kterou každý mohl den jak den potkat okolo desáté na chodníku u Starého bělidla, byl pan mlynář. To byla jeho hodina, kdy chodil dohlížet k stavidlu nad stavením u splavu. Babička říkala o panu mlynáři, či lépe o panu otci, jak ho vůbec každý nazýval, že je rozšafný člověk, ale čtverák.
To bylo tím, že pan otec rád škádlil, rád si zažertoval; ale on sám málokdy se smál, jen se tak „šklíbil“. Oči ale zpod visutého hustého obočí vesele se do světa dívaly. Byl prostřední výšky, zavalitý a celý rok nosil bělavé spodky, čemuž se chlapci jednou divili, až jim pan mlynář řekl, že je to mlynářská barva. V zimě nosil dlouhý kožich a těžké boty, v létě modravou kamizolu, bílé kopice a pantofle. Na hlavě nosil všední den nízkou čepici s beránkem; spodky měl vždy vyhrnuty, ať bylo sucho nebo bláto, a bez piksly neviděl ho nikdo ještě. Jak ho děti zahlédly, běžely mu naproti, dávaly dobré jitro a šly s ním k stavidlu. Na cestě škádlil obyčejně pan otec Vilímka a Jana, ptaje se jednoho „ví-li, kam pěnkava nosem sedá?“, druhého „ví-li, kde je z vola kostel?“ anebo se ptal Jeníka, umí-li už spočítat, zač bude krejcarová houska, když bude korec pšenice deset rýnských platit. Když mu chlapec směje se dobře odpověděl, říkal: „No, už vidím, že jsi kos. Mohli bytě už udělat na Kramolně rychtářem.“ Vždy dával chlapcům šňupat, a když pak hodně kýchali, šklíbil se. Adelka se vždy schovávala za babiččiny sukně, když viděla pana otce; ona neuměla ještě dobře mluvit a pan otec ji pokaždé zlobil, aby říkala po něm: “Naše lomenice je mezi všemi lomenicemi ta nejlomenicovatější!“ a hodně rychle, třikrát po sobě.
Věru, bylo té malé chudince mnohdy až k pláči, že ji ten pan otec tak zlobí. Za to dostala od něho začasté košíček jahod nebo mandlové oříšky nebo jiný mlsek, a když jí pan otec hodně chtěl polichotit, říkal jí malá čečetko!
Božena Němcová, Babička
xxx
Pan otec Antonín Ruder (1776— 1856), lidově Ludr, byl bohatý mlynář. Patřil mu mlýn v Ratibořicích, chalupa č. 7 — dnešní Staré bělidlo, chalupa č. 9 v Řetově Lhotě a mnoho polí. Božena Němcová jej zobrazuje věrné. Byl veselý, dobrák a rád šňupal. Mlynář Ludr a hospodský Celba byli v Ratibořicích jediní, kdo nepodléhali přímo vrchnosti. Ve mlýně bylo vždy veselo. Scházela se tam mlynářská chasa, mleči a krajánci, s plátýnkáři a vandrovními, zpívalo se a vyprávěly se strašidelné historky. Pan otec lety zvážněl, a když mu umřela žena, prodal mlýn roku 1842 vrchnosti a odstěhoval se do Chvalkovic. Denně chodil do kostela, a když ovdověl podruhé, dal si udělat dubovou rakev a čekal na smrt. Zemřel osmdesátiletý roku 1856.
Lada a Ludvík Mühlsteinovi
