Mlýn na Rúdníku
Rúdnický mlýn, stejně jako osada Rúdník, leží na katastrálním území Vacenovic, patřil milotické vrchnosti a byl pronajímán nebo prodáván za určitých podmínek. Například smlouvou z 10. června 1748 byl prodán dědičkou milotického panství Carolinou, hraběnkou Serenyi, provdanou de St. Julien, mlynářce Kubovéj za částku 200fr. (rýnských zlatých, zv. rýnské floreny), které Martin Kuba hotově zaplatil. Kupující byl povinen ze mlýna a přilehlé zahrádky ročně odvádět plat ve výši 25 rýnských zlatých. Další jeho povinností bylo, stejně jako v dřívějších letech, spravedlivě šenkovat pivo. Vrchnost pak měla povinnost každý rok poslat dvanáct pěších pracovníků - robotířů na cúdění příkop a dávat uživateli mlýna pozemek o velikosti 6 měřic k zasetí ozimého obilí. Z něho pak byl každý desátý snop odevzdáván vrchnosti. Na mlýně bylo dovoleno užívat louku, chovat 2 krávy, 7 kusů černého dobytka a drůbež podle vlastní potřeby. Voda pro mlýn se udržovala ve dvou rybnících. V Horním, který byl na 200 kop (kopa - 60ks) rybí násady, a v Dolním na 100 kop rybí násady.
Dalším známým majitelem byl František Geba, který 1. 10. 1790 prodal mlýn za 800 fr. Václavu Drbalovi. Podle sčítacích operátů byl majitelem v r. 1857 Josef Liška, od kterého jej později získává Ignác Hanák (r. 1841 Halenkovice) a po něm jeho manželka Františka Hanáková (r.1836 Vacenovice). Syn bývalého mlynáře Karel Liška (r. 1923 Vacenovice) zde pracoval určitou dobu i jako mlynářský pomocník. Krátce tu žila rodina Matouše Štastného, která se zabývala pouze rolnictvím. Pak se rodina Hanákova na mlýn vrátila. Podle nařízení vodního zákona byl mlýn v r. 1885 popsán a zapsán do „vodní knihy“. Podle protokolu od c.k. okresního hejtmanství v Kyjově ze dne 30. 5. 1885 „mlýn tento leží na levém brehu potoka, nazvan. Rudnická a Ratiškovská voda v obci Vacenovické. Mlýn leží v poli nazyvan Rudnický mlýn. Mlýn pohybuje se horní vodů a obnáší jedno složení německého spůsobu a kašník [vyráběly se zde z prosa jáhly], které se jednym vodnim kolam pohybuji. Potřebná voda k hnáním strojů nadrží se na lanfeště [náhonu] a pouští se stavidlama na kola. .... Lanfešt jest s dřeva 4m 26cm dlouhý a u stavidel 1.0 metr široký. před lanfeštem jset zděny mostek. Mlýnský prah nalezá se na konci lanfeštu na kterým dvě mlýnská stavidla jsou..“ Podle protokolu byla kola 40 cm široká a 1.39m vysoká. Mlýnská strouha vedla od rúdnického mlýna „k soboňskému mlýnu“. Ještě za mlynáře Lišky zde byl osazen hamovní kůl, v r. 1885 už je podle plánu na místo hamu v rohu stavení u lanfeštu zazděn čtvercový kámen „38 cm dlouhy, 35 cm vysoký a 17 cm sylný. V prostřed vykřesaná jest čára co hamovní znak. Dále nacházý se na přední ploše znamení F.H. 1885).“[F.H. - Františka Hanáková] Hamovní kámen sloužil jako tzv. normální znamení nebo také vodní cejch či fix, od kterého se odměřovala výška vody v náhonu. Povinností mlynáře bylo udržování a „coudění mlýnské struhy pod mlýnem až po bzenecké hranice to jest pod mostek a zástavy nad mlýnem“ .
Od vdovy Hanákové zakoupila mlýn rodina Doležalova, jejíž potomci zde žijí dodnes. Kdy se tak stalo, nevíme. Nejprve zde byl Jan Doležal, poté Karel (r. 1871 Kostelec) a Kateřina (r. 1870 Sobůlky) Doležalovi. Ti získali mlýn roku 1897 na základě svatební a odstupní smlouvy i s loukami, zahradou a rybníkem. V roce 1900 jim na mlýně pomáhal jako pacholek František Jurásek (r. 1884 Kněždub) a v hospodářství měli 2 kobyly, 1 jalovici, 2 krávy, 3 prasata, 9 slepic, 3 husy a 3 kachny. V roce 1907 a 1909 přikoupili pole „rudník“. Narodili se jim synové František (r. 1897) a Cyril (r. 1901) a dcery Marie (r. 1903), Hedvika (r. 1906) a Žofie (r. 1909).
V roce 1923 zažádali manželé Doležalovi „o udělení povolení ku přestavbě mlýna svého a postavení nových strojů“, protože mlýn „jest starý, poháněný vodním kolem. Budova mlýnská a budova obývací tvoří jednu dlouhou budovu na jejíž spodním konci při potoku a na jižní straně jest část mlýnská. Mlýnská část jest jediná místnost rozměrů 7,2 x 7,7. V nejspodnější místnosti (zanáška) jest pohon, vodní kolo v lednici ... V prostřední části jest vlastní mlýnice. Tyto části byly dříve postaveny. Zde bylo staré mlýnské zařízení.“ Úprava mlýna byla v r. 1923 povolena, budova dostala taškovou střechu a proběhla modernizace. Podstřeší bylo odděleno od obytných částí železnými dveřmi a pevnou zdí, dveře na půdu byly ohnivzdorné, v celé budově bylo úředně zakázáno kouřit a musela být opatřena hasícími prostředky. Ve mlýně také nesměly být zaměstnány „námezdné síly“. V lednu r. 1925 si zažádal mlynář Karel Doležal o “povolení ku postavení plynového motoru o výkonnosti 12HP“ , bylo mu vyhověno a motor v prosinci t.r. zakoupil. Podle dopisu „v důsledku, že tento míním již používati, prosím, aby mi toto nové zřízení síly bylo blahovolně schváleno...znamenám se v plné úctě.“ V polovině dvacátých let měl mlynář problémy s majiteli okolních pozemků, protože několikrát upozorňoval správu milotického velkostatku na „podkopání hrází“ při čištění potoka. Ovšem podle zprávy hospodářského inspektora „neškodí nájemce velkostatku vodnímu dílu mlynářovu neboť hráze dříve u potoka nebyly, nýbrž...mlynář poškodil pozemku velkostatku.“ V prosinci 1930 Karel Doležal okresní úřad v Kyjově v „dokonalé úctě .....žádá zdvořile, by mé dílo bylo zaneseno do vodní knihy.“ V přiloženém dotazníku je uvedeno, že je zde mlýn od „nepaměti“. Šířka náhonu u vpouštěcích stavidel byla 5m a těsně před dřevěnými koryty na vodu, tzv. vantroky, 90 cm. Vantroky měly délku 5,75m, šířku a hloubku 90 cm. Bylo tu jedno stavidlo o šířce 42 cm, jalový odpad, který odváděl z mlýnského náhonu přebytečnou vodu, byl ½ m široký a ½ m hluboký. Vodní nádrž měla plochu 1 měřice. V místě hamového kamene, které byl podle nových zákonů nedostatečný, měl být usazen nový betonový ham.
Určitou krátkou dobu je ve dvacátých letech uveden v korespondenci jako mlynář i jejich syn František, ovšem manželé Doležalovi ještě za svého života postoupili všechny své nemovitosti s příslušenstvím (ale bez inventáře) zletilému synovi Cyrillu Doležalovi, který už byl trvalým bydlištěm v Ratíškovicích. Až do své smrti si vyhradili právo „nerozdílně užívati a používati obytných a hospodářských místnosti, přináležejících k mlýnu čís. 71“. Starý mlynář zemřel v září 1936. Cyril pak vyplatil dědické podíly svým sourozencům - bratrovi Františkovi, který v r. 1923 odjel jako svobodný do Buenos Aires v Argentině, sestrám Hedvice pr. Michenkové, Žofii pr. Hnilicové (manželce ratiškovského kováře) a Marii pr. Tomanové, která v r. 1925 odjela s manželem taktéž do Buenos Aires. Ti všichni měli také podle smlouvy "právo služebnosti chůze, honění a jízdy přes dvůr mlýna". Své matce - vdově po mlynáři, poskytl na mlýně bezplatné doživotní spolubydlení a podle smlouvy k ní měl také určité vyživovací povinnosti.
Za II. sv. války se rúdnický mlýn stal také úkrytem partyzánů. Po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora a SS-obergruppenfűhrera Reinharda Heydricha se musely u ohlašovacího úřadu přihlásit všechny osoby, které se zdržovaly v Protektorátu a nebyly přihlášeny k trvalému pobytu. „Kdo by se od soboty 30. května 1942 ještě bez přihlášení zdržoval v Protektorátě, bude zastřelen. Rovněž budou zastřeleny ty osoby, které nepřihlášené osoby od soboty 30. května 1942 u sebe přechovávají.“ V Ratíškovicích zůstávalo mimo jiné několik mladých chlapců, kteří byli na útěku z koncentračního tábora a na svých pozemcích je skrývala také Kateřina Doležalová. Pobývali tady pouze kratší dobu a pak pokračovali ve své cestě domů; déle zůstal jen jeden z nich - 22letý Jugoslávec Jurka. Protože bylo mletí obilí omezeno a mlelo se pouze na mlecí povolení, rodina Doležalova bydlela v Ratíškovicích (v domě čp. 108 u dnešní hl. zastávky) a v mlýně zůstávala jenom stará mlynářka - vdova. Jurka jí vypomáhal s pracemi ve mlýně, staral se o koně a pomáhal v hospodářství. Byl také tak smělý, že pokud to bylo možné, několikrát se odvážil do dědiny k pekaři nebo do obchodu, měl i odvahu pomáhat při mlácení v dědině. Znali ho také četníci z Vracova a Bzence, kteří několikrát při obchůzce navštívili rúdnický mlýn. Protože to byli dobří Češi, nikomu jeho úkryt nenahlásili a také ho nijak nerušili. Několikrát se s ním setkal i tehdejší obecní kronikář Jan Foltýn. Když bylo na cestě vidět vozy s obilím, které se blížily k mlýnu, Jurka v úkrytu čekal, až cizí hospodáři odjedou. Jednou však přijel semlet úrodu hospodář, kterého mlynář podezříval ze spolupráce s Němci. Protože Jurka při své neposednosti nevydržel ve své skrýši, bylo dost pravděpodobné, že ho viděli. Okamžitě po jeho odjezdu se musel chlapec skrýt a během několika hodin opravdu přijeli Němci. Prohledali mlýn s celým okolím, ale nakonec museli odjet s nepořízenou – nikoho nenašli. Jurka seděl schoulený na lodičce, ukrytý v palaší blízkého rybníčka. Schovala ho tam mlynářka – Jurka jí pak říkával: „Starenko, ja na vas nezapomenu ani v hrobě!“ Po smrti Heydricha musel odejít, aby rodinu Doležalovu nepřivedl do nebezpečí.
Po válce byl neobydlený mlýn úplně zničen a materiál rozebrali obyvatelé Ratíškovic na stavby. Část použila i rodina Doležalova v padesátých letech na postavení svého nového domu v obci. V současnosti se o obnovení mlýna, i když nefunkční, postarala nástupnická rodina Vlasákova.
Přestože mlýn patří podle map do katastrálního území Vacenovic (hranici tvoří Járek a co je za ním, je vacenovické), mleli v něm Doležalovi hlavně pro obyvatele Ratíškovic. Podle vzpomínek byla prý rúdnická mouka levnější než od ratíškovického mlynáře Weinhary. A protože jsou Ratíškovice mlýnu blíž než Vacenovice, mlynářovy děti sem chodily také do školy a rúdnický mlýn je považován za "ratiškovský".
irena.barinova(zavináč)tiscali.cz
